Déšť

Mokré stromy. Voda krápe na zem
do zelené srsti zplihlých trav.
Takový je den. A před obrazem,
z něhož zrak si barvy nabírá,

stojí člověk. Na šedivých keřích
visí listy deštěm popsané.
Oči pohlédnou a oči věří.
Vlhká scenerie. Slzy dne.

Jasný smysl všemu tomu dává
kaluž vody, hlava zrcadlená.
Z nízných mraků slabě poprchává.
Šedivý déšť padá do zelena.



***
Josef Hiršal, Úzké cesty, vydal Václav Petr v Praze roku 1948

Alzbetinska loutnova pisen, autorem hudby je J. Dowland, u textu nevim

In Darkness Let Me Dwell

In darkness let me dwell,
The ground, the ground shall sorrow,
sorrow be;
The roof Despair to bar all,
all cheerful light from me;
The walls of marble black that moisten'd,
that moisten'd still shall weep,
still shall weep;
My music, my music hellish,
hellish jarring sounds,
jarring, jarring sounds to banish,
banish friendly sleep.
Thus wedded to my woes
and bedded to my tomb,
O let me living die,
O let me living,
O let me living, living die,
Till death, till death do come,
till death, till death do come,
till death do come.
In darkness let me dwell.

O. Mikulášek
Hudba

(…)
Ó dušičky vy chabé
se sedmi metry střev,
v nichž city vaše nyjí!
Hle, hřebec toužení,
vraný od černých zrad,
svá zešílevší bělma lunou zpíjí
do blesku potrhaných cév –
a já ho slyším ržát

Markus Jääskeläinen
***

Stromy
se zastaví
na noc.

Ježek
dýchá
pod keřem.

Nic
teď
nebolí.

Heidi Liehuová
***

Slova neodkazují na skutečnost
ale pouze na jiná slova
a ta zase na jiná
a "slunce" neodkazuje na slunce
ale nejvýš
oklikou na měsíc
a "měsíc" neodkazuje na měsíc
ale nejvýš na "hvězdy"
a na něco "jiného"
ani "srdce" neodkazuje na srdce
a vlastně na nic moc
a skutečnost je text
který nikdo neumí číst
a tak se nikdo
svými slovy nikoho nedotkne

a začne to být zlé
až už nebudeme umět plakat
a "slunce" bude mít masku nakřivo

Tomi Kontio
***

V srdci pampelišky je buňka kamene,
vítr hovorí, sny jsou na stromech.
Ještě tolik toho zbývá stvořit, než se promění v kámen,

tyto květiny, tento jazyk
a má tvář v jazyce.

Tomi Kontio
Mluvíš tělem

Mluvíš šesti jazyky svým tělem a
odpočíváš pod olivovým světem.

Křičíš na své smysly proměněné v kytaru:
forte, forte.

Jsem měsíc, kterému líže chlupy obloha,
lentamente, lentamente.

Riina Katajavuoriová
Narození

Dítě se vykulí na noviny vyklouzne jako mušle
dítě spadne z výšky na záda do postele
až to žuchne
padá každý večer na záda do postele z výšky
vidí bíle vnitřnosti rukou
které vyplňují nebeskou báň
vidí roztažené kostnaté prsty
které je pouštějí
vidí zkamenělé oči
daleko na vrcholku hory
a křičí
křik radosti
a padá vstříc slovům

Lauri Otonkoski
O třetím

Konec čekání, druhý krok.
Zrození z ženy. První.

Cenu slova a měsíce
určují tytéž váhy bez závaží.

O třetím nevíme, ptej se.

Lauri Otonkoski
ALE

Mysli odvážně: nebe je skleněné.
Mysli odvážněji: nebe je skleněné,
ale kameny lehké.

