Viktor Dyk
(Česká ukolébavka.)

XXXII
Spi sladce, moje dítě,
spí celá tvoje zem’.
Spi tiše, až se vzbudíš
tím těžkým jejím snem.
Spi sladce, moje dítě!
Spí celá tvoje zem’!

Spi, abys rostlo rychle,
a mohlo trpět v čas.
A nediv se, že slyšíš
dnes příliš tvrdý hlas.
Dnes kolébá tě otec,
a ten má tvrdý hlas.

Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát!

A oklikami půjdeš půjdeš,
kde jiní rovně jdou.
Co jiným zcela jasným,
bude ti záhadou.
A oklikami půjdeš,
kde jiní rovně jdou.

Nedej se ukřižovat
od věčných pochyb svých,
cti raděj’ autority
v katédrách, v dennících.
Bij cizí autority,
abys svou vlastní zdvih’..zdvih’...

A nerozbíjej hlavu
o malichernou zeď.
Vyber si zvučná hesla,
a to tě spasí, hleď!
Tvůj otec rozbil hlavu,
a ty měj rozum teď!

Tvé děti z desáté ruky
myšlénky budou brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Spi sladce, moje dítě!
Je nejlíp v Čechách spat!


Marnosti (1900). Tohle mohl zpívat klidně i Kryl a dnes bysme se ji taky měli všichni naučit

Hermann Hesse
Lehce opilý

Do jisté míry jaksi, málo platné,
žvanění naše je jako to kvítí,
co našim tetám za výstřihem vadne,
však život dále se svou cestou řítí.

Jak praví zoolog díky své učenosti,
jsou zvířata, co prospí zimu v sluji,
přičemž se vlastním tukem vyživují;
však žijí spokojeně, bez starosti.

Pokud jde o nás, je prý silou hnací,
že naše bytí kamsi výše cílí.
Snad to je to, co naši situaci
činí tak beznadějně směšnou v každé chvíli.

přeložil Vladimír Tomeš

Hermann Hesse
Vzpomínka

Jak k tomu došlo, nevím sám,
že vale dal jsem svým zahradám
a mlčky koně popohnal,
a od těch dob že v spárech má
mě lítost, žárlivost a žal.

A že v své nevíře jsa jist
jsem na náš vztah dštil nenávist
a chtěl si z něj jen šašky tropit,
a přec že nejednou jsem šel
žal tajně v číši vína stopit.

Mezitím rychle pádil čas;
jak závoj světla trvá v nás
ten letní sen, byť byl tak krátký.
Však není brána ani most,
kudy by vedla cesta zpátky.

přeložil Vladimír Tomeš

Print
Hranice hříchu

Já, Josef Arimejský, zbožný muž,
třináctý z apoštolů,
vzdělaný farizej,
služebník služebníků tvých
pokora ve slámě
šlépěje k Jerichu
chudoba mecenáše
rybář bez hříchu
větev pro Jidáše
a voda pro Piláta
ticho v Getsemanech
a křik na Golgotě
tvá svatá slina z bláta
tvá rouška na nahotě…
Opřený o slovo
kterým jsi dokonal
tvé mrtvé tělo
z kříže sňal
na rukou snesl
krev z tvých ran
do hrobu
kde předtím nikdo nelehal
Pro tebe přichystal!
Daroval!
Do plátna obvinul!
Vonný nard rozléval!
Uložil!
Zulíbal…

a tys mi na třetí den vstal!!!

Ty pyšný Synu Davidův
posedlý vlastním vzkříšením
v tom hrobě bez tebe
jsem mrtvým zůstal sám

sám v sobě opuštěn
sám sobě sám…!

nemohu si pomoci, tahle mě přímo uchvátila...

Edwin Morgan
Strawberries

There were never strawberries
like the ones we had
that sultry afternoon
sitting on the step
of the open french window
facing each other
your knees held in mine
the blue plates in our laps
the strawberries glistening
in the hot sunlight
we dipped them in sugar
looking at each other
not hurrying the feast
for one to come
the empty plates
laid on the stone together
with the two forks crossed
and I bent towards you
sweet in that air
in my arms
abandoned like a child
from your eager mouth
the taste of strawberries
in my memory
lean back again
let me love you

let the sun beat
on our forgetfulness
one hour of all
the heat intense
and summer lightning
on the Kilpatrick hills

let the storm wash the plates

XLVII
Před bouří

Když závrať stměla všechno zřené,
krev chápe při šumění splavu
zdi popěněné
vzteklinou bolehlavu.

Jako by chybělo cos ráně,
jež bez pomsty se zahojila -
klín, zvoucí nepozvaně,
stromová plná síla.

Žena se kousá do rtů milence...

Bez názvu 1963

Egon Bondy

Blížit se k bohu mystikou
je triviální praktikou

Blížit se k bohu uměním
znamená
být s ním

Pavel Šrut
Kdyby

Kdyby bylo moře,
kde je hora Říp,
bylo by mi dobře,
bylo by mi líp.

Vyplul bych na moře
k ostrovům – a dál...
Kdyby přišla bouře,
tak bych ztroskotal.

Našel bych si Pátka
jako Robinson
a měl bych se zkrátka
krásně jako on.

Jenže...

Už mi není deset,
ale pětkrát víc,
a tak vím, že z kdyby
není nikdy nic.

Osip Mandelštam

***

Ó nebe, nebe, uvidím tě v snách!
Nevěřím, že jsi navždy osleplé
a že den shořel jako bílý arch:
jen trocha kouře, trocha popele!

1911


PĚTĚRBURSKÉ STROFY

N. Gumiljovovi

Kol státních domů, žlutých k uzoufání,
běsnila kalné metelice zášť –
a soudce opět sedá do svých saní,
rozmáchlým gestem zahalí si plášť.

Zimují parníky. A kdesi na výsluní
plá okno kajuty, laciné pro náš vkus.
Obludná – křižník, co si v doku trůní –
ze spánku těžce oddechuje Rus.

A nad Něvou – vyslanci šerosvitu:
Admiralita, slunce ztišené.
A porfyr státu tvrdě k nebi ční tu
nuzný jak drsné roucho žíněné.

Pod těžkým břemenem tu severský snob sténá –
tíží ho dávný Oněginův stesk;
Senátní náměstí, závěje jako stěna,
kouř z ohniště, bodáku chlad a lesk…

Nateklo do jol, racci neoněmlí
od moře vzlétli nad konopný sklad,
kde – v rolích prodavačů čaje, žemlí –
operní mužiky viděl ses toulávat.

Do mlhy motory mizí jak dlouhá řada,
ješitný chodec jde, kde lampa zhasíná,
blázínek Jevgenij pro svoji bídu strádá,
dýchá pach benzínu a osud proklíná!

1913

Vladimír Holan
BYLO UŽ POZDĚ

Ponurý den na krabatině, zdrhované v upadání
neviditelnou propastí.
„A co je sudba v naší vůli?“ ptal se hlídač,
který si znepřátelil noc.
„Proč ještě žít?“ ptal se sebevrah.
„Proč znovu žít?“ ptal se právě zemřelý.

Bylo už pozdě, když přišla žena a ptala se:
„Kdo z vás může říci: Nenarodíš-li se,
narodím se sám?“



(Bolest, 1965)

Jiří Žáček
Blues o spolykaných slovech

Jasně že ti dlužím
spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče na ně nemáš kliku
Dávno už je všecky
umím nazpaměť
jenomže mi váznou na jazyku

Takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý
s kapkou medu
Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha
Ale znáš mě
Řečnit nedovedu

Tak mi promiň děvče
Však to napravím
Můj ty smutku Já si dám tu práci
Vyklopím je všecky
aspoň naposled
až si pro mě přijdou
funebráci

Jiří Žáček
Odrhovačka o ženských srdcích

V ženským srdci
tam je útulno jak v kleci
Co tam všecko není
Samý rarity
Tísní se tam lidi zvířata i věci
Všecko se tam vejde
Jasně
Ba i ty

V ženským srdci
tam je útulno jak v cele
Hýčká tě tam bachař
s tváří anděla
Pozdě honit bycha
Už ti sklaplo
Hele
Dostaneš pár tisíc voltů do těla

Vyždímá ti z duše
netušený city
Jedno její gesto už tě donutí
Dopadli tak všichni
dopadneš tak i ty
Zapomeneš všecky písně labutí

Vybal kufry hochu
Štěstí už se blíží
Pohodě se přece člověk neubrání
Nakrmí tě
Uspí
Tak se smiř s tou mříží
Svoboda je touha
v mezích poznání

Jiří Žáček
Blues o noční tramvaji

Noční tramvaj vozí flamendry a flinky
všechny noční ptáky
černý labutě
děvenky co včera zdrhly od maminky
Řádný občani šli dávno na kutě

Řadný občani si v kanafasu hoví
spí a nic je nerozžhaví do běla
Nebudou se z lásky
šplhat do podkroví
Nikdy nepotkají po tmě anděla

Nikdy nepotkají anděla co kleje
Kočíruje tramvaj a všem zastaví
Veze fůru smíchu
fůru beznaděje
Připijte mu doma všichni na zdraví

Galaxie světel studí na nároží
Samota je děvka
vždyť víš jaká je
A nás všecky čistý jako slovo boží
noční tramvaj veze
rovnou do ráje

Jiří Žáček
Písnička o škaredých holkách

Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
krásný kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažný koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou nikdy chlapi prát

Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí

Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda tak slepci přijdeš vhod –
Rády se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot

Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo npřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý

Jiří Žáček
Robinson

Vzala roha To je celá vona
Udělala ze mě Robinsona
trosečníka v tomhle městě zdí
Žádný šífy ke mně nejezdí

Zvedla kotvy někdy v půli ledna
Zbyl mi pustej ostrov 2+1
Asi jsem jí tenkrát jednu plesk
Vona má svou hrdost a já stesk

Hele brouku vrať se honem zpátky
nechci hledat žádný jiný Pátky
Přínes mi svý dlaně voňavý
Bez tebe mi srdce rezaví.

Stěpan Ščipačov
Břízka

Už skoro nahou divý liják
tiskne ji k zemi, rve s ní šat.
Brání se hrdá, mlčenlivá –
jak umí mlčky pohrdat!

A vichr v zimní temný večer
v pase ji útlou objímá.
Ramena její bílá svleče
potom rukama zkřehlýma.

Zlomí tu tenkou hrdou krásku!
Vymkla se, v očích slzy má:
někomu třetímu slíbila lásku,
rty svoje, bílá ramena.

Jan Skácel
Dávno

Na břehu tiše splývajících ptáčků
ležela pravda
snadná jako smích.
Nebylo,
co by zasloužilo lež
na břehu pěnkav zvolna plynoucích.

Jan Skácel
Most

Přeletěl pták a křivka letu
utkvěla pevně nad vodou
tak jako most a jako úžas
a smutní lidé po něm jdou

Po mostě který nad bolestí
jak krásné paví oko tkví
na druhou stranu přecházejí
kde smutek smutné netrápí

Čí smutek nebyl spravedlivý
ten po tom mostě málo smí
pod jeho kroky zmlkne píseň
a most se pod ním prolomí

Jan Skácel
Stopadesátá báseň o podzimu

Tolik pádů
a tolik ticha bez konce

A tolik nevídané lsti

Jitra jsou jako neštěstí
a málokdo si toho všímá

Bylo nám jaro léto podzim
brzy nám bude krutá zima

A vítr v listí šelestí