Jiří Orten

Poslední přání


Na posledním svém lůžku
když básník odpočívá
a jeho ústa ještě živá
smlčují řeči spád,
tu klade na podušku
věci, jež míval rád:

Bolavé světlo, jasné, bez soucitu.
Bolavou tmu, jež v srdci, v tomto krytu
uměla přetrvati den.
Bolavou marnivost, kterou byl okraden.
Bolavou lásku, která dosud bolí.
Bolavou lítost pro vše, pro cokoli.
Bolavou pýchu, jíž se oddaloval.
Bolavý sen, jejž kdesi na dně schoval.
Bolavou svobodu, nejbolavější asi.
Své prsty protáhlé. Svou bídu. A své vlasy.
Dopisy od přátel, tu víru promarněnou,
dopisy plné slz, věčnosti na přečtenou,
dopisy od dívek, dopisy bratrovy,
dopisy od hudby, jež hraje nad slovy.
Své verše klade sem, časem již pocuchané,
své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane
a zemí proniká až dolů, k hlíně rodné.
Hádanku klade sem, již nikdo neuhodne,
bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení,
děti si hrály s ní a staly se z nich ženy.
Ach, všecko, ještě víc, všecko a víc než dosti.
Svůj svět, jejž miloval. Smrt bez odhodlanosti.

A z posledního lože
odchází všechno malé,
spád řeči, řeči spád.
Ó, nech mne, přísný Bože,
za věci dokonalé
ještě si slastně veršem zavrzat!



(Ze sbírky Hrob nezavřel se,
vyd. Mladá fronta v r. 1969)

Nicanor Parra


TEST



Co je antibásník:
Obchodník s urnami a rakvemi?
kněz který v nic nevěří?
generál který pochybuje sám o sobě?
tulák který se směje všemu
i stáří a smrti?
náladový protějšek při rozhovoru?
tanečník na okraji propasti?
narcis který miluje všechny?
z vlastní vůle ubohý
krvavý šprýmař?
básník spící v křesle?
alchymista nového věku?
kapesní revolucionář?
maloměšťák?
šarlatán?
bůh?
nevinný?
vesničan ze Santiaga de Chile?
Podtrhněte správnou odpověď.

Co je antipoezie:
bouře v hrnku čaje?
sněhová skvrna na skále?
mísa plná lidských výkalů
jak se domnívá otec Salvatierra?
pravdomluvné zrcadlo?
facka do tváře
předsedy Svazu spisovatelů?
(dejž mu Pánbůh věčnou slávu)
výstraha mladým básníkům?
rakev na tryskový pohon?
rakev na odstředivou sílu?
rakev na naftu?
hořící kaple bez nebožtíka?

Označte křížkem
správnou definici.

János Pilinszky


ČLOVĚK ZDE



Člověk zde nestačí na lásku.
Dost na tom, když v duchu je vděčný
za to či ono; nejraději za všechno.

Ve skutečnosti jsou dvě slova, která znám –
hřích a modlitba.
Jedno patří mně.
Co s druhým, nevím.

Burňák obecný
Thalassidroma Pelagica

"Bývá tak tučný, že obyvatelé Ostrovů Farských skrze
jeho tělo knot protahují a tím způsobem kahánek si dělají."
P. Jehlička - Názorný přírodopis ptactva


Farští vítají v přístavech
lovce burňáků
fábory a fanglemi
jakož i voláním: Vezou ftáky
                          fajn fajn fajn

Na Farských ostrovech
je každý free
a filozofuje ostošest
ovšem pouze v rámci šibeničního písmena F
což předpokládá filipa
fantazii
fintu fň

Každý chce někam patřit
a hlásí se k fikcionalistům fidelistům filantropům
kdekdo hrdě říká: já jsem filištín
                             já zas farizej
                             já jsem fetišista a kdo je víc?
Jiní křičí: My jsme fanatici
              a co jste vy?
              My jsme flegmatici
              a co jste vy?
              my jsme flagelanti
              a co jste vy?

Sólo:      Já jsem fatalista
              přichází m k vám z farské země
sborově: My jsme fatalisté
              přicházíme k vám
sólo:      Já umím myslet
sbor:     My umíme taky

             Myslimyslimyslimysli
             myslimysli myšlenka
             myslimyslimyslimysli
             mysli - kam jsme přišli?

