Je čas, kdy rozum v led se promění,
je soumrak duše – to když v temnu skryt
je předmět touhy: mysl spí a sní.
Je radost, žal, a vprostřed šerosvit,
duše je sama sebou jeden rmut,
život je hnusný, hrozná však i smrt;
kořeny hoře vidíš v sobě sám
a v ničem nesmíš klnout výšinám.

(Michail Jurjevič Lermontov - Z plamene a jasu)

Tohle mě včera tak nějak úplně dostalo. Ani nevím proč. Snad tu není angličtina OT.

John Milton - Psalm I

BLESS´D is the man who hath not walked astray
In counsel of the wicked, and i´ the way
Of sinners hath not stood and in the seat
Of scorners hath not sat; but in the great
Jehovah´s Law is ever his delight,
And in his law he studies day and night.
He shall be as a tree which planted grows
By wat´ry streams, and in his season knows
To yield his fruit; and his leaf shall not fall;
And what he takes in hand shall prosper all.
Not so the wicked; but, as chaff which fanned
The wind drives, so the wicked shall not stand
In judgement, or abide their trial then,
Nor sinners in th´ assembly of just men.
For the Lord knows th´ upright way of the just,
And the way of bad men to ruin must.

(The English Poems of John Milton, Oxford University Press, 1913)

(malá prosba)

Až budu ležet na dně,
dobře vím, že nezvedneš mne výš,
řekni jen:
"Je pod tebou mnoho pater,
které ve své pýše nevidíš."



(vzpomínka na Evalda Schorma)

řeky se míjí
a slova v proudu mizí,
světlo se sráží do tmy
a mysl padá v zapomnění.

"Vždyť domluvit se mohou
stejně jen ti,
co už jsou dávno domluveni."


Jan Borna - Malé prosby, 2005

Jan Skácel

Jitro


K ránu jsou popelnice plné nedosněných snů
doutnají jako rašelina
hořící za suchého léta kolem bílých měst

Přijeli popeláři
řinčení plechu probudilo ptáky
ti mají za povinnost zpívat

Z popela Fénix povstává
a do ulice snáší
hodinu jitřní kulatou jak vejce

A kdosi s nedospalky v očích kráčí za vozem
a k nebývalým přidává se navždy trhanům
odhodlán paběrkovat

na přísně nestřežených skládkách věčnosti

Nicanor Parra

SITUACE ZAČÍNÁ BÝT VÁŽNÁ


Stačí se podívat na slunce
přes zakouřené sklo,
abyste viděli, že něco je špatně.
Nebo máte pocit, že je vše v pořádku?

Já navrhuji návrat
k vozům taženými koňmi
k letadlu na páru
ke kamenné televizi.

Předkové měli pravdu:
je třeba začít znovu vařit na ohni.

Vladimír Holan


Noci, má přítelkyně, už nevím kudy kam!
Pro všechno na nic jsoucí
je tu jen samá bílá, kam která jedna...

Ano, odpovídá noc,
ale kdybych bývala hýřila černí jako ty,
už dávno bych přestala býti tmou!



(Ze sbírky Na sotnách.
Vydal Československý spisovatel v roce 1968, vydání druhé.)

Vladimír Holan


Aby se večer setkal s jitrem,
nestoudný stud s nemilující láskou,
neslepnoucí slepota
s viděním zoufalství -
bylo by potřebí, aby vzal za své sebeklam.

Nestačíme na sebe,
ale můžeme si vzít život...



(Ze sbírky Na sotnách.
Vydal Československý spisovatel v roce 1968, vydání druhé.)

Enrique Gonzáles Martinéz


Sázka

O co se, srdce, vsadíš, že se nikdy
nedomluvíme – ty a svět?
Jako tikání hodin na zdi
lhostejný světu je tvůj tep . . .

Pořádný jazzband chce svět slyšet
a tančit tango a one-step . . .
A ty tu cosi přitlumeně pěješ! . . .
Marně se snažíš tolik let! . . .

O co se, srdce, vsadíš, že se nikdy
nedomluvíte – ty a svět?
O co se vsadíš, že až umřeš, nikdo
nebude o příčině přemýšlet?



/Tajná znamení, 1925/

Jaromír Pelc

Park před našimi okny



Drátěná tráva, plechové stromy.
Kočka honí dokola lžíci uvázanou na vlastním ocase.
Měsíční světlo kane do větví jak roztavené sklo,
vítr utichl, pod černým křídlem
rozžíhá cigaretu, oharek parkovacích světel
půlnočního autobusu.

Óscar Oliva

Při šálku kávy



Při šálku kávy prohlížím si básně,
které jsem napsal
To je ale zmatek! A těch zbytečných slov!
Z jakého podnětu jsem vrhl svou hruď a své zahnívání
do hledání onoho moře jež není jasné a není obyvatelné?
Řekl – li jsem samota strom či bahno
byla to slova nepřesná abych rozpřáhl paže
abych překotil hodiny a ukázal vám jejich nahotu
a jejich cesty
Uvědomil jsem si své povinnosti
a chtěl jsem dát lidem jen jediný blesk

Pod nějakou představou teď buď spím
či ji obcházím nebo podtrhávám

Zítra se v novém světě probudím



/Drsná jizva, 1965/

Wallace Stevens

O čirém bytí


Na konci myšlení
až za poslední myšlenkou, v bronzové
dálce tyčí se palma,

pták se zlatým peřím
na té palmě zpívá, není v tom lidský význam,
není v tom lidský cit – cizí píseň.

