cesta vedla ke vsi
topolům zrůžověly uši
když jsem kolem nich procházel

na náměstí stála pumpa
se staženým hrdlem
dívala se na mne

Martin Švanda, Petrolejová vesnice

P ř e v l é k á r n a


V převlékárně leží ve skříňce místo červeného ručníku bílá kočka. Na krku se jí leskne klíček s číslem skříňky.

Čípak jsi?
shýbne se k ní Luna.

Tvoje přece,
zavrní kočka.

A Luna vidí, že to není číslo skříňky, ale rytinka. A na rytince vidí sebe, jak proti stínům pochybností napřahuje na konci zahrady v altánku papírový meč.


(Martin Švanda - Dívka s papírovým mečem)

Yusef Komunyakaa

Bláto



Činí se v rohu verandy,
kde se psí víno natahuje k ustupujícímu
světlu. Vždycky si najde nějaký
most na druhou stranu. Napravo

i nalevo. Ta bláznivá vosa si
staví samostatnou buňku
ze všeho, co ví, že je na cestě,
sem a zase zpátky k výkopu.

Mohl bych uchopit klacek a zahrát si
na boha. Na vojáka. Na sadistu. Jak sune
bláto, kam patří, slyším bzučet ten nejmenší
motor na světě. A později se každá larva

třepotá jak návnada na háčku . . . sperma
zabalené v hliněném zpěvu. Je to tak malé,
že právě ta nevýznamnost začíná
naplňovat celé odpoledne.

Ilja Bart
Déšť



Píseň
zazněla deštěm
tak úpěnlivě
že se až stala ženou
s perličkovými vlasy

Kytara šumících strun
napjatých od mraků k trávě

Chtěl sem si koupit dvacet deka duše
pár kousků pravdy litr svědomí
Leč prodavačka odvětila suše
Jak jsou ti lidi dneska pitomí

Mně ovšem tímto nevyvedla z míry
řekl jsem Dobrá nic se neděje
Dejte mi teda za korunu víry
osminku citu láhev naděje

A ona řekla musíte stát frontu
A fronta vedla cikcak za hory.
A potom dál až někam k horizontu
A všichni lidi chtěli jenom brambory

text: Dědeček, provedení: Mišík

ležím v začarovaném háji
jsem terčem pro hvězdy
na nebeské střelnici
a háj, ta boží maringotka
tažená jednorožcem od pouti k pouti
vrže si v kloubech osudu

už se netrápím
už je mi jen smutno

Martin Švanda, Dívka s papírovým mečem, část V., O tmě a lítosti

Tomás Segovia

Vyzvání



Den
Je tak krásný,
že nám nemůže lhát:
my z jeho světa jíme chléb pravdy vezdejší.

Jen tělo rozhalí si,
lehne a nabídne se.
To štěstí nepodvádí: to nic nechce.

Řekni: silnější přece
než naše láska k smrti je zde
ta prostota a vyrovnanost krásy,
jež plaší
jen samu sebe!

Ale vznětlivá duše,
jaký děs tě to straší
vždycky, když o samotě zaslechneš ten hlas,
který ti šeptá, že jsi došla spásy?

Ne, ne,
tvůj osud není mrtev, ani ti neotročí.
Pýcho i strachu, přiznej si:
život je pravda beze lži.

Nicanor Parra

Dopisy básníka spícího v křesle

XVII



Zkoumat znamená vzdát se sebe sama
uvažovat se dá pouze v kruhu
člověk vidí jen to co chce
narození nic nevyřeší
přiznávám že mi tečou slzy.

Narození nic nevyřeší
jedině smrt říká pravdu
ani poezie nepřesvědčí.
Učí nás že prostor neexistuje.

Učí nás že čas neexistuje
ale tak jako tak
je stáří skličující fakt.

Staniž se co určí věda.

Z mých básní jde na mě spaní
a přece byly napsány krví.

Miroslav Florian

Stará cikánská píseň


Tři vrávoraví truvéři
zpívají bez kytary
úplňku, snad jen úplňku,
z kterého vlají cáry.

Na rozkopaném nároží,
kam nezajede hlídka,
svéhlavě ruší noční klid.
Což neděje se zřídka.

Neumím rómsky, kdopak ví,
nad čím ta píseň pláče,
složil ji vítr ve stepi
pro tuláky a rváče.

Když potměšile blýskl nůž,
vyřinula se z rány
a potom ztěžka letěla,
letěla za havrany.