K nápisu: Fše je farnost a nic než farnost!

Denně jsou zapalování ptáci
při opakování fatálních frází
a střídavého vyhrávání fanfár a fug

    Vážení beránci drahé ovečky
    dovolte abych vyřídil mnoho srdečných pozdravů
    od pánaboha
    který se omlouvá že se nezjeví
    neboť již delší dobu trpí pocitem
    že neexistuje
    Dokud se mu nepodaří trefit špičkou prstu
    na špičku nosu
    potud je třeba si přiznat drazí zklamaní
    že smutek je balvanem soli
    u napajedla víry
    Přiznejme si konečně že přeškolování vlků na pastvu
    pouze zvýšilo jejich rafinovanost
    protože nikdy nepřestali považovát beránkoismus
    za voloismus

O to však jde: Aby se už jednou říkalo
                       vlku vlk a nikoli vlčák
                       huse husa a nikoli labuť
                       aby se počítalo 1/ s více možnostmi
                                                2/ s každým jednotlivcem

    Jakmile se totiž jednou začne skutečnost
    zaokrouhlovat
    zhusta se končívá odkrouháváním

Denně shoří tisíce ptáků
denně je cosi vzletného
předhozeno ohni

Věřme však že popelem zůstane jenom sajrajt
že pravda se ohněm očistí
a znovuzrozena
vzlétne nad krajinu
jako nádherný oslnivý zářící
pták fénix

Jen kdybych nemusel po prostěradle honit své sny
jako štěnice
jen kdbych si za košili nenatrhal
ještě nezralé hvězdy
jen kdyby se na ohni nesmahlo mé srdce
jako vuřt
jako obyčejný buřt


(Miroslav Huptych, Názorný přírodopis tajnokřídlých, 1989)

WILLIAM WORDSWORTH

Sonet napsaný na Westminsterském mostě dne 3.září 1802


Krásnější výhled nenabídne Zem:
má místo duše v sobě věchet slámy,
koho ten majestát zde neomámí:
teď město halí se jak oděvem
nádherou jitra; nahé, v tichu svém,
divadla, lodě, střechy, věže, chrámy
do polí, do nebe jsou zotvírány,
jen třpytí se ve vzduchu průzračném.
Slunce si nemohlo líp nařasit
svou první svěžest, v horách, v údolí;
já nikdy nezřel, necítil ten klid!
Řeka se vznáší, sobě po vůli:
Bože, ty domy spí snad, říká cit.
To mocné srdce stojí na chvíli!


(přeložil Zdeněk Hron)

Z NÁKUPU

V tašce náhražkovou zavářku,
v hladové zdi front
malý sen o prázdných rukách
A přece mi létem malá Ivanka povídala:
„A co ty jsi, máma nebo holka?“

(Zuzana Trojanová, Hoře z nerozumu, 1980)

Jiří Krchovský
Na vratké hladině


NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
ty moje ubohá, rusalko bledá...
ach, Leda s labutí! (S labutí leda...)


(Ze sbírky Všechno je jako dřív, r. 1995-1996)

Jan Skácel
Labutě


Ne, labuť nezpívá, a hajný
v gumových holínkách mně půjčil dalekohled,
abych se podíval, jak letky vykrajují
tu hudbu.

(Okolo stála prázdná kolí vinohradů,
průhledné dálky scházely se s lesy
a v uklizených polích spočinula
prostota, klid a drsná spokojenost.)

No a já, tak lehkovážný,
vyloupl jsem ze slézového podzimního nebe
dva české groše, dva velké ptáky bílé,
tajil jsem dech a poslouchal a viděl
velebný let, i smutek okřídlený,
a hudba na mne stokrát padala..

Ta křídla těžkou hudbou drnčela,
ta hudba na mne stokrát padala,
labutě přelétaly

se zlostným, černým pláčem nad očima.


(Hodina mezi psem a vlkem, 1962.
Ze sbírky Doteky, vydala Euromedia Group v roce 2007)

János Pilinszky



Otázka


Jak daleko jsme už odtud, kde šuměl ráj!
Nás zpráchnivět ve svém zobáku nechal pták –
ten pyšný pták náš svět.

Vlna zmrzne v led,
tep, šplouchání všeliké skončí,
jasné pravdy se rozštípnou.

A odkudkoli..
Což věta může přijít
odkudkoli?

Nicanor Parra

Motýl



V zahradě podobné propasti
vzbuzuje pozornost motýl:
zaujme křivka jeho letu
jeho zářivé barvy
a černé kruhy zdobící špičky křídel.

Zaujme tvar bříška.

Když krouží vzduchem
ozářený zeleným paprskem
nebo když odpočívá
unavený rosou a pylem
zachycen na rubu květiny
neztrácím ho z očí
a pokud zmizí
za zahradní mříží
protože zahrada je malá
nebo on příliš rychlý
na několik vteřin
ho sleduji v duchu
dokud se neproberu.

čte to pavel soukup a je to vynikající podání

János Pilinszky

HLÁSKA PO HLÁSCE



Tak jak nicota zarovnává
příkopy agónie,
jako se krajina po sněhové bouři
zklidňuje, vrací se k sobě domů,
tak nějak se formuje, uspořádává
hláska po hlásce dialog mezi lidmi a Bohem,
mezi zkázou a zrodem.

Zdeněk Fuka

Imprese


Touha
touha nevyjádřitelná...
Možná že v blescích a dešti
pochopíš můj hlad

anebo navečer
když se blíží měsíc k úplňku
a nade mnou letí ptáci

Ptáš se kam a kudy

Nebesa mlčí

A jen vítr si tiše pobrukuje
svou píseň

Je čas, kdy rozum v led se promění,
je soumrak duše – to když v temnu skryt
je předmět touhy: mysl spí a sní.
Je radost, žal, a vprostřed šerosvit,
duše je sama sebou jeden rmut,
život je hnusný, hrozná však i smrt;
kořeny hoře vidíš v sobě sám
a v ničem nesmíš klnout výšinám.

(Michail Jurjevič Lermontov - Z plamene a jasu)

Tohle mě včera tak nějak úplně dostalo. Ani nevím proč. Snad tu není angličtina OT.

John Milton - Psalm I

BLESS´D is the man who hath not walked astray
In counsel of the wicked, and i´ the way
Of sinners hath not stood and in the seat
Of scorners hath not sat; but in the great
Jehovah´s Law is ever his delight,
And in his law he studies day and night.
He shall be as a tree which planted grows
By wat´ry streams, and in his season knows
To yield his fruit; and his leaf shall not fall;
And what he takes in hand shall prosper all.
Not so the wicked; but, as chaff which fanned
The wind drives, so the wicked shall not stand
In judgement, or abide their trial then,
Nor sinners in th´ assembly of just men.
For the Lord knows th´ upright way of the just,
And the way of bad men to ruin must.

(The English Poems of John Milton, Oxford University Press, 1913)

(malá prosba)

Až budu ležet na dně,
dobře vím, že nezvedneš mne výš,
řekni jen:
"Je pod tebou mnoho pater,
které ve své pýše nevidíš."



(vzpomínka na Evalda Schorma)

řeky se míjí
a slova v proudu mizí,
světlo se sráží do tmy
a mysl padá v zapomnění.

"Vždyť domluvit se mohou
stejně jen ti,
co už jsou dávno domluveni."


Jan Borna - Malé prosby, 2005

Jan Skácel

Jitro


K ránu jsou popelnice plné nedosněných snů
doutnají jako rašelina
hořící za suchého léta kolem bílých měst

Přijeli popeláři
řinčení plechu probudilo ptáky
ti mají za povinnost zpívat

Z popela Fénix povstává
a do ulice snáší
hodinu jitřní kulatou jak vejce

A kdosi s nedospalky v očích kráčí za vozem
a k nebývalým přidává se navždy trhanům
odhodlán paběrkovat

na přísně nestřežených skládkách věčnosti

Nicanor Parra

SITUACE ZAČÍNÁ BÝT VÁŽNÁ


Stačí se podívat na slunce
přes zakouřené sklo,
abyste viděli, že něco je špatně.
Nebo máte pocit, že je vše v pořádku?

Já navrhuji návrat
k vozům taženými koňmi
k letadlu na páru
ke kamenné televizi.

Předkové měli pravdu:
je třeba začít znovu vařit na ohni.