A tehdy víš, že ne rozum
činí nás šťastnými nebo nešťastnými.
Pták zpívá. Peří se mu třpytí.

Palma stojí na pokraji prostoru.
Zvolna se vítr pohybuje ve větvích.
Ohnivé ptačí peří padá.

-------------------------------------------------
Přeložil Jan Zábrana
(Horoskop orloje, Odeon 1987)

Ivan Wernisch


ŽIL BYL,

byl jednou jeden svět,
ach, má milá, co živa
takový neuvidíš. To byla vodka! Sám car
ji pálil. Tak dávno, předávno,
že já sám sotva pamatuju. Žil,
nebyl. Podivní
chodili po něm lidé: jedněm se říkalo
kupci, jedněm Turci, Tataři, Židé,
kočí si nasadil vysokou čepici
a já měl kapsy
plné tabáku. A kupec Ivanov
mi běží naproti. „To jsi ty, Ivane
Ivánoviči? Buď vítán
v mém domě!“ A v prvním pokoji křik
z velikého fonografu,
ve druhém stůl a na něm
kdeco, ach,
to jsem se poměl! Pak přivedli
vepře, který zatančil, opici,
která nalila čaj, psa,
který štěkal jak člověk, pil jsem, pil,
dokud se se mnou
nezatočil svět.
Zatočil se, byl pryč.

A tak jsem tady, milá
Mavrucho, co živa
neuvěříš!


(Ze sbírky Včerejší den.
Vydala Mladá fronta v roce 1989.)

Egon Bondy
KDO BĚHÁ TEN SE UBĚHÁ

kdo shání ten nic nenajde
kdo touží nedotouží se
kdo příliš tluče zůstane za dveřmi

Nicanor Parra

Panna a smrt



Plavovlasá panna se zamiluje
do muže, který se podobá smrti.

Panna mu telefonuje,
ale on se tváří netečně.

Procházejí se po kopcích
plných barevných ještěrek.

Panna se usmívá,
ale smrtka nic nevidí.

Přijdou do dřevěné chýše
panna si lehá na pohovku
smrtka se poočku dívá.

Panna nabízí jablko,
ale smrtka odmítá,
dělá, že si čte časopis.

Baculatá panna
vezme květinu z vázy
a hodí mu ji rovnou do tváře.

Smrt stále neodpovídá.

Když vidí, že to nikam nevede,
hrozivá panna
za sebou spálí všechny mosty:
svlékne se před zrcadlem,
ale smrt stále nereaguje.

A tak nepřestává kroutit boky,
dokud do ní muž nepronikne.

Jan Skácel
Zakázaný člověk


Všechno co mám je obráceno dovnitř
a je to z druhé strany jako kravaty
na zadní stěně dveří šatníku

Pomalu přivykám si na ticho a vůně

Dovedu z bláta zvednout peříčko
a zas je nezahodit

Někdy sám sobě vypravuji příběh
a jindy zazpívám si malou písničku
o tom že nohy máme jenom na bolení
a duši k tomu aby vydržela

A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo

Tak dopodrobna zabývám se tichem
že podle hmatu podřezávám strach

Cizí i svůj

A proto když se slepí ohlédnou
jako bych patřil k nim

Spolu se provlékáme potmě uchem jehly


(Kdo pije potmě víno, r. 1988.
Ze sbírky Kdo učil mlčet kámen, vyd. BB art v roce 2001)

Jan Zábrana
***

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.

1984

Jan Skácel
Chyba broskví

18

Lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže

Vítězslav Nezval

Lednová



Popelavá duchna oblohy
protrhla se a sněží
na Karlův most a na nábřeží,
na střechy, dvorce, na stohy.

Hned bezruký, hned beznohý,
barokní světec mrazem svěží
hned visí, ihned zase leží
a mění svoje polohy.

Loket má zpola rozedrán,
jak žebrák hledí z městských bran
v zkroucené póze hadrníka.

Ten sníh, jenž padá ve vločkách,
nechává skvrny na kočkách
a na oslu, jenž kdesi hýká.

Jan Skácel
Tam

V korunách stromů neustává vítr
a listí promlouvá
jako by lidem tekl nad hlavami potok

Navečer utichne ta voda
a na okamžik zastaví se čas

Znovu si země s nebem rozumí

Na břehu jetelové řeky
veliký němý králík rozhoduje
co ze tmy je
a co se navíc tmí

(Dávné proso, rok 1981)

cesta vedla ke vsi
topolům zrůžověly uši
když jsem kolem nich procházel

na náměstí stála pumpa
se staženým hrdlem
dívala se na mne

Martin Švanda, Petrolejová vesnice