Ivan Wernisch


ŽIL BYL,

byl jednou jeden svět,
ach, má milá, co živa
takový neuvidíš. To byla vodka! Sám car
ji pálil. Tak dávno, předávno,
že já sám sotva pamatuju. Žil,
nebyl. Podivní
chodili po něm lidé: jedněm se říkalo
kupci, jedněm Turci, Tataři, Židé,
kočí si nasadil vysokou čepici
a já měl kapsy
plné tabáku. A kupec Ivanov
mi běží naproti. „To jsi ty, Ivane
Ivánoviči? Buď vítán
v mém domě!“ A v prvním pokoji křik
z velikého fonografu,
ve druhém stůl a na něm
kdeco, ach,
to jsem se poměl! Pak přivedli
vepře, který zatančil, opici,
která nalila čaj, psa,
který štěkal jak člověk, pil jsem, pil,
dokud se se mnou
nezatočil svět.
Zatočil se, byl pryč.

A tak jsem tady, milá
Mavrucho, co živa
neuvěříš!


(Ze sbírky Včerejší den.
Vydala Mladá fronta v roce 1989.)

Egon Bondy
KDO BĚHÁ TEN SE UBĚHÁ

kdo shání ten nic nenajde
kdo touží nedotouží se
kdo příliš tluče zůstane za dveřmi

Nicanor Parra

Panna a smrt



Plavovlasá panna se zamiluje
do muže, který se podobá smrti.

Panna mu telefonuje,
ale on se tváří netečně.

Procházejí se po kopcích
plných barevných ještěrek.

Panna se usmívá,
ale smrtka nic nevidí.

Přijdou do dřevěné chýše
panna si lehá na pohovku
smrtka se poočku dívá.

Panna nabízí jablko,
ale smrtka odmítá,
dělá, že si čte časopis.

Baculatá panna
vezme květinu z vázy
a hodí mu ji rovnou do tváře.

Smrt stále neodpovídá.

Když vidí, že to nikam nevede,
hrozivá panna
za sebou spálí všechny mosty:
svlékne se před zrcadlem,
ale smrt stále nereaguje.

A tak nepřestává kroutit boky,
dokud do ní muž nepronikne.

Jan Skácel
Zakázaný člověk


Všechno co mám je obráceno dovnitř
a je to z druhé strany jako kravaty
na zadní stěně dveří šatníku

Pomalu přivykám si na ticho a vůně

Dovedu z bláta zvednout peříčko
a zas je nezahodit

Někdy sám sobě vypravuji příběh
a jindy zazpívám si malou písničku
o tom že nohy máme jenom na bolení
a duši k tomu aby vydržela

A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo

Tak dopodrobna zabývám se tichem
že podle hmatu podřezávám strach

Cizí i svůj

A proto když se slepí ohlédnou
jako bych patřil k nim

Spolu se provlékáme potmě uchem jehly


(Kdo pije potmě víno, r. 1988.
Ze sbírky Kdo učil mlčet kámen, vyd. BB art v roce 2001)

Jan Zábrana
***

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.

1984

Jan Skácel
Chyba broskví

18

Lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže

Vítězslav Nezval

Lednová



Popelavá duchna oblohy
protrhla se a sněží
na Karlův most a na nábřeží,
na střechy, dvorce, na stohy.

Hned bezruký, hned beznohý,
barokní světec mrazem svěží
hned visí, ihned zase leží
a mění svoje polohy.

Loket má zpola rozedrán,
jak žebrák hledí z městských bran
v zkroucené póze hadrníka.

Ten sníh, jenž padá ve vločkách,
nechává skvrny na kočkách
a na oslu, jenž kdesi hýká.

Jan Skácel
Tam

V korunách stromů neustává vítr
a listí promlouvá
jako by lidem tekl nad hlavami potok

Navečer utichne ta voda
a na okamžik zastaví se čas

Znovu si země s nebem rozumí

Na břehu jetelové řeky
veliký němý králík rozhoduje
co ze tmy je
a co se navíc tmí

(Dávné proso, rok 1981)

cesta vedla ke vsi
topolům zrůžověly uši
když jsem kolem nich procházel

na náměstí stála pumpa
se staženým hrdlem
dívala se na mne

Martin Švanda, Petrolejová vesnice

P ř e v l é k á r n a


V převlékárně leží ve skříňce místo červeného ručníku bílá kočka. Na krku se jí leskne klíček s číslem skříňky.

Čípak jsi?
shýbne se k ní Luna.

Tvoje přece,
zavrní kočka.

A Luna vidí, že to není číslo skříňky, ale rytinka. A na rytince vidí sebe, jak proti stínům pochybností napřahuje na konci zahrady v altánku papírový meč.


