Anna Klofáčová
...už zase skáču pod kola aut

Brzy se smráká
a tucet světel odnaproti
zívá střepem bystrozrakých
...šla bych na panáka.

Skočit
si číselnou řadu...
diagonálou do hlavy
šroubovák
a prášek proti hladu
a masážní gel
na lopatky
jsem smetená
/nachystaná u dveří/
v pytli na odpadky...

V černym igelitu
a na přechodu figurální kresba
.
.
.
v taktických tazích
psychopatů

Faustovský inzerát:

Budu žít sťastně až do smrti s tou,
která mě dokáže přesvědčit,
že to má nějaký smysl.

/Albert Kaufman - Otevírací doba/

Ivan Diviš
Žalm 37

Vznešená zvířata: bezbranná svatost
ničená konkistou člověčího vepře:

sněžný levhart s prackami ze sametu,
někde v Hindukúši větřící první sníh.

Mořský orel s plavými kamašemi,
vyhlížející Robinsona Jefferse
jednomyslně zvoleného sněmem zvířat
a uznaného za člověka rovného rodem:

ledňáček v Čechách předposledního sna,
ledňáček nad rybníkem rozlitým tiše tak,
že se tam nedočkáš ani ani

Cožpak nejsi drobounký posel Krista,
cožpak mu zobáčkem nepřidržuješ vlečku,
zapomínaje přitom na svou drzou krutost?

Chtěl bych dětem ukázat břehuli,
sovu puštíka
novozélandského kivi

v posledním zákmitu vlasti
sumce a lipana
sumce a lipana

Jiří Kolář
Amnestie

Z prázdné ptačí klece
vyvěs
bílou vlajku

Ivan Diviš
Žalm 9

Z nižšího vesmíru sype se dvounulka,
sněží grobiánům, šustí duším v tísni.
Z vyššího koulejí se slzy,
krupobití rovnou do tlamy.

Ubikace, čtyři palandy,
prostřed stůl, snad se lze opřít lokty
a civět jeseteru do břicha.
Někde zastřešují.

Přikleká máma: on jako solný sloupek,
tak právě k ulomení. Nepláče,
ale jeho oči plavou v akváriu,
kde rejdí rejnoci a kde bříšky vzhůru vznášejí se
dvě utopená morčata.

Přikleká otec. Nadáli jsme se,
miláčku, čehosi bez opakování.

A jak všechny smutky, chvíle před popravou,
mžik před spuštěním palby, výnorem ponorky –
i tohle probíhá jak oko na punčoše
a vidím jesličky, u kterých postáváme,
vnímáme jen figurky, tu umnou,
vírou kdysi sestavenou řezbu –

Michaeli v zlatém plášti,
vysetém zrny: třetí
bytosti ve vesmíru –
zastav se nad tímto domem,
vyjmi z pochvy meč, a hlídej.

Z nižšího vesmíru sype se dvounulka,
z vyššího koulejí se slzy
rovnou do tlamy osudu
žvýkajícího skopové…

O. Mikulášek
Řada druhá – VIII.

Tvůj prs mne vidí a dech slyší.
Pleť tvá zavoní v mém stínu.
Chuť tvých úst mne vrací vínu
a tvé tělo zase číši.

krví svou se k tobě řinu,
oblostí tvých údů splaven.
Slepí v citu, v šeptu tišší

vznáším se jak v tváři nach.
A proč těžký jsem jak kámen,

pohozený v zahradách.

První obrázky

O. Mikulášek
Finále

Když jsem si večer postýlal,
našel jsem tvůj vlas –
všechno, co zbylo z tvé hlavy.

A vůně tvého těla v peřinách –
všechno, co mi zůstalo z tvé lásky.

Má hlava těžkne od toho dne.
A moje srdce ohýbá mne v chůzi,
neboť jsi stále v něm.

