Sándor Weöres
NOCTURNUM
Celý čas mě nudí víc než dost
do mužského těla zavřenost.
Jeho tělesnost mě souží,
musím s ním spát v jednom loži,
vnímám teplo jeho času
od chodidel k pórům vlasů,
směšnost jeho prsních ladů,
uzly střev i samčí kládu,
šelest srdce, jeho dechu
z rozsípaných plicních měchů,
jeho trnutí i zabolí,
jeho libidózní plápoly,
žízně, hlady, plynovatost,
vyprázdnění jako svátost,
myšlenky i všecky pudy
musím znát, ač dost mě nudí.
V zvěrsky sladkém teple s ním já sám
jak v smradlavém chlívě líhávám.
Proč se pouští do hulákání,
do bezvědomého chrápání?
Nudí mě to směšné tílko
s rozumem tak pro bidýlko,
v němž vzpomínky s vědomostmi
tančí jako kosti s kostmi.
Holit nudí mě ho na líci,
vytírat mu holou zadnici,
mařit čas na jeho úlitby,
jeho ústy šeptat modlitby,
zdarma žít co sluha jeho,
když mám NIC s ním společného.
Nejsa jeho kat, jen strážce,
nechci mu být na porážce:
stejně už snad tiše skápne,
snad ho někdo na kříž napne.
Každá žilka v něm je přání
žrát a říjet bez přestání,
mozeček, ten jeho bloud, zas rád
pořád chtěl by něco poznávat:
já však, zavřen v jeho mase,
cítím se jak vězeň v base.
Když tu je a brzdí, jsem zhrzen,
když je pryč, jsem osvobozen
do království přímo božského,
nejsa částí vůbec ničeho,
nedělím se s nikým ve mně
o tělesné, o duševné,
bezbřehý jsem ve své hojnosti
s nenápadně skrytou možností
všecko polikat a lokat
a všem rozdávat svůj poklad.