v tistene verzi to je delsi...
Jak číst 1984 v roce 2004
Každodenní realita Bushovy Ameriky v mnohém připomíná slavnou Orwellovu utopii
Román 1984, který George Orwell napsal roku 1948, byl tradičně chápán jako děsivý popis moci komunismu ovládat lidské mysli. V samotném roce 1984, kdy se knize dostalo opětovné pozornosti, nikdo nepochyboval o tom, že popisuje Sovětský svaz. Přesto když román čteme dnes, musíme se zarazit nad tím, kam je situován - děj se neodehrává v Moskvě, ale v Londýně.
V Orwellově příběhu pohltila Londýn i celou Británii velká transatlantická říše známá jako Oceánie. Jejím srdcem je území dnešních Spojených států. Ve světě, který Orwell popisuje, neselhal ani tak socialismus, jako spíše modernita se svými přísliby svobody. Stát přerostl společnost a vládci našli techniky, jak se udržet permanentně u moci, přičemž svým občanům odpírají jak svobodu, tak blahobyt. V Oceánii, stejně jako ve dvou dalších říších Orwellova světa, Eastasii a Eurasii, stát podrobuje mučení ty, kteří jsou neposlušní nebo pro něj představují hrozbu. A i když autor při popisech mučení čtenáře nikterak nešetří, násilí není jeho hlavním tématem. V Oceánii totiž lidé většinou věří tomu, co jim jejich vládcové říkají, a to buď proto, že nesouhlas nedokážou vůbec vyjádřit, anebo proto, že postrádají imaginaci, aby si mohli představit alternativy. Skutečným tématem Orwellovy knihy je tedy to, jak moc státu předchází a zabraňuje nezávislému myšlení.
Válka je mír...
Když tento román vezme do ruky Američan v roce 2004, zjistí, že kniha má až překvapivě styčných bodů s každodenní realitou. Samozřejmě, dnešní Spojené státy nejsou totalitní společností, jakou Orwell popisuje, nicméně on tuto knihu napsal jako varování před možnými formami budoucnosti a některé jeho obavy se dnes ukazují jako vysoce aktuální. Vezměme si například tři slogany vládců fiktivní Oceánie: Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomí je síla. Současný prezident Spojených států vytrvale charakterizuje Američany jako mírumilovné lidi, přitom jedinou novinkou, kterou jeho vláda vnesla do americké zahraniční politiky, je preventivní válka, a válka je i hlavní agendou celé jeho zahraniční politiky. Prezident neustále mluví o svobodě, až se z toho stal jakýsi verbální tik, přitom právě jeho vláda omezila občanské svobody nejvýrazněji od čtyřicátých let 20. století. V oficiálních vyjádřeních všeho druhu neustále figuruje slovo "síla". Zdá se, že prezident udržuje svou sílu jen tak, že cíleně ignoruje svět kolem sebe. Patrně zastává ten názor, že číst noviny zatemňuje mysl, a tak brání rozhodným, silným činům. Dokonce to vypadá, že nedokázal žádnou knihu přečíst od začátku do konce. To jej činí v očích Američanů natolik sympatickým, že se z toho stává jeho politická zbraň.
