• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    A trochu té "klasiky"

    Sedmá elegie



    Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
    zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
    zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
    Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
    aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
    aby se zavřely. Poproste rozpadání,
    aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
    Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
    tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
    že ve své mladosti podobám se již králi
    zašlého království. Vy jste přec věděla,
    co křídel chybí nám k rozletu anděla,
    jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
    Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

    Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
    ťala se průzračnost o rudou oblohu
    a krvácela pak a šla a zapadala.
    Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
    maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
    snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
    sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
    snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
    neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
    neměl mne zanechat v plameni, který studil!
    Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
    bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
    snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
    a peklo zavírá na vůni, na fialku,
    potom je chlapec sám a procítá a jde
    za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

    Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.

    Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
    pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
    Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
    k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
    co nikdy nemůže být větrem odváta,
    byla to ona řeč, ta drahá mateřština
    rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
    v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
    byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
    Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
    a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
    Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
    než sebe uvidět bez duše, bez těla
    v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
    o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
    toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
    Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!

    Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
    Čí noci probdělé se položily na mé
    a rozšířily se, že místo nestačí?
    Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

    Padaly slzy mé, padaly do močálů,
    padaly na živé království běd a žalu,
    padaly nestoudně, Karino, píši vám,
    poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
    připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
    připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
    píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
    zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
    zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

    Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
    jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
    protahuje se jen na slunci, jež je malé,
    nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
    Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
    jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
    Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
    Vy jste to věděla? A víte, Karino?
    Znám také velkost žen: čekání matčino,
    zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
    Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
    Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
    Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje -
    a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
    je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

    Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
    Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
    Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
    Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
    Milenky? -
    Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
    odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
    rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
    aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
    aby jí duben dal, co květům náleží,
    aby jí byla noc praporem na věži,
    jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
    aby ji milenci chválili za bolest.

    Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
    směji se do krve a pláči kapky krve,
    a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
    píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    Robert Frost

    HOME BURIAL

    He saw her from the bottom of the stairs
    Before she saw him. She was starting down,
    Looking back over her shoulder at some fear.
    She took a doubtful step and then undid it
    To raise herself and look again. He spoke
    Advancing toward her: 'What is it you see
    From up there always -- for I want to know.'
    She turned and sank upon her skirts at that,
    And her face changed from terrified to dull.
    He said to gain time: 'What is it you see?'
    Mounting until she cowered under him.
    'I will find out now -- you must tell me, dear.'
    She, in her place, refused him any help
    With the least stiffening of her neck and silence.
    She let him look, sure that he wouldn't see,
    Blind creature; and a while he didn't see.
    But at last he murmured, 'Oh' and again, 'Oh.'
    'What is it -- what?' she said.
    'Just that I see.'
    'You don't,' she challenged. 'Tell me what it is.'
    'The wonder is I didn't see at once.
    I never noticed it from here before.
    I must be wonted to it -- that's the reason.'
    The little graveyard where my people are!
    So small the window frames the whole of it.
    Not so much larger than a bedroom, is it?
    There are three stones of slate and one of marble,
    Broad-shouldered little slabs there in the sunlight
    On the sidehill. We haven't to mind those.
    But I understand: it is not the stones,
    But the child's mound --'
    'Don't, don't, don't, don't,' she cried.
    She withdrew shrinking from beneath his arm
    That rested on the banister, and slid downstairs;
    And turned on him with such a daunting look,
    He said twice over before he knew himself:
    'Can't a man speak of his own child he's lost?'
    'Not you! Oh, where's my hat? Oh, I don't need it!
    I must get out of here. I must get air.
    I don't know rightly whether any man can.'
    'Amy! Don't go to someone else this time.
    Listen to me. I won't come down the stairs.'
    He sat and fixed his chin between his fists.
    'There's something I should like to ask you, dear.'
    'You don't know how to ask it.'
    'Help me, then.'
    Her fingers moved the latch for all reply.
    'My words are nearly always an offence.
    I don't know how to speak of anything
    So as to please you. But I might be taught
    I should suppose. I can't say I see how,
    A man must partly give up being a man
    With women-folk. We could have some arrangement
    By which I'd bind myself to keep hands off
    Anything special you're a-mind to name.
    Though I don't like such things 'twixt those that love.
    Two that don't love can't live together without them.
    But two that do can't live together with them.'
    She moved the latch a little. 'Don't -- don't go.
    Don't carry it to someone else this time.
    Tell me about it if it's something human.
    Let me into your grief. I'm not so much
    Unlike other folks as your standing there
    Apart would make me out. Give me my chance.
    I do think, though, you overdo it a little.
    What was it brought you up to think it the thing
    To take your mother-loss of a first child
    So inconsolably- in the face of love.
    You'd think his memory might be satisfied --'
    'There you go sneering now!'
    'I'm not, I'm not!
    You make me angry. I'll come down to you.
    God, what a woman! And it's come to this,
    A man can't speak of his own child that's dead.'
    'You can't because you don't know how.
    If you had any feelings, you that dug
    With your own hand--how could you?--his little grave;
    I saw you from that very window there,
    Making the gravel leap and leap in air,
    Leap up, like that, like that, and land so lightly
    And roll back down the mound beside the hole.
    I thought, Who is that man? I didn't know you.
    And I crept down the stairs and up the stairs
    To look again, and still your spade kept lifting.
    Then you came in. I heard your rumbling voice
    Out in the kitchen, and I don't know why,
    But I went near to see with my own eyes.
    You could sit there with the stains on your shoes
    Of the fresh earth from your own baby's grave
    And talk about your everyday concerns.
    You had stood the spade up against the wall
    Outside there in the entry, for I saw it.'
    'I shall laugh the worst laugh I ever laughed.
    I'm cursed. God, if I don't believe I'm cursed.'
    I can repeat the very words you were saying ,
    "Three foggy mornings and one rainy day
    Will rot the best birch fence a man can build."
    Think of it, talk like that at such a time!
    What had how long it takes a birch to rot
    To do with what was in the darkened parlour?
    You couldn't care! The nearest friends can go
    With anyone to death, comes so far short
    They might as well not try to go at all.
    No, from the time when one is sick to death,
    One is alone, and he dies more alone.
    Friends make pretence of following to the grave,
    But before one is in it, their minds are turned
    And making the best of their way back to life
    And living people, and things they understand.
    But the world's evil. I won't have grief so
    If I can change it. Oh, I won't, I won't'
    'There, you have said it all and you feel better.
    You won't go now. You're crying. Close the door.
    The heart's gone out of it: why keep it up?
    Amyl There's someone coming down the road!'
    'You --oh, you think the talk is all. I must go-
    Somewhere out of this house. How can I make you --'
    'If--you -- do!' She was opening the door wider.
    'Where do you mean to go? First tell me that.
    I'll follow and bring you back by force. I will! --'
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Kamil Bednář