Ortely a milosti

Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud

Sezóna v pekle

Podařilo se mi vymýtit ze svého ducha veškerou lidskou naději... Mlsně očekávám Boha... Mořský vzduch mi spálí plíce, zkažené povětří mi vylouhuje kůži... Ano, zavřel jsem oči před vaším světlem. Jsem zvíře, jsem negr. Já ale mohu být spasen. Vy jste však falešní negři, vy šílenci, ukrutníci lakomci. Kupče, jsi negr, úředníku, jsi negr, generále, ty jsi taky negr... Dost už slov! ... Křik, bubny, tanec, tanec,tanec, tanec... Už ani neumím mluvit! ... Odstranil jsem z nebe modř, která je černá, a žil jsem, zlatá jiskra přirozeného světla... Poslal jsem k čertu palmy mučedníků, světlo umění, pýchu vynálezů, hrabivost loupežníků; obrátil jsem se k Východu, k prvotní, věčné moudrosti... Což jsem kdysi neměl příjemné, hrdinské, báječné mládí, jen ho zapsat na zlatých listech – toho štěstí bylo příliš! Pro jaký zločin, pro jaký omyl jsem si zasloužil svou dnešní slabost?... Já, který se nazýval mágem nebo andělem, zbaveným veškeré morálky, jsem vržen zpátky na zem... já mám najednou svírat v náručí syrovou skutečnost! ... Je třeba být naprosto moderní...

...JE est un autre ... Je dis qu'il faut être voyant, se faire voyant.

Viktor Dyk
(Česká ukolébavka.)

XXXII
Spi sladce, moje dítě,
spí celá tvoje zem’.
Spi tiše, až se vzbudíš
tím těžkým jejím snem.
Spi sladce, moje dítě!
Spí celá tvoje zem’!

Spi, abys rostlo rychle,
a mohlo trpět v čas.
A nediv se, že slyšíš
dnes příliš tvrdý hlas.
Dnes kolébá tě otec,
a ten má tvrdý hlas.

Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát!

A oklikami půjdeš půjdeš,
kde jiní rovně jdou.
Co jiným zcela jasným,
bude ti záhadou.
A oklikami půjdeš,
kde jiní rovně jdou.

Nedej se ukřižovat
od věčných pochyb svých,
cti raděj’ autority
v katédrách, v dennících.
Bij cizí autority,
abys svou vlastní zdvih’..zdvih’...

A nerozbíjej hlavu
o malichernou zeď.
Vyber si zvučná hesla,
a to tě spasí, hleď!
Tvůj otec rozbil hlavu,
a ty měj rozum teď!

Tvé děti z desáté ruky
myšlénky budou brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Spi sladce, moje dítě!
Je nejlíp v Čechách spat!


Marnosti (1900). Tohle mohl zpívat klidně i Kryl a dnes bysme se ji taky měli všichni naučit

Hermann Hesse
Lehce opilý

Do jisté míry jaksi, málo platné,
žvanění naše je jako to kvítí,
co našim tetám za výstřihem vadne,
však život dále se svou cestou řítí.

Jak praví zoolog díky své učenosti,
jsou zvířata, co prospí zimu v sluji,
přičemž se vlastním tukem vyživují;
však žijí spokojeně, bez starosti.

Pokud jde o nás, je prý silou hnací,
že naše bytí kamsi výše cílí.
Snad to je to, co naši situaci
činí tak beznadějně směšnou v každé chvíli.

přeložil Vladimír Tomeš

Hermann Hesse
Vzpomínka

Jak k tomu došlo, nevím sám,
že vale dal jsem svým zahradám
a mlčky koně popohnal,
a od těch dob že v spárech má
mě lítost, žárlivost a žal.

A že v své nevíře jsa jist
jsem na náš vztah dštil nenávist
a chtěl si z něj jen šašky tropit,
a přec že nejednou jsem šel
žal tajně v číši vína stopit.

Mezitím rychle pádil čas;
jak závoj světla trvá v nás
ten letní sen, byť byl tak krátký.
Však není brána ani most,
kudy by vedla cesta zpátky.

přeložil Vladimír Tomeš

Print
Hranice hříchu

Já, Josef Arimejský, zbožný muž,
třináctý z apoštolů,
vzdělaný farizej,
služebník služebníků tvých
pokora ve slámě
šlépěje k Jerichu
chudoba mecenáše
rybář bez hříchu
větev pro Jidáše
a voda pro Piláta
ticho v Getsemanech
a křik na Golgotě
tvá svatá slina z bláta
tvá rouška na nahotě…
Opřený o slovo
kterým jsi dokonal
tvé mrtvé tělo
z kříže sňal
na rukou snesl
krev z tvých ran
do hrobu
kde předtím nikdo nelehal
Pro tebe přichystal!
Daroval!
Do plátna obvinul!
Vonný nard rozléval!
Uložil!
Zulíbal…

a tys mi na třetí den vstal!!!