Jak mohou tak protichůdné názory a postoje působit přesvědčivě? Odpověď spočívá částečně v manipulaci jazyka samé, v tom, co Orwell nazýval "newspeak". V Oceánii tato nová řeč postupně nahradila standardní angličtinu, snížil se celkový počet slov v jazyce a prosadily se neologismy vytvořené za účelem omezovat myšlení. Jak všichni víme, oficiální diskurs Spojených států, posuzovaný podle prezidentova aktivního slovníku, strmě upadl. Možná je to i proto, že tisk a veřejnost tak mají větší obtíže rozluštit, co má prezident na srdci, jelikož jeho myšlenky jsou sdělovány formou jakési falešné angličtiny, která při čtení nedává smysl. Tisk prezidenta prakticky nikdy necituje, protože to, co říká, lze použít pouze v mluvené řeči (a někdy ani tehdy ne). Ale prezidentovo nadání zavádět novinky do jazyka je jen část problému. Jeho vláda generuje "newspeak" rovněž záměrně. Například zákon USA PATRIOT (Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism - neboli "sjednocení a posílení Ameriky poskytnutím náležitých nástrojů pro předcházení a bránění terorismu") - používá pozitivních asociací slov "USA" a "patriot" k pojmenování zákona, který omezuje svobody Američanů. Válka v Iráku je vedena "koalicí" a nikoli americkou armádou, přestože 90 procent obětí jsou Američané. Pachatelé atentátu z 11. září 2001 jsou označováni za "naše nepřátele", tedy obecným termínem, jenž je pak používán pro lidi, kteří neměli - jako Saddám Husajn - s útoky nic společného.
Doublethink
Žít v takových protikladech znamená angažovat se v tom, co Orwell nazval "doublethink": "schopnost držet v mysli dva protichůdné názory a přijímat oba". Bez nějaké takové koncepce je nemožné sledovat americkou debatu o terorismu. Vysocí představitelé americké vlády nyní přiznali, že neexistují žádné důkazy o spojení mezi Saddámem Husajnem a útoky z 11. září, nicméně dlouhou dobu tvrdili, že takové spojení existuje. Jak dnes víme, prezident nařídil zpravodajské službě, aby mu obstarala zprávu, která by takové spojení dokazovala, přestože byl informován, že pro takové tvrzení neexistuje žádný empirický důkaz.
Představitelé vlády nyní chválí šetření kongresové komise, která jakékoli spojení popírá a vzápětí tvrdí, že tyto zprávy vlastně podporují jejich pozici. Tyto protikladné názory vyjadřují různí členové Bushovy vlády; ještě zajímavější je ovšem to, že je v různých okamžicích vyjadřují tytéž osoby. Důkazy o světě nejsou zcela popírány, nicméně jsou vedeny odděleně od nějaké hlubší pravdy, která je dostupná pouze vírou. Je docela dobře možné, že někteří američtí představitelé, zejména prezident a viceprezident, mají jednoduše jiné pojetí pravdy. Pravda je podle nich to, co pociťují jako pravdivé v okamžik, kdy jsou dotázáni. Když to říkají, opravdu to cítí, ačkoli na jisté úrovni vědí, že to pravda není. Toto je podstata "doublethinku" a v tom možná též spočívá podstata Bushovy popularity.
V Orwellově dystopii jsou vládci přesvědčeni, že neexistuje žádná vnější pravda, kterou by jejich metody nedokázaly vyvrátit. Občané Oceánie skutečně jsou s tou popřít vnější skutečnost ve prospěch toho, co tvrdí Strana, a to i přesto, že tato tvrzení se mění. Toto jsou ostatně nejděsivější pasáže románu: když se ukáže, že názory lidí na svět se mohou v okamžiku měnit. Tak například zkraje knihy je Oceánie ve válečném stavu s Eurasií a v mírovém s Eastasií. V jistém okamžiku je znenadání uzavřen mír s Eurasií a rozpoutána válka proti Eastasii. Ani se neočekává, že by obyvatelé Oceánie tuto změnu přijali, protože oni ji ani nepostřehli. Mají aktivně podporovat novou válku a na tu starou zapomenout. Žádá se po nich jakožto po občanech, aby podporovali válku jako takovou, aniž by kladli jakékoli otázky.
