tak vypořádat se s životem musí každý sám za sebe, protože to jinak nefunguje, ale člověk v tom může mít (p)o(d)poru od někoho blízkého. těžké to bude stále dost:))
imho všechno má svoje pro a proti, když je člověk sám, méně ho ovlivňují jiní lidé a tím pádem se může o to lépe naučit naslouchat sám sobě, na druhou stranu to neznamená, že by vliv okolí v tomto případě neexistoval, takže se člověk taky může parádně zaseknout, zapomenout, sejít z cesty, potlačit... nebo upadnout do těžkých depresí a chtít se vším skoncovat pro ty rozpory, nejistotu a osamělost.
víc lidí se zas může důmyslně utvrzovat v důmyslných bludech a hůře se jim bude měnit názor, protože by to znamenalo ohrožení citového pouta a tím pádem riziko samoty.
ale myslím, že ta zkušenost osamocení a ponoření do, řekněme, liminality, je jaksi iniciační událostí, nikoliv vedlejším produktem celého procesu.
YANINNA: chápu tě.