Ty pyšný Synu Davidův
posedlý vlastním vzkříšením
v tom hrobě bez tebe
jsem mrtvým zůstal sám

sám v sobě opuštěn
sám sobě sám…!

nemohu si pomoci, tahle mě přímo uchvátila...

Edwin Morgan
Strawberries

There were never strawberries
like the ones we had
that sultry afternoon
sitting on the step
of the open french window
facing each other
your knees held in mine
the blue plates in our laps
the strawberries glistening
in the hot sunlight
we dipped them in sugar
looking at each other
not hurrying the feast
for one to come
the empty plates
laid on the stone together
with the two forks crossed
and I bent towards you
sweet in that air
in my arms
abandoned like a child
from your eager mouth
the taste of strawberries
in my memory
lean back again
let me love you

let the sun beat
on our forgetfulness
one hour of all
the heat intense
and summer lightning
on the Kilpatrick hills

let the storm wash the plates

XLVII
Před bouří

Když závrať stměla všechno zřené,
krev chápe při šumění splavu
zdi popěněné
vzteklinou bolehlavu.

Jako by chybělo cos ráně,
jež bez pomsty se zahojila -
klín, zvoucí nepozvaně,
stromová plná síla.

Žena se kousá do rtů milence...

Bez názvu 1963

Egon Bondy

Blížit se k bohu mystikou
je triviální praktikou

Blížit se k bohu uměním
znamená
být s ním

Pavel Šrut
Kdyby

Kdyby bylo moře,
kde je hora Říp,
bylo by mi dobře,
bylo by mi líp.

Vyplul bych na moře
k ostrovům – a dál...
Kdyby přišla bouře,
tak bych ztroskotal.

Našel bych si Pátka
jako Robinson
a měl bych se zkrátka
krásně jako on.

Jenže...

Už mi není deset,
ale pětkrát víc,
a tak vím, že z kdyby
není nikdy nic.

Osip Mandelštam

***

Ó nebe, nebe, uvidím tě v snách!
Nevěřím, že jsi navždy osleplé
a že den shořel jako bílý arch:
jen trocha kouře, trocha popele!

1911


PĚTĚRBURSKÉ STROFY

N. Gumiljovovi

Kol státních domů, žlutých k uzoufání,
běsnila kalné metelice zášť –
a soudce opět sedá do svých saní,
rozmáchlým gestem zahalí si plášť.

Zimují parníky. A kdesi na výsluní
plá okno kajuty, laciné pro náš vkus.
Obludná – křižník, co si v doku trůní –
ze spánku těžce oddechuje Rus.

A nad Něvou – vyslanci šerosvitu:
Admiralita, slunce ztišené.
A porfyr státu tvrdě k nebi ční tu
nuzný jak drsné roucho žíněné.

Pod těžkým břemenem tu severský snob sténá –
tíží ho dávný Oněginův stesk;
Senátní náměstí, závěje jako stěna,
kouř z ohniště, bodáku chlad a lesk…

Nateklo do jol, racci neoněmlí
od moře vzlétli nad konopný sklad,
kde – v rolích prodavačů čaje, žemlí –
operní mužiky viděl ses toulávat.

Do mlhy motory mizí jak dlouhá řada,
ješitný chodec jde, kde lampa zhasíná,
blázínek Jevgenij pro svoji bídu strádá,
dýchá pach benzínu a osud proklíná!

1913

Vladimír Holan
BYLO UŽ POZDĚ

Ponurý den na krabatině, zdrhované v upadání
neviditelnou propastí.
„A co je sudba v naší vůli?“ ptal se hlídač,
který si znepřátelil noc.
„Proč ještě žít?“ ptal se sebevrah.
„Proč znovu žít?“ ptal se právě zemřelý.

Bylo už pozdě, když přišla žena a ptala se:
„Kdo z vás může říci: Nenarodíš-li se,
narodím se sám?“



(Bolest, 1965)

Jiří Žáček
Blues o spolykaných slovech

Jasně že ti dlužím
spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče na ně nemáš kliku
Dávno už je všecky
umím nazpaměť
jenomže mi váznou na jazyku

Takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý
s kapkou medu
Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha
Ale znáš mě
Řečnit nedovedu

Tak mi promiň děvče
Však to napravím
Můj ty smutku Já si dám tu práci
Vyklopím je všecky
aspoň naposled
až si pro mě přijdou
funebráci