JITROCELI, nebývá ti smutno o polednách tam nahoře v tvém minaretě?
BLÍNE, oněmlý pěvče Sodomy, tvé zraky jsou vypáleny a kolem hlavy tvé plazivě krouží šílenství, pentle mdloby a nekonečných závratí – ty nejsmutnější ze všech, protože člověk potěšit tě nemůže ...
PŘESLIČKO, vzpomene si někdo ještě na nás, až budou všechny stromy tak malé jako ty? Och, jak tě miluji, sestřičko, neboť jsi mi poslední svědkyní věků, kdy ještě nebylo lidí.
JAHODNÍKU, pamatuješ, jak jsem hladíval netřesk tam na stráni nad Černou lávkou a jak mně jednou bylo líto těch krásných černo-modro-bílých per, která byla rozházena po zprahlém skalním mechu?
KAPRADINO, dnes je tomu už dávno, pověz mi tedy, jaká to byla píseň, kterou pěly borovice a při níž se mi chtělo umříti? Jest možno, aby píseň mariánská byla ze všech nejsmutnější? Anebo proto tak se zachvíval hvozd a slzely staré skály, že to byla píseň poutnická? A pověz mi, může-li celý sbor zníti jako sólo? Kde vykrvácel ten hlas, a kde jej opět uslyším? Proč odcházejí ti nejdražší a proč nás nevzali s sebou! Hle, na celém světě není už bytosti, před níž bychom se nemuseli za něco hanbiti! Ó matko, a ty – nenávratná! Všichni chtějí od nás tak málo ...
JETELI, není třeba, aby věděli čmeláci, že rekovnost jejich těla, zbarvení a hlas vytvořilo slunce po tajné úradě s hromy a blesky. A motýlové, můj bratře, pláčí jen svou krásou a tepotem křídel.
BOROVICE, já zase bych řekl, že ze všeho nejlépe ti sluší veverka. Onen pták, nevím, zda tetřev či bažant, jest arciť vzácnější, tak jako básník indický, ale kráčíš-li, nezmítá se na tvé hlavě jako ryba v síti?
Jakub Deml: Moji přátelé (nahodilý výběr)