VERSONNENHEIT: Taky nechci, aby se o mě kdokoliv musel starat, přijde mi to nedůstojný.

A medikace, o které mluvíme je konkrétně Pregabalin, který zvyšuje riziko vývojových vad nebo by mohl ovlivnit nervový systém plodu atd.
Nahraditelný ničím bezpečným zatím není.

NEI: Dík za smysluplné odpovědi. Tak evidentně tohle jsou takový témata, který ženy / lidi v podobné situaci napadají :) S genetikou versus výchova a prostředí máš samozřejmě pravdu, na druhou stranu není to uplně zanedbatelný a ty psychiatrický onemocnění je občas možný dostopovat několik generací zpět. On je asi i rozdíl, když predisponovaný dítě vychovává někdo, kdo je psychicky v pořádku (adopce), anebo někdo, kdo ty obtíže sám má.
Mám ve svém okolí pár případů, kdy se zdravý dítě v mém věku stará zároveň o vlastní rodinu a navíc o psychiatricky nemocnýho rodiče a to taky není žádnej med a něco, co bych komukoliv přála, tim spíš ne vlastnímu dítěti. Vlastně jedna z nejhorších věcí, kterou nechci nikdy v životě zažít je to, aby se o mě v budoucnu musel někdo blízkej starat. Takhle o tom prostě třeba přemýšlím já...

Taky o sobě nepřemýšlím jak o vadným kusu, jen si říkám, že není nutný svůj pohled na svět a věci, se kterýma se sama potýkám předávat dál - a to už není jen o genetice.
U mě je ta neochota jít do mateřství daná i tím, že nežiju tam, kde žít chci a jak žít chci, a že vlastní život nemám aktuálně vyřešenej tak, abych v něm byla uplně spokojená. Často jsem si říkala, během toho období 3 let, co jsem žila na La Palma, že v takovym prostředí a společnosti bych si to představit uměla. Trávit čas s dítětem na pláži a v přírodě a sdílet s nim to, co mě naplňuje. Pro mě prostě to, jak jsem tehdy žila bylo vrcholem životního štěstí a naplněného života.
Takže vlastně rozumím tomu, že pokud jsi v životě akruálně šťastná a máš kapacity to předávat dál, téma mateřství na tebe doléhá.

S tou nemožností u tebe vysadit léky je to blbé a bohužel mi to přijde celkem jako velký vykřičník, pokud není vhodné těhotenství zároveň v průběhu medikace, ani vysazení, ani nahrazení jinou medikací, působí to jako bezvýchodná situace. Případně jak zmiňuješ, tak potřebuješ získat víc názorů a udělat si průzkum. Otázka je, jestli jsou validní názory psychiatrů, kteří dlouhodobě tvůj stav neznají... Ta medikace + těhotenství je neslučitelná z důvodu poškození plodu, nebo proč ?

VERSONNENHEIT:

Díky za promyšlenou a citlivou reakci. Vůbec to neberu jako vlezlé – chápu, proč se na to ptáš, a vlastně jsem o většině těch věcí přemýšlela taky.

Genetickou zátěž ani svůj psychický stav nijak nepopírám. Ano, něco v rodině je, a ano, i já mám svoje diagnózy. Ale zároveň jsem si vědomá, že dědičnost je jen jeden z faktorů. Další jsou prostředí, vztahy, stabilita, péče, včasná podpora… a že i děti psychicky zdravých rodičů mohou vyrůstat v chaosu. Zkrátka tohle téma mám zvažované, neidealizuju ho.
A s lékaři tohle probírám též.

Partnery si nevybírám podle papíru od psychiatra, ale podle toho, jak žijou, jak se chovají, jak zvládají svoje emoce a život. A taky jak se vedle nich cítím. V tomhle směru jsem dnes už úplně jinde než před lety.

A ano – reálně vím, že péče o dítě je extrémní zátěž. Taky vím, že mě může rozhodit hormonální smršť, nedostatek spánku nebo náročné období. Neříkám, že mám jistotu, že to ustojím na 100 %. Spíš to mám tak, že si tohle všechno uvědomuju.

Co se týče jestli jsem "kvalitní“, tenhle druh pochybností znám moc dobře. Ale učím se nepřemýšlet o sobě jako o vadným kusu. Každý člověk má nějaké osery, jen někteří o nich nemluví. A partnerství i rodičovství stejně vždy stojí na dvou lidech, nikdo není dokonalý.

Aktuálně stabilní vztah +- mám. A ano, potřebuju na poznání člověka čas. Nejsem typ, co by chtěl dítě po třech měsících vztahu. Nejdelší vztah jsem měla několik let. Jestli jsem schopná dlouhodobého harmonického vztahu? Myslím, že jo – když si nastavím hranice a nejdu přes sebe, což se učím.

Neidealizuju to, ale zároveň to není jen tikání biologických hodin.
Je to spíš vnitřní pocit, který se mi ozývá už roky, jen různě nahlas. A nejdu proti realitě – buď se to přesně jak píšeš jednou poskládá, nebo ne.

Neupínám se k tomu za každou cenu, ale pořád je to moje velké téma.
Díky, žes to napsala. Je fajn, když se o tom dá mluvit normálně a bez moralizování.

NEI: Díky za založení auditka, pro mě je to určitě také téma, ikdyž už ne tak naléhavé.

Omlouvám se za možná vlezlý dotaz, ale delší dobu, co tu na nyxu čtu, že bys ráda měla dítě, tak přemýšlím, zda ses zkoušela na to celé podívat i z hlediska genetiky? Z toho, co si matně o tobě vybavuju, tak nějakou genetickou zátež stran psychiatrie v rodině zřejmě máš a jestli se nepletu a trpíš bipolární poruchou, tak tam nějaké riziko dědičnosti je? Partnery si vybíráš psychicky srovnané a bez zátěže? Jaké by to pro tebe bylo, pokud by tvoje dítě trpělo stejnými nebo horšími stavy?
To že mateřství / porod / péče o dítě je mega hormonálně i energeticky náročný, a že tvůj zdravotní stav by to asi mohlo dost výrazně zhoršit?

Já mám třeba diagnostikovanou pouze sezonní depresi, přes kterou tak nějak funguju i bez medikace, v rodinný anamnéze mám zřejmě nediagnostikovaný PAS u prarodičů od mámy i táty, plus sama si přijdu odjakživa v dnešním světě jako exot a mimozemšťan a vlastně nemám asi potřebu tenhle svůj operační systém předávat dál, ikdyž si myslím, že je ve mně mnoho kvalitního a se sebepřijetím problém vůbec nemám.
A jo, mít vedle sebe spolehlivýho, nesobeckýho a pečujícího chlapa, kterej by zvládnul jednak vydělávat a druhak byl aspoň poloviční matka, zvládnul mě zastoupit v případě, že bych se zhroutila a skončila na psychárně, taky bych to mateřství nejspíš nějak zvládla, říkám si ale, jak bych mohla po někom něco takovýho chtít a z jaké pozice vlastně? Jsem sama až natolik kvalitní, aby druhej člověk se mnou měl zájem mít dítě i přes všemožný osery? A proč by to dítě měl mít zrovna se mnou a ne s někým, kdo to zvládat bude? Vždyť by to bylo zřejmě utrpení pro všechny zúčastněné a to riziko, že bych se na tom uplně odrovnala je vysoký.
Moje výhoda v tomto je, že mi ty biologické hodiny netikaly a netikají tak výrazně, abych to téma racionálně uplně nepřeválcovala a nesmetla ze stolu, navíc teď ve 41 a po rozpadu vztahu, kde jsem to rodičovství ještě trochu zvažovala, tak jsem se už na to začala cítit už i stará, páč už nemám čas někoho potkat a poznat tak dobře, abych nad tim začala uvažovat. Určitě bych nechtěla zakládat rodinu s někým koho neznám a nežiju s ním aspoň 4 roky.

Ty aktuálně stabilní vztah máš? Kolik času potřebuješ k tomu, abys druhýho poznala natolik, že bys začala uvažovat o tom, že s nim založíš rodinu? Jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah? Jsi schopná udržovat a mít dlouhodobý a harmonický vztah, který by byl dobrý základ pro rodinu?

Chápu ale, že pokud to cítíš jak to cítíš, veškerý racionální argumenty jsou vedlejší. Ve finále třeba ti to tam nějak zaklapne a poskládá se to tak, že nakonec budeš spokojená :)

XCHAOS: ale máš hustotu obyvatel v Brně 1750/km2 zatímco Island hele 3,8 na km2 :) a přece jen to Brňaáci asi potkají víc lidí z okolí a vůbec ještě :)

GRANTORINO: Brno má asi tolik obyvatel, jako Island... just saying :-)

Já to teda taky řešit nebudu, i když vlastně nevím co přesně :-) ale jinak na Islandu mají takovou mobilní appku, která jim ukáže, kdo s kým není příbuzný a vůbec tedy můžou pomýšlet na to mít spolu děti. Jako téma pro nezávaznou společenskou konverzaci je použití té appky jistě zábavné :-)

GRANTORINO: Jakýsi smysl to plození má. Genetickou diverzitu. Je lépe aby každý pár měl jedno dítě a populace tím klesala, než aby jeden pár měl 8 dětí a sedm párů bylo bezdětných a populace klesala stejně.

Jinak třeba mne dost překvapilo, jak se obyvatelstvo na uzemi ČR drtí celkem tak nějak plus mínus stejně a že se odsunulo 3mil Němců žejo...
PALEONTOLOG: jenže teď asi mluvíme každého o něčem jiným... Já mluvíme o počtu obyvatelstva celkově, což se pořád zvyšuje tak číslo. Opravdu není nutnej tlak na plození detii

PALEONTOLOG: hodím sem jednu tabulku. Lidstvo je schopný se množit velice rychle, když na to přijde. Protože doba, kdy z deseti dětí jich osm nepřežilo do stáří, tak ta je pryč...