Možná by bylo příliš očekávat, že si Američané vzpomenou na to, jak Spojené státy za předchozí republikánské vlády podporovaly mudžáhidy typu Usámy bin Ládina v Afghánistánu, stejně jako Saddáma Husajna ve válce s Íránem. Připomenout si tato základní fakta ještě neznamená někoho obviňovat z pokrytectví: na změně není samo o sobě nic špatného, vždyť i zahraniční politika musí reagovat na svou dobu. Tyto změny zahraniční politiky patrně měly svůj smysl, je nicméně děsivé si uvědomit, že ve Spojených státech si na tuto dřívější politiku již nikdo nepamatuje. A ještě děsivější je to, že Bushova vláda klidně přesměrovala hněv národa z Usámy bin Ládina na Saddáma Husajna a z al-Kaidy na Irák. Toto skutečně připomínalo onu náhlou změnu z války proti Eurasii na válku proti Eastasii. Aniž by byl udán jakýkoli rozumný důvod, od lidí se očekávalo, že prostě půjdou s proudem - a oni většinou šli.
Oligarchie médií
Jak to, že se lidem u moci daří dosáhnout takového okamžitého souhlasu? Nejpronikavějším Orwellovým postřehem je to, že lidé nemají příliš velký zájem poznat pravdu. To je velice závažná námitka proti optimismu celé liberální tradice, již stojí za to si připomenout. Klíčové texty této tradice, například Miltonův spis Areopagitica nebo Millovo pojednání O svobodě vycházejí z toho, že jednotlivec touží znát pravdu. Z toho dovozují, že při absenci cenzury pravda nakonec vyjde na povrch.
Na tomto základě je pak možné tvrdit, že pravdu bude generovat sám svobodný trh, neboť jednotlivci si budou moci vybrat mezi konkurenčními zdroji informací. To se však ukázalo jako nepravdivé. V ekonomikách, jako je ta americká, kde vláda zrušila veškerá omezení týkající se vlastnictví sdělovacích prostředků, což učinila právě současná vláda, se počet zdrojů naopak snižuje. Velké mediální firmy nemají zájem narušovat status quo a zcela rozhodně si nepřejí změnu vlády, protože ta nová by mohla přijít s návrhem zákona, který by ohrozil jejich nově nabytou oligarchickou moc. To neznamená, že se nikdy neobjeví kritika, ale oligarchická kontrola nad médii zcela jistě ubíjí politickou debatu. Oligarchická média mezitím nabízejí posluchačům a divákům dojem, že jsou jim předkládány informace, které jsou výsledkem důkladného hledání pravdy. To ovšem v Americe již není pravda. Dokonce i ty opravdu nejlepší nezávislé noviny - New York Times a Washington Post - nedokázaly prezentovat základní fakta týkající se války v Iráku tak, aby jim veřejnost porozuměla.
V Orwellově románu stát řídí skutečnost tak, že pozměňuje veřejnou paměť velice nedávné minulosti. A dvě média blízce napojená na Republikánskou stranu a vládu dnešních USA se podílejí na praktikách, které zavánějí tím, co Orwell popisuje. První z nich je vymazání nedávné minulosti, pokud je v rozporu s tím, co říká vládce dnes. V Oceánii má toto v popisu práce ministerstvo pravdy; ve Spojených státech televize Fox News. Když například Al Gore přednesl významný projev, v němž kritizoval prezidenta Bushe, Fox News nabídla vlastní "analýzu" proslovu, a nikoli jeho obsah sám. Ačkoli Gore dostal v posledních prezidentských volbách více hlasů než Bush, v amerických médiích se mu prakticky nedostává hlasu.
Druhou taktikou je záměrné likvidování osobností opakovanými útoky ad hominem. V Oceánii stát nařizoval "dvě minuty nenávisti", což bylo cvičení, během kterého měli být nepřátelé hlasitě haněni na veřejnosti. V USA moderátoři populárních pravicových rozhlasových stanic identifikují domnělé zrádce a ty vystavují posměškům. Když Richard Clarke publikoval svůj rozbor Bushovy protiteroristické politiky, jedna rozhlasová stanice zpochybnila jeho kompetence i vlastenectví, a to přesto, že tento muž oddaně sloužil čtyřem předchozím vládám, z nichž tři byly republikánské.