To, co se říká dítěti,
když svlékne svou první tušící jistotu,
své první sametové trepky:

pohleď na kostel a přístav. Máš oči.
Je slupčitý život jablka, je obilné motto chleba.
Z chladu jeskyně
k teplu vína
vede po vodě cesta, a čas
je změřen v mapách, není příležitosti,
která by nestála za oslavu.

A dál:
mysli odvážněji
a spi v objetí,

neboť tehdy je odvahy třeba,

když prší střepy.

Anna Klofáčová
...už zase skáču pod kola aut

Brzy se smráká
a tucet světel odnaproti
zívá střepem bystrozrakých
...šla bych na panáka.

Skočit
si číselnou řadu...
diagonálou do hlavy
šroubovák
a prášek proti hladu
a masážní gel
na lopatky
jsem smetená
/nachystaná u dveří/
v pytli na odpadky...

V černym igelitu
a na přechodu figurální kresba
.
.
.
v taktických tazích
psychopatů

Faustovský inzerát:

Budu žít sťastně až do smrti s tou,
která mě dokáže přesvědčit,
že to má nějaký smysl.

/Albert Kaufman - Otevírací doba/

Ivan Diviš
Žalm 37

Vznešená zvířata: bezbranná svatost
ničená konkistou člověčího vepře:

sněžný levhart s prackami ze sametu,
někde v Hindukúši větřící první sníh.

Mořský orel s plavými kamašemi,
vyhlížející Robinsona Jefferse
jednomyslně zvoleného sněmem zvířat
a uznaného za člověka rovného rodem:

ledňáček v Čechách předposledního sna,
ledňáček nad rybníkem rozlitým tiše tak,
že se tam nedočkáš ani ani

Cožpak nejsi drobounký posel Krista,
cožpak mu zobáčkem nepřidržuješ vlečku,
zapomínaje přitom na svou drzou krutost?

Chtěl bych dětem ukázat břehuli,
sovu puštíka
novozélandského kivi

v posledním zákmitu vlasti
sumce a lipana
sumce a lipana

Jiří Kolář
Amnestie

Z prázdné ptačí klece
vyvěs
bílou vlajku

Ivan Diviš
Žalm 9

Z nižšího vesmíru sype se dvounulka,
sněží grobiánům, šustí duším v tísni.
Z vyššího koulejí se slzy,
krupobití rovnou do tlamy.

Ubikace, čtyři palandy,
prostřed stůl, snad se lze opřít lokty
a civět jeseteru do břicha.
Někde zastřešují.

Přikleká máma: on jako solný sloupek,
tak právě k ulomení. Nepláče,
ale jeho oči plavou v akváriu,
kde rejdí rejnoci a kde bříšky vzhůru vznášejí se
dvě utopená morčata.

Přikleká otec. Nadáli jsme se,
miláčku, čehosi bez opakování.

A jak všechny smutky, chvíle před popravou,
mžik před spuštěním palby, výnorem ponorky –
i tohle probíhá jak oko na punčoše
a vidím jesličky, u kterých postáváme,
vnímáme jen figurky, tu umnou,
vírou kdysi sestavenou řezbu –

Michaeli v zlatém plášti,
vysetém zrny: třetí
bytosti ve vesmíru –
zastav se nad tímto domem,
vyjmi z pochvy meč, a hlídej.

Z nižšího vesmíru sype se dvounulka,
z vyššího koulejí se slzy
rovnou do tlamy osudu
žvýkajícího skopové…

O. Mikulášek
Řada druhá – VIII.

Tvůj prs mne vidí a dech slyší.
Pleť tvá zavoní v mém stínu.
Chuť tvých úst mne vrací vínu
a tvé tělo zase číši.

krví svou se k tobě řinu,
oblostí tvých údů splaven.
Slepí v citu, v šeptu tišší

vznáším se jak v tváři nach.
A proč těžký jsem jak kámen,

pohozený v zahradách.

První obrázky

O. Mikulášek
Finále

Když jsem si večer postýlal,
našel jsem tvůj vlas –
všechno, co zbylo z tvé hlavy.

A vůně tvého těla v peřinách –
všechno, co mi zůstalo z tvé lásky.

Má hlava těžkne od toho dne.
A moje srdce ohýbá mne v chůzi,
neboť jsi stále v něm.

Ortely a milosti

Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud

Sezóna v pekle

Podařilo se mi vymýtit ze svého ducha veškerou lidskou naději... Mlsně očekávám Boha... Mořský vzduch mi spálí plíce, zkažené povětří mi vylouhuje kůži... Ano, zavřel jsem oči před vaším světlem. Jsem zvíře, jsem negr. Já ale mohu být spasen. Vy jste však falešní negři, vy šílenci, ukrutníci lakomci. Kupče, jsi negr, úředníku, jsi negr, generále, ty jsi taky negr... Dost už slov! ... Křik, bubny, tanec, tanec,tanec, tanec... Už ani neumím mluvit! ... Odstranil jsem z nebe modř, která je černá, a žil jsem, zlatá jiskra přirozeného světla... Poslal jsem k čertu palmy mučedníků, světlo umění, pýchu vynálezů, hrabivost loupežníků; obrátil jsem se k Východu, k prvotní, věčné moudrosti... Což jsem kdysi neměl příjemné, hrdinské, báječné mládí, jen ho zapsat na zlatých listech – toho štěstí bylo příliš! Pro jaký zločin, pro jaký omyl jsem si zasloužil svou dnešní slabost?... Já, který se nazýval mágem nebo andělem, zbaveným veškeré morálky, jsem vržen zpátky na zem... já mám najednou svírat v náručí syrovou skutečnost! ... Je třeba být naprosto moderní...

...JE est un autre ... Je dis qu'il faut être voyant, se faire voyant.

Viktor Dyk
(Česká ukolébavka.)

XXXII
Spi sladce, moje dítě,
spí celá tvoje zem’.
Spi tiše, až se vzbudíš
tím těžkým jejím snem.
Spi sladce, moje dítě!
Spí celá tvoje zem’!

Spi, abys rostlo rychle,
a mohlo trpět v čas.
A nediv se, že slyšíš
dnes příliš tvrdý hlas.
Dnes kolébá tě otec,
a ten má tvrdý hlas.

Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Z deváté, desáté ruky
myšlénky budeš brát!

A oklikami půjdeš půjdeš,
kde jiní rovně jdou.
Co jiným zcela jasným,
bude ti záhadou.
A oklikami půjdeš,
kde jiní rovně jdou.

Nedej se ukřižovat
od věčných pochyb svých,
cti raděj’ autority
v katédrách, v dennících.
Bij cizí autority,
abys svou vlastní zdvih’..zdvih’...

A nerozbíjej hlavu
o malichernou zeď.
Vyber si zvučná hesla,
a to tě spasí, hleď!
Tvůj otec rozbil hlavu,
a ty měj rozum teď!

Tvé děti z desáté ruky
myšlénky budou brát,
a po Evropě nosit
už obnošený šat.
Spi sladce, moje dítě!
Je nejlíp v Čechách spat!


Marnosti (1900). Tohle mohl zpívat klidně i Kryl a dnes bysme se ji taky měli všichni naučit

Hermann Hesse
Lehce opilý

Do jisté míry jaksi, málo platné,
žvanění naše je jako to kvítí,
co našim tetám za výstřihem vadne,
však život dále se svou cestou řítí.

Jak praví zoolog díky své učenosti,
jsou zvířata, co prospí zimu v sluji,
přičemž se vlastním tukem vyživují;
však žijí spokojeně, bez starosti.

Pokud jde o nás, je prý silou hnací,
že naše bytí kamsi výše cílí.
Snad to je to, co naši situaci
činí tak beznadějně směšnou v každé chvíli.

přeložil Vladimír Tomeš