Tři osípělí truvéři
zpívají v mokré čtvrti
o tom, čemu se nevěří,
o lásce, cti a smrti.

Gabriel Zaid

Sluneční hodiny


Zvláštní chvíle. Není
to však konec světa:
krůček do setmění.
Skutečnost,
věž z Pisy,
udává čas k pádu
už už nachýlený.




/sborník poesie v pohybu, 1966/

Václav Hrabě

Ty 2

Je březen
Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň ještě jednou
Procenta štěstí
procenta smutku
To co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
plnoletost a špatnou pověst
papírovou zlatku po strýčkovi ve vestě

Strýček byl legionář Válčil na Piavě
a byl tak poctivý, že když se vrátil neměl práci
zato měl hodnou ženu
a na rukou tetování
a smysl pro legraci
a k stáří rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všecku její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru.
a já nezdárný synovec
zrozený za války vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát v této černé promoklé noci
počítám metály života a šrámy z tvojí lásky

A ty spíš a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to nikdy nebudu mít
a tak si aspoň vymýšlím tohleto povídání
abych to nějak vydržel bez tebe do svítání
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
bloudí
ulicemi kolem hospod a chrámů
Teď zívá Zastavil se narohu
Spi
Já nemohu

Miroslav Florian
* * *


Modř přecházející do světle safírové,
pruh nebe nad sychravým Smíchovem
tak čirý, že bezděky ubral plyn
šofér pohřební služby - - To je chvíle
bláznů. Čas kopnout do zlatnického výkladu
a nabídnout prsten stařence. Znova
a znova nalétává vlaštovka - tik
všeho marnivého mramoru . . .

Salvator Díaz Mirón
Výstraha


Na odiv pověšená mrtvola zahnívala
na větvi jako strašný plod, jenž tím hnitím změk;
svědčila o rozsudku za strašných podmínek
a v rytmu kyvadla se u cesty komíhala.

Nestoudně nahá, jazyk černý, se ošklíbal,
na lebce chomáč jako kohoutí hřebínek,
až vypadala směšně; vedle mých holínek
u třmenů koně tlupa otrhanců se smála.

Ty chmurné pozůstatky s měknoucí hlavou plihlou
v poryvech vydávaly - pohoršlivé a strašné -
zeleným popravištěm zápach s takovou silou

jako kadidlo, když vzplane, rozhoupané, a hasne.
V neposkvrněné modři slunce pak vrcholilo
a kraj byl jako obraz snad z Tibullovy básně.

/Úlomky, 1901/

Stanislav Zedníček
Zrcadlo zatmění


Uprostřed lidí
neviděn
vřu skřípavou žízní
rozlehlý nemohoucností
odevzdat světlo
prostorům sbratření
kován údery
nočního křiku srdcí
míjím poradní kruh
pokojných pahorků Vysočiny
patřící mně právem
bezzemka
kdesi za životem
a přece jen
v rose dětství
v živé rose dětství
občas procitlé
mezi slzami

Nicanor Parra
Fráze


Nesypme si písek do očí
automobil je invalidní vozík
lev je stvořen z beránků
básníci nemají vlastní život
smrt je společenský zvyk
děti se rodí aby byly šťastné
skutečnost by raději nebyla
soulož je ďábelský skutek
Bůh je dobrý přítel chudých

Sylva Fischerová
Krvavý koleno



Já, jako všichni


A já, jako všichni, jsem démon, který si sám
chystá zkázu:
sám si vystaví dům
vyzděný plány, vzpomínkami a větrem
a posouvá ruku po vzpomínkách
jako po šachovnici
a šachovnice jím posouvá
jak očima hráčů šachu -

Vítr to všecko rozvane,
i myšlenky, kterýma ses obalil
jak masem.
Zbydeš tu ty, beztvará hrouda přirovnání
a se starým alibi, že poslední soud
bude až zítra.

T.S. Eliot
Zpustlá země



IV. Smrt utopením

Féničan Flébas, čtrnáct dní mrtvý,
zapomněl na křik racků, na vzdouvání
z hlubin, na moře
i na zisk a ztrátu.
Podmořský proud
posbíral jeho kosti v šepotu. Jak byl dole
a zas nahoře,
procházel stádii svého věku a mládí
vstupujícího do víru.
Křesťan nebo žid,
ó ty, jenž otáčíš kolem a hledíš k větru,
pomysli na Fléba, jenž kdysi hezký
a vysoký jako ty směl žít.