    SUCHÝ LES



    Dnes ani václavku ti nenabídne z hub...
    Zetlelé žaludy má u kořenů dub...
    Jen suché zlaté, žluté listí
    má les, jímž vítr harašivě svistí.

    Suchý je les, tak jako neláska je suchá,
    ke každé žízni srdce nelítostně hluchá.
    Jsme sami v suchém lese, nikde zvěř,
    jen s modrým nebem rozmlouvá tu strom i keř.

    Až dole u vody zpod keřů červených a zlatých
    prohlédne hrstka ocúnů jedovatých.
    Po suchém lese krása, v níž je jed.
    Ne, nechci se jí opíjet!

    Do ztvrdlých šípků srazila se krev,
    les barvu má jak spící žlutý lev,
    a v suchu úmorném jen čeká
    na vláhu, jaro, na člověka.
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    János Pilinszky

    MIMOŘÁDNÝ SOUD



    Každá noc je mimořádný soud.
    Exhumace v samotách pustin.
    Jednoho neznámého člověka
    vyzdvihnu z nicoty a pustím.
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Octavio Paz

    Děvče



    Mezi dnes neústupným podvečerem
    A stále vršící se nocí tu je
    Pohled, kterým se dívá jisté děvče.

    Nechává psaní, sešit odstrkuje,
    v utkvělých očích cosi nevýslovného.
    Světlo na zdi trne a zakrňuje.

    Dívá se na svůj začátek, či konec?
    Děvče vám řekne, že nic nevidělo.
    Nekonečno je průhledné i pro ně.

    Nikdy nevyzví, kam se zahledělo.



    /Salamandr, 1962/
    ELFOS
    ELFOS --- ---
    Vzdávám se řeči,
    a tedy toho jediného,
    co máme vyjma svého těla a mozku,
    vzdávám se řeči
    jako čehosi nedochůdného,
    co nedokáže vyjádřit nic,
    anebo spravedlivěji, co dokáže vyjádřit
    leccos, ale nic podstatného,
    před tím zmlkám, ustupuji do pozadí
    jako poražený.