(Martin Švanda - Dívka s papírovým mečem)

Yusef Komunyakaa

Bláto



Činí se v rohu verandy,
kde se psí víno natahuje k ustupujícímu
světlu. Vždycky si najde nějaký
most na druhou stranu. Napravo

i nalevo. Ta bláznivá vosa si
staví samostatnou buňku
ze všeho, co ví, že je na cestě,
sem a zase zpátky k výkopu.

Mohl bych uchopit klacek a zahrát si
na boha. Na vojáka. Na sadistu. Jak sune
bláto, kam patří, slyším bzučet ten nejmenší
motor na světě. A později se každá larva

třepotá jak návnada na háčku . . . sperma
zabalené v hliněném zpěvu. Je to tak malé,
že právě ta nevýznamnost začíná
naplňovat celé odpoledne.

Ilja Bart
Déšť



Píseň
zazněla deštěm
tak úpěnlivě
že se až stala ženou
s perličkovými vlasy

Kytara šumících strun
napjatých od mraků k trávě

Chtěl sem si koupit dvacet deka duše
pár kousků pravdy litr svědomí
Leč prodavačka odvětila suše
Jak jsou ti lidi dneska pitomí

Mně ovšem tímto nevyvedla z míry
řekl jsem Dobrá nic se neděje
Dejte mi teda za korunu víry
osminku citu láhev naděje

A ona řekla musíte stát frontu
A fronta vedla cikcak za hory.
A potom dál až někam k horizontu
A všichni lidi chtěli jenom brambory

text: Dědeček, provedení: Mišík

ležím v začarovaném háji
jsem terčem pro hvězdy
na nebeské střelnici
a háj, ta boží maringotka
tažená jednorožcem od pouti k pouti
vrže si v kloubech osudu

už se netrápím
už je mi jen smutno

Martin Švanda, Dívka s papírovým mečem, část V., O tmě a lítosti

Tomás Segovia

Vyzvání



Den
Je tak krásný,
že nám nemůže lhát:
my z jeho světa jíme chléb pravdy vezdejší.

Jen tělo rozhalí si,
lehne a nabídne se.
To štěstí nepodvádí: to nic nechce.

Řekni: silnější přece
než naše láska k smrti je zde
ta prostota a vyrovnanost krásy,
jež plaší
jen samu sebe!

Ale vznětlivá duše,
jaký děs tě to straší
vždycky, když o samotě zaslechneš ten hlas,
který ti šeptá, že jsi došla spásy?

Ne, ne,
tvůj osud není mrtev, ani ti neotročí.
Pýcho i strachu, přiznej si:
život je pravda beze lži.

Nicanor Parra

Dopisy básníka spícího v křesle

XVII



Zkoumat znamená vzdát se sebe sama
uvažovat se dá pouze v kruhu
člověk vidí jen to co chce
narození nic nevyřeší
přiznávám že mi tečou slzy.

Narození nic nevyřeší
jedině smrt říká pravdu
ani poezie nepřesvědčí.
Učí nás že prostor neexistuje.

Učí nás že čas neexistuje
ale tak jako tak
je stáří skličující fakt.

Staniž se co určí věda.

Z mých básní jde na mě spaní
a přece byly napsány krví.

Miroslav Florian

Stará cikánská píseň


Tři vrávoraví truvéři
zpívají bez kytary
úplňku, snad jen úplňku,
z kterého vlají cáry.

Na rozkopaném nároží,
kam nezajede hlídka,
svéhlavě ruší noční klid.
Což neděje se zřídka.

Neumím rómsky, kdopak ví,
nad čím ta píseň pláče,
složil ji vítr ve stepi
pro tuláky a rváče.

Když potměšile blýskl nůž,
vyřinula se z rány
a potom ztěžka letěla,
letěla za havrany.

Tři osípělí truvéři
zpívají v mokré čtvrti
o tom, čemu se nevěří,
o lásce, cti a smrti.

Gabriel Zaid

Sluneční hodiny


Zvláštní chvíle. Není
to však konec světa:
krůček do setmění.
Skutečnost,
věž z Pisy,
udává čas k pádu
už už nachýlený.




/sborník poesie v pohybu, 1966/

Václav Hrabě

Ty 2

Je březen
Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň ještě jednou
Procenta štěstí
procenta smutku
To co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
plnoletost a špatnou pověst
papírovou zlatku po strýčkovi ve vestě

Strýček byl legionář Válčil na Piavě
a byl tak poctivý, že když se vrátil neměl práci
zato měl hodnou ženu
a na rukou tetování
a smysl pro legraci
a k stáří rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všecku její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru.
a já nezdárný synovec
zrozený za války vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát v této černé promoklé noci
počítám metály života a šrámy z tvojí lásky

A ty spíš a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to nikdy nebudu mít
a tak si aspoň vymýšlím tohleto povídání
abych to nějak vydržel bez tebe do svítání
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
bloudí
ulicemi kolem hospod a chrámů
Teď zívá Zastavil se narohu
Spi
Já nemohu