Tyto dva příklady nejsou ojedinělé: poukazují na mechanismus dokonale fungujícího systému orwellovské modifikace skutečnosti. Fox News a rozhlasové stanice jsou nejdůležitějšími zdroji informací v dnešních Spojených státech. V zahraničí se jim nedostává prakticky žádné pozornosti, a to hlavně proto, že jejich vysílání nemá žádnou reálnou informační hodnotu. Ale ono je jedno, co si myslí zbytek světa - jak se vyjádřil jeden z vládců Oceánie: "My je můžeme klidně vytěsnit. Oceánie je celý svět." Toto je pravděpodobně největším úspěchem Bushovy vlády: dokázala vytvořit čistě americký rétorický prostor, zcela uzavřený všem vnějším vlivům.
Samozřejmě tento americký rétorický prostor podléhá přísné stratifikaci. Někteří lidé opravdu slyšeli Goreův projev. Mnoho lidí si koupilo knihu Richarda Clarka. Určitý segment americké společnosti nemá žádné pochybnosti o těch základních faktech, které se staly předmětem diskuse v aktuální volební kampani. Mnohem větší část společnosti lze ale přesvědčit pomocí mediálních kampaní. I to dokonale zapadá do Orwellovy Oceánie. I v románu 1984 vystupuje skupinka, která si stále pamatuje minulost a je schopna z fakt týkající se současnosti vyvozovat závěry - i tato skupina však byla bezmocná změnit realitu. V Oceánii i v Americe jsou ve hře síly hlubší než mediálních techniky. Tato podobnost faktů a fikce je varováním, že Orwellova varování z 1984 zůstávají aktuální i v roce 2004. Orwell nás vyzýval, abychom si dávali pozor na jazyk, věřili pravdě a rozpoznávali mechanismy, které mohou korumpovat demokracii. Klíčovým mechanismem v Orwellově Oceánii stejně jako v současných USA je vědomé používání sociologie války. Stejně jako mohou lidé pobízet druhé ke kritičnosti a reflexi, lze vytvořit prostředí, v němž bude zárukou bezpečnosti jenom pasivita a nevědomost.
Velký bratr tě sleduje
Nejmrazivějším a nezapomenutelným obrazem z 1984 jsou plakáty Velkého bratra s nápisem "Velký bratr tě sleduje". V románu není jasné, zda je Velký bratr reálná živá osoba - přesto plakáty přispívají k navození takového morálního klimatu, v němž lidé špiclují sebe navzájem i své myšlenky. Tento postřeh rozvedl v jednom ze svých esejů Václav Havel. Popisuje zelináře, který si v obchodě vyvěsil nápis "Proletáři všech zemí, spojte se". Zelinář, který sám nezastává žádné ideologické stanovisko, to udělal proto, aby se vyhnul nechtěné pozornosti ze strany úřadů. Ačkoli to jakožto bývalý skaut říkám s bolestí v srdci, musím konstatovat, že americká vlajka dnes funguje velmi podobným způsobem. V měsících po 11. září 2001 vyvěšovali Američané svou vlajku jako upřímný výraz žalu, zlosti a hrdosti. Vysocí vládní představitelé (a moderátoři v televizi) nosí odznáčky s americkou vlajkou na klopách svých sak ještě dnes, tři roky po těch událostech. Přitom lesklé odznaky již žádné sdělení nemají. Někteří je nosí jen proto, aby zastrašili ostatní; jiní je nosí proto, neboť jsou zastrašováni. A mnoho lidí o tom ani nepřemýšlí. Ale v době války nechce být nikdo podezírán z nedostatku vlastenectví.
V Orwellově Oceánii přináší válka a lež bídu. Stát zubožuje svou vlastní společnost tím, že své zdroje mrhá na zbytečnou válku. V atmosféře věčné války, říká Orwell, jsou lidé ochotni přijmout nejen okleštění vlastní svobody, ale rovněž snížení životního standardu. To se na první pohled jeví jako zásadní rozdíl mezi Oceánií a současnou Amerikou vždyť kdo by obviňoval prezidenta Bushe z toho, že se staví proti spotřebě? Přesto na hlubší úrovni korespondence mezi vykalkulovanou válkou, vykalkulovanou lží a vykalkulovanou chudobou funguje. Klíčové postavy Bushovy vlády měly před zářím 2001 podle všeho dva hlavní záměry: snížit daně pro bohaté a vpadnout do Iráku. Útoky z 11. září jim umožnily oba tyto záměry realizovat. Jakkoli se to může zdát paradoxní, daňové škrty pro bohaté byly prezentovány jako nezbytnost v době války a jejich kritika byla napadána jako nevlastenecká. V důsledku toho méně privilegované vrstvy americké společnosti platí za válku v Iráku dvojím způsobem: svými životy, neboť americká armáda se rekrutuje z chudších vrstev, ale v dlouhodobé perspektivě též svým živobytím. Výsledkem masivních daňových škrtů v době nákladné války bylo vytvoření rekordního deficitu a vskutku děsivého státního dluhu. Každý osmý Američan dnes žije pod hranicí chudoby. Zvýšení státního dluhu v dlouhodobé perspektivě znamená snížení státních služeb poskytovaných chudým. A právě to zamýšlí Bushova vláda.
Sociologie války
Orwell dobře pochopil, že tohle všechno umožňuje sociologie války. Obyvatelstvo Oceánie je krmeno pravidelnými zprávami o velkých vítězstvích dosažených v Asii, které se střídají se znepokojujícími zprávami o nebezpečích, která hrozí mateřské zemi. Zde je srovnání s dnešními Spojenými státy přímo nabíledni. Američanům jsou předkládána velká vítězství dosažená v Afghánistánu a Iráku (v obou případech pochybná), přičemž zároveň jsou varováni ministerstvem vnitřní bezpečnosti, že teroristé mohou v každém okamžiku udeřit na jejich zemi. Zásadní podobnost mezi Oceánií a Amerikou nicméně spočívá v tom, že rétorika války vymazala politickou debatu. Jak čtenář pochopí ke konci románu 1984, války, které Oceánie neustále vedla v Asii, neměly žádný účel kromě toho, že sloužily k matení, manipulování a ovládání obyvatelstva.
O přínosech amerických vojenských intervencí lze pochybovat. Podle mého názoru byla válka v Afghánistánu vedena bez dostatečných rezerv a přesvědčení; válka v Iráku byla omyl od samého začátku. Ale problémem americké společnosti nejsou ani tak politiky, jako způsob, jímž jsou definovány svými tvůrci a vysvětlovány veřejnosti. Boj proti mezinárodnímu terorismu vůbec nemusel být definován jako trvalá válka dobra proti zlu. Jsme země "ve válce", jak prezident Bush rád říká, a on sám je "válečný prezident". Toto není popis konkrétního činu nebo nálady, nýbrž popis permanentního stavu existence. Hrdina románu 1984 si nepamatoval "dobu, kdy jeho země nebyla ve válce". Pokud Bush vyhraje volby, nejmladší generace Američanů si záhy bude moci říct totéž. Jakožto společnost jsme méně mírumilovní, méně svobodní a méně informovaní, než jsme byli před několika lety. Samozřejmě, válka je mír, otroctví je svoboda a nevědomost je síla.
***
V Oceánii stát nařizoval "dvě minuty nenávisti", což bylo cvičení, během kterého byli nepřátelé haněni na veřejnosti. V USA moderátoři pravicových rozhlasových stanic identifikují a zesměšňují domnělé zrádce.
Lidové noviny, 30. 10. 2004, Timothy Snyder; AMERICKÝ HISTORIK * Autor přednáší historii na Yale University. Specializuje se na politické a intelektuální dějiny východní Evropy
http://lidovky.centrum.cz/archivln/archivln.phtml?id=303924&sec=35&sub=73&d=30&m=10&y=2004&dat=20041030#clanek