    Ivan Diviš
    ELFOS
    ELFOS --- ---

    Některá slova
    musíme nechat vyhasnout
    Některá slova
    nesmíme vysvětlit
    Některá slova
    vymlčujeme
    Jejich hlasem
    jediným
    je světlo



    (Stanislav Zedníček: Přítmí srdce
    Vydal Československý spisovatel roku 1969)
    UBIK
    UBIK --- ---
    (naftalínová)

    ...po zadku sjíždím z hor,
    odřená prdel brání stesku,
    chtěl bych umřít jako mol,
    při letu a za potlesku.



    (skica k rozmlouvání)

    Bojíš se, smrti?
    Neboj, budeme na to dva,
    ale zatím běž do prdele,
    Boží mlýn sice mele - hubou,
    času je málo,
    odejdu, a hříchy zbudou.





    (Jan Borna, Krajina nad parapetem)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Yusef Komunyakaa

    Náhodičky


    Maličkosti se nedaří a přibývá jich
    jak korálků na modlitebním náhrdelníku.
    Počítadlo vášní, trumfy
    na hracím automatu v Gulfportu,

    a pak nějaký bůžek najednou
    promlouvá vyzývavou řečí Molochovou.
    Zřítí se letadlo, vesmírná loď
    exploduje v prostoru nad rájem,

    po jaderné havárii to jen zasyčí
    v útrobách olověného telete
    a Minotaur si najde cestu ven
    z antického bludiště. Nic než

    náhoda. Z baterie vyteče šťáva
    a my jsme vrženi do dávné temnoty. Romeo
    a Julie se v televizi rozvádějí a nahlas sní
    o svalech, pro něž v lásce nenašli uplatnění.




    (Posmívat se bohům)
    UBIK
    UBIK --- ---
    K problému...

    Naše hovory
                          o posunu hodnot
                          výhybkách rozumu
                          semaforech

    Naše hovory
                          upíři cigaret    škrtiči filozofií
                          samovary vzteků    zahradních veršů
                          vrahové láhví

                          a čet´jsi tohle
                          a ty jsi nečet´Oslí ucho
                          ale to musíš!

    A miláčku: Už to v tobě dozrálo?
    A tatínku: Kdy už tomu natrhnete?
    A dědečku: Kdy už tu díru do světa?
    A pradědečku: Kdy už umřeš?

    Těch kouřových signálů
    toho bubnování

    A ono se to pořád plazí při zemi
    slaďoučká mlha
    co všechno zahalí
    zlyrizuje

    čtenář je posazen do auta
    značky Superpegas
    a je mu řečeno: Půvabná krajina
                              zapněte si mlhovky

    Jedete a říkáte si: vždyť nic nevidím
                               jen bílou pustinu
                               prázdno      Nic

    - Jste bez imaginace! Neumíte se dívat kolem sebe!

    A tak tedy otočíte hlavu
    a pochopíte
    že to nesmrdí hnůj z polí
    ale na zadním sedadle
    básnická mrtvola

    (Miroslav Huptych, Srdcový střelec, 1984)
    ELFOS
    ELFOS --- ---
    Oldřich Mikulášek

    Les



    Mám rád les,
    že toho nenamluví
    ani zaživa.

    Jenom někdy naslouchám do noci
    krvavé při jeho korun
    s rozlíceným vichrem,
    a to potom i potok
    s děsem pádí dolů,
    kámen nekámen.

    Po smrti – pouhé pařezy –
    světélkují dušičkami zemřelých
    a obrůstají václavkami,
    svými sirotky.

    Tak voní, že musíš pokleknout
    a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,
    abys vdechl aspoň něco
    z osudu těch, co stojí
    celý život zpříma.



    (Svlékání hadů,
    vydal Československý spisovatel roku 1963)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    János Pilinszky

    POLOVIČATOST



    Mezi jakými polovičatými city to žijeme,
    mezi jakými rozmanitými přitažlivostmi,
    i když se řítíme
    rovně a neúhybně jako kámen!

    Mezi kolikerými hanbami a smyšlenými slávami
    se zmítáme jako v síti, přestože
    bychom měli vyvěsit na slunci
    vše, co je k ukrývání!

    Jak pozdě
    pochopíme, že
    tma očí může být jasnozřivější
    než světlo lampy, a jak
    pozdě uzříme ustavičné
    světapadání na kolena!
    ELFOS
    ELFOS --- ---
    Jiří Orten

    Poslední přání



    Na posledním svém lůžku
    když básník odpočívá
    a jeho ústa ještě živá
    smlčují řeči spád,
    tu klade na podušku
    věci, jež míval rád:

    Bolavé světlo, jasné, bez soucitu.
    Bolavou tmu, jež v srdci, v tomto krytu
    uměla přetrvati den.
    Bolavou marnivost, kterou byl okraden.
    Bolavou lásku, která dosud bolí.
    Bolavou lítost pro vše, pro cokoli.
    Bolavou pýchu, jíž se oddaloval.
    Bolavý sen, jejž kdesi na dně schoval.
    Bolavou svobodu, nejbolavější asi.
    Své prsty protáhlé. Svou bídu. A své vlasy.
    Dopisy od přátel, tu víru promarněnou,
    dopisy plné slz, věčnosti na přečtenou,
    dopisy od dívek, dopisy bratrovy,
    dopisy od hudby, jež hraje nad slovy.
    Své verše klade sem, časem již pocuchané,
    své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane
    a zemí proniká až dolů, k hlíně rodné.
    Hádanku klade sem, již nikdo neuhodne,
    bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení,
    děti si hrály s ní a staly se z nich ženy.
    Ach, všecko, ještě víc, všecko a víc než dosti.
    Svůj svět, jejž miloval. Smrt bez odhodlanosti.

    A z posledního lože
    odchází všechno malé,
    spád řeči, řeči spád.
    Ó, nech mne, přísný Bože,
    za věci dokonalé
    ještě si slastně veršem zavrzat!



    (Ze sbírky Hrob nezavřel se,
    vyd. Mladá fronta v r. 1969)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Nicanor Parra


    TEST



    Co je antibásník:
    Obchodník s urnami a rakvemi?
    kněz který v nic nevěří?
    generál který pochybuje sám o sobě?
    tulák který se směje všemu
    i stáří a smrti?
    náladový protějšek při rozhovoru?
    tanečník na okraji propasti?
    narcis který miluje všechny?
    z vlastní vůle ubohý
    krvavý šprýmař?
    básník spící v křesle?
    alchymista nového věku?
    kapesní revolucionář?
    maloměšťák?
    šarlatán?
    bůh?
    nevinný?
    vesničan ze Santiaga de Chile?
    Podtrhněte správnou odpověď.

    Co je antipoezie:
    bouře v hrnku čaje?
    sněhová skvrna na skále?
    mísa plná lidských výkalů
    jak se domnívá otec Salvatierra?
    pravdomluvné zrcadlo?
    facka do tváře
    předsedy Svazu spisovatelů?
    (dejž mu Pánbůh věčnou slávu)
    výstraha mladým básníkům?
    rakev na tryskový pohon?
    rakev na odstředivou sílu?
    rakev na naftu?
    hořící kaple bez nebožtíka?

    Označte křížkem
    správnou definici.
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    János Pilinszky


    ČLOVĚK ZDE



    Člověk zde nestačí na lásku.
    Dost na tom, když v duchu je vděčný
    za to či ono; nejraději za všechno.

    Ve skutečnosti jsou dvě slova, která znám –
    hřích a modlitba.
    Jedno patří mně.
    Co s druhým, nevím.
    UBIK
    UBIK --- ---
    Burňák obecný
    Thalassidroma Pelagica

    "Bývá tak tučný, že obyvatelé Ostrovů Farských skrze
    jeho tělo knot protahují a tím způsobem kahánek si dělají."
    P. Jehlička - Názorný přírodopis ptactva


    Farští vítají v přístavech
    lovce burňáků
    fábory a fanglemi
    jakož i voláním: Vezou ftáky
                              fajn fajn fajn

    Na Farských ostrovech
    je každý free
    a filozofuje ostošest
    ovšem pouze v rámci šibeničního písmena F
    což předpokládá filipa
    fantazii
    fintu fň

    Každý chce někam patřit
    a hlásí se k fikcionalistům fidelistům filantropům
    kdekdo hrdě říká: já jsem filištín
                                 já zas farizej
                                 já jsem fetišista a kdo je víc?
    Jiní křičí: My jsme fanatici
                  a co jste vy?
                  My jsme flegmatici
                  a co jste vy?
                  my jsme flagelanti
                  a co jste vy?

    Sólo:      Já jsem fatalista
                  přichází m k vám z farské země
    sborově: My jsme fatalisté
                  přicházíme k vám
    sólo:      Já umím myslet
    sbor:     My umíme taky

                 Myslimyslimyslimysli
                 myslimysli myšlenka
                 myslimyslimyslimysli
                 mysli - kam jsme přišli?

    K nápisu: Fše je farnost a nic než farnost!

    Denně jsou zapalování ptáci
    při opakování fatálních frází
    a střídavého vyhrávání fanfár a fug

        Vážení beránci drahé ovečky
        dovolte abych vyřídil mnoho srdečných pozdravů
        od pánaboha
        který se omlouvá že se nezjeví
        neboť již delší dobu trpí pocitem
        že neexistuje
        Dokud se mu nepodaří trefit špičkou prstu
        na špičku nosu
        potud je třeba si přiznat drazí zklamaní
        že smutek je balvanem soli
        u napajedla víry
        Přiznejme si konečně že přeškolování vlků na pastvu
        pouze zvýšilo jejich rafinovanost
        protože nikdy nepřestali považovát beránkoismus
        za voloismus

    O to však jde: Aby se už jednou říkalo
                           vlku vlk a nikoli vlčák
                           huse husa a nikoli labuť
                           aby se počítalo 1/ s více možnostmi
                                                    2/ s každým jednotlivcem

        Jakmile se totiž jednou začne skutečnost
        zaokrouhlovat
        zhusta se končívá odkrouháváním

    Denně shoří tisíce ptáků
    denně je cosi vzletného
    předhozeno ohni

    Věřme však že popelem zůstane jenom sajrajt
    že pravda se ohněm očistí
    a znovuzrozena
    vzlétne nad krajinu
    jako nádherný oslnivý zářící
    pták fénix

    Jen kdybych nemusel po prostěradle honit své sny
    jako štěnice
    jen kdbych si za košili nenatrhal
    ještě nezralé hvězdy
    jen kdyby se na ohni nesmahlo mé srdce
    jako vuřt
    jako obyčejný buřt


    (Miroslav Huptych, Názorný přírodopis tajnokřídlých, 1989)
    ELFOS
    ELFOS --- ---
    WILLIAM WORDSWORTH

    Sonet napsaný na Westminsterském mostě dne 3.září 1802



    Krásnější výhled nenabídne Zem:
    má místo duše v sobě věchet slámy,
    koho ten majestát zde neomámí:
    teď město halí se jak oděvem
    nádherou jitra; nahé, v tichu svém,
    divadla, lodě, střechy, věže, chrámy
    do polí, do nebe jsou zotvírány,
    jen třpytí se ve vzduchu průzračném.
    Slunce si nemohlo líp nařasit
    svou první svěžest, v horách, v údolí;
    já nikdy nezřel, necítil ten klid!
    Řeka se vznáší, sobě po vůli:
    Bože, ty domy spí snad, říká cit.
    To mocné srdce stojí na chvíli!


    (přeložil Zdeněk Hron)
    UBIK
    UBIK --- ---
    Z NÁKUPU

    V tašce náhražkovou zavářku,
    v hladové zdi front
    malý sen o prázdných rukách
    A přece mi létem malá Ivanka povídala:
    „A co ty jsi, máma nebo holka?“

    (Zuzana Trojanová, Hoře z nerozumu, 1980)
    ELFOS
    ELFOS --- ---
    Jiří Krchovský
    Na vratké hladině



    NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
    tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
    ty moje ubohá, rusalko bledá...
    ach, Leda s labutí! (S labutí leda...)


    (Ze sbírky Všechno je jako dřív, r. 1995-1996)
    ELFOS
    ELFOS --- ---
    Jan Skácel
    Labutě



    Ne, labuť nezpívá, a hajný
    v gumových holínkách mně půjčil dalekohled,
    abych se podíval, jak letky vykrajují
    tu hudbu.

    (Okolo stála prázdná kolí vinohradů,
    průhledné dálky scházely se s lesy
    a v uklizených polích spočinula
    prostota, klid a drsná spokojenost.)

    No a já, tak lehkovážný,
    vyloupl jsem ze slézového podzimního nebe
    dva české groše, dva velké ptáky bílé,
    tajil jsem dech a poslouchal a viděl
    velebný let, i smutek okřídlený,
    a hudba na mne stokrát padala..

    Ta křídla těžkou hudbou drnčela,
    ta hudba na mne stokrát padala,
    labutě přelétaly

    se zlostným, černým pláčem nad očima.


    (Hodina mezi psem a vlkem, 1962.
    Ze sbírky Doteky, vydala Euromedia Group v roce 2007)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam