NEI: Díky za založení auditka, pro mě je to určitě také téma, ikdyž už ne tak naléhavé.
Omlouvám se za možná vlezlý dotaz, ale delší dobu, co tu na nyxu čtu, že bys ráda měla dítě, tak přemýšlím, zda ses zkoušela na to celé podívat i z hlediska genetiky? Z toho, co si matně o tobě vybavuju, tak nějakou genetickou zátež stran psychiatrie v rodině zřejmě máš a jestli se nepletu a trpíš bipolární poruchou, tak tam nějaké riziko dědičnosti je? Partnery si vybíráš psychicky srovnané a bez zátěže? Jaké by to pro tebe bylo, pokud by tvoje dítě trpělo stejnými nebo horšími stavy?
To že mateřství / porod / péče o dítě je mega hormonálně i energeticky náročný, a že tvůj zdravotní stav by to asi mohlo dost výrazně zhoršit?
Já mám třeba diagnostikovanou pouze sezonní depresi, přes kterou tak nějak funguju i bez medikace, v rodinný anamnéze mám zřejmě nediagnostikovaný PAS u prarodičů od mámy i táty, plus sama si přijdu odjakživa v dnešním světě jako exot a mimozemšťan a vlastně nemám asi potřebu tenhle svůj operační systém předávat dál, ikdyž si myslím, že je ve mně mnoho kvalitního a se sebepřijetím problém vůbec nemám.
A jo, mít vedle sebe spolehlivýho, nesobeckýho a pečujícího chlapa, kterej by zvládnul jednak vydělávat a druhak byl aspoň poloviční matka, zvládnul mě zastoupit v případě, že bych se zhroutila a skončila na psychárně, taky bych to mateřství nejspíš nějak zvládla, říkám si ale, jak bych mohla po někom něco takovýho chtít a z jaké pozice vlastně? Jsem sama až natolik kvalitní, aby druhej člověk se mnou měl zájem mít dítě i přes všemožný osery? A proč by to dítě měl mít zrovna se mnou a ne s někým, kdo to zvládat bude? Vždyť by to bylo zřejmě utrpení pro všechny zúčastněné a to riziko, že bych se na tom uplně odrovnala je vysoký.
Moje výhoda v tomto je, že mi ty biologické hodiny netikaly a netikají tak výrazně, abych to téma racionálně uplně nepřeválcovala a nesmetla ze stolu, navíc teď ve 41 a po rozpadu vztahu, kde jsem to rodičovství ještě trochu zvažovala, tak jsem se už na to začala cítit už i stará, páč už nemám čas někoho potkat a poznat tak dobře, abych nad tim začala uvažovat. Určitě bych nechtěla zakládat rodinu s někým koho neznám a nežiju s ním aspoň 4 roky.
Ty aktuálně stabilní vztah máš? Kolik času potřebuješ k tomu, abys druhýho poznala natolik, že bys začala uvažovat o tom, že s nim založíš rodinu? Jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah? Jsi schopná udržovat a mít dlouhodobý a harmonický vztah, který by byl dobrý základ pro rodinu?
Chápu ale, že pokud to cítíš jak to cítíš, veškerý racionální argumenty jsou vedlejší. Ve finále třeba ti to tam nějak zaklapne a poskládá se to tak, že nakonec budeš spokojená :)