Proč zase strkám prstíčky do rány
Vymýšlím problém tam kde prý není

O Štědrém večeru až ochutnám banány
modlím se za děti odsouzených

Nadílka roků balíček měsíců
Milión radostí neštěstí jedinců

Kolik je stíhaných? Jsem jedním z nich
co pro vás opsali pár českých knih

Proč ale trestají i nebohé děti?
Proč slaví Vánoce bez táty - v pěti

Mláďátka v pelíšku nespálí holomráz
Volal jsem Ježíšku a přijel Děda Mráz

Do ticha cely zní zvonění okovů
Svědomí vězení samotek panelákových domovů

Změnil se nepřítel a nebo my?
Ráno se probouzím z nejistoty

Co najdu pod stromkem? Dopisy ze tmy
Kdo z nás je svobodný? já, ty, oni, my?

Tátové ulétli na perutích víry
Jsou doma u svých omilostněni

Koledy zpívají i holé zdi
Bachaři zavření do vězení

Projevy z dr᝻áků - lži jako loni
O mříže bijí vánoční zvony

Kdy se klíč otočí kdy se co změní?
Kdy přijde spasitel k nám do vězení?

Nìkdo je obětí předurčen ke spáse
Já či ty? Nezdá se

že by se měnily lidé či dějiny
Ať hodí kamenem kdo z vás je bez viny

Slova se zdráhají vypadnout na stránku
Uvázat síly zla utáhnout vázanku

Betlémská oprátka hvězdička krásná
Žárovka samotky holá a jasná

Vladimír Merta, 1987

Jan Skácel
Dům

Až se můj život schýlí,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:

Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.

Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá chvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.

Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:

Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.

Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:

Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.

V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní...

V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.

Carl Sandburg
(Horoskop orloje, přeložil Jan Zábrana)

Vzpomínám na tvá bílá ramena
a smích,
co jimi otřásal.

Vzpomínám,
jak jsi ten smích
z bílých ramen setřásla.

Když zvedne zahrada víčka svých pařenišť
(jen o kousíček dál, u řeky, na nábřeží),
je duben, vzpomeň si, křehký jak listí, svěží,
od skal se odráží sluneční zlatá tříšť.

Ve větru na šňůře vlá prádlo, modré, bílé,
jdou kolem cikáni, smějí se. Krásná chvíle.

Po řece pluje džbán a láhev. Kdo z nich pil?
Odešel daleko a už se nevrátil.

Odešel hledat ráj, tak jak já jej hledám,
odešel daleko k tajemným abecedám,

jí mokré haluze a bloudí po krajích,
kde vlna, strom a zvěř se zlehka slévají.

A slunce hraje na skleněnou
píšťalu, flétnu. Robert Desnos


Ivan Blatný, Melancholické procházky

BUĎ ŠŤASTEN!
Tvoje ústa nepromlouvají,
tvými ústy je promlouváno
tvoje srdce nebije
tvým srdcem je bito
o zem a o bránu jiného srdce
o bránu muk a o bránu slasti
a BUĎ ŠŤASTEN, že je tomu tak,
tvá všechna rozhodnutí jsou jen zdánlivá,
tvá rozhodnutí z tebe samého
mohla by být jen rozhodnutími smrti,
zatímco život, být živ, být žit, a přesto žít -
toť zaživa sic umírat, ale přec jen v ZÁZRAKU!
(Ivan Diviš)

Mezi tupci
Jiří Kolář (Prométheova játra 1950)

Žít mezi tupci
je daleko těžší
než-li žít se zvěří
Zvěř odhání oheň
zbraň i slovo
se zvířaty lze žítv pokoře a odříkání
v ochočení sebe sama
ale s tupcem
a mezi tupci?
Nepomůže nic
Zde slovo není slovem
oheň není ohněm
zbraň není zbraní
pokora pokorou
odříkání odříkáním není
mezi tupci jsi stále sám
a co děsivějšího
stáváš se zvolna
chtěj nechtěj jedním z nich
Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou
-------------------------
Pane zachraň mne!

Charles Bukowski
projížďka peklem

lidé jsou otrávení, nešťastní a zoufalí, lidé jsou
zahořklí a pomstychtiví, lidé jsou zklamaní a bojácní, lidé
jsou naštvaní a nenápadití
a já mezi nimi projíždím na dálnici a to, co jim
zbývá, vyjadřují stylem své jízdy –
někteří jsou záštiplnější, nepříjemnější než jiní –
někteří nechtějí být předjížděni, někteří se v tom jiným snaží
bránit
- někteří se pokoušejí blokovat vám přejezd mezi pruhy
- někteří nesnášejí auta novějších, dražších typů
- jiní v takových autech nesnáší starší modely.

dálnice je přehlídka laciných a malicherných emocí, je to
lidstvo v pohybu, většina lidí vyjela z místa, které nenávidí
a jede někam, kde to nenávidí stejně tak či
ještě víc.
dálnice jsou ukázkami toho, co se z nás stalo a
většina bouraček a smrtí je kolizemi
neúplných bytostí, bídných a šílených
životů.

když jedu po dálnici, vidím duši obyvatel
svého města a je hnusná, hnusná, hnusná: žití udusilo
srdce.

Jiří Kolář - Dny v roce a roky v dnech, 22. červenec - pondělí

Co všechno by chtěl člověk nazvat básní, co
všechno za báseň vydává, co všechno prohlašuje
za poezii. Sláva času, třikrát sláva! Sláva smrti,
třikrát sláva!
Jak krásná věc je čistý list papíru. Mám okamžiky,
kdy potřebuji přikrýt si listem čistého papíru
ruce, zakrýt obličej, kladu si jej na tvář jako ruku
milenky, dotýkám se ho rty.





Jiří Kolář - Dny v roce a roky v dnech, 7. září - sobota

Chceš-li páchat zločiny nejhlubšího zrna,
chceš-li rozsévat tupost a hloupost, nad kterou
by se zastavilo nebe, uskutečňovat nesmysly,
které by se zdály přijatelné i bláznu, nečiň to
sám, jestliže nechceš, aby tě stihl vzápětí
spravedlivý a krutý trest. Čím větší množství
stoupenců upoutáš, tím snadněji se staneš pánem
a pak je ti dovoleno vše.
Talent poznáš okamžitě. Nedívej se jinam nežli
na sebe, chceš-li jej hned poznat. Prolomí led
tvé krve, vzkypí tvou nenávist, vynutí na tvém
srdci touho sprovodit jej ze světa anebo stejně
těžkou a nevídanou lásku, což je jedno.

Výpisky z mladické četby Topola, hezké vzpomenout, furt je to dobré:

...většinou jsem šel do města
motat se po pár těch ulicích
nějak naložit s mladým životem
můj adresář je plnej telefonů
tvůj tam taky byl
ale někdy to nestačí
ta touha se vymazat
je nějakej fašismus
a na erbu světa je idiot s kvérem
a na doživotí světovej je doktor blbec
a tak ať sem aspoň kaprál svýho zvěřince
a pořád mi vadí
když někoho zavražděj nediv se
a rozhodně nechtít nic moc
a určitě aspoň kousnout do tý boty v ksichtě
a "všichni kdo žijí naj naději" cha
a Vrána odmítá vypovídat
Dymour zmizel pod kolama
Meluzín v blázinci
a mně šeptá Ježíšek k vánocům dárek:
rozbal si ten balík pitomče ale provázky
si schovej navaž je na sebe život
je tvrdej
pro toho kdo je měkkej vyju jako pes

(Konverzace in Miluju tě k zbláznění)

---------------------------------------

...pořád budeš čekat že se to změní
ale časem ti přestane vadit
i to že v tvým bytě v tvým pokoji
v tvý kůži v tvým zrcadle v tvejch hadrech
a s tvejma nehtama v tvejch očích
pořád ten samej přátelskej kretén
a zpívá ti pořád tu samou písničku:
"zlatý časy jsou zrovna teď"

(Srdce skáče ve svým koši in asi taky Miluju tě k zbláznění)

(obé fragment)

nezapomenutelný Burianův kousek aneb balada o deliriu tremens
http://vendea13.blog.cz/0801/balada-o-delirium-tremens (slovem)
http://www.meteleskublesku.cz/?movie=58&PHPSESSID=ac8add6ebb7787409f167fe37e1808a5 (zvukem)

Jan Zábrana
88

Ve světle končící noci
pod sprchou jejích očí
a zpytovaná špína
na něm narůstala
... tehdy prvně
si dosáhl sám na sebe
a pak už pořád dosahoval.

Ozvalo se krátké zachroptění
v žárovce,
když se drátek přepálí a spadne,
vyšroubovala srdce stejně hravě
jak žárovku z objímky
a od té doby se to s ním táhne,

nic se nehnulo z místa,
šest let přelezlo plot
usínání a probouzení
a pořád se to s ním táhne,

znova stojí
ve světle končící noci,
pod sprchou jejích očí
a zpytovaná špína
na něm narůstá,
znova s tím půjde na rentgen
d á t s e p r o h l í d n o u t,
znova to riskne.

Mě podrž
No jo Tak dobře
Co má bejt

znova se s ní půjde milovat,
jen už si k tomu nebude brát srdce,
vyšroubované stejně hravě
jak žárovka objímky,

znova ten teplý čpavý pot
ze smaltovnické pece podpaždí,
znova se nad ním totéž tělo zavře
v stoupavých minutách sem a tam,
sladkých jak fíky a drobně zrnitých jak fíky,

znova, to všechno znova,
po obědě, když uloží děti spát
a dokud on je v práci:
pojď, pojď mě milovat,

nic se nehnulo z místa,
jen břicho ploché jak umyvadlo
s chrchlavou odtokovou dírou uprostřed
je změklé, samá vráska od porodů,
nic se nehnulo z místa,
jenom ona má záchranné pásy špeku pod kůží,
jenom on má dvouhrbého velblouda dvou koutů na čele,

jenom už nejsou krásní,
už jim to ani nijak extra nesluší,
nic se nehnulo z místa
a přesto,
jejich mládí je pryč

No jo Tak dobře Co má bejt
Jdem na To víš
Źe na tebe jsem letěl vždycky

To jenom ty, lásko,
teď voníš
jako nohy v keckách
na sklonku srpnového dne
po tréninku,

jenom byt,
kde jako po bitvě
se před léty tak šťastně probouzeli nazí
s bezbarvou medůzou spermatu ve zvarhanělém moři prostěradla,
rozválcovaní jak šesták na koleji lokomotivou milování,
ve sněhobílém tratolišti vajglů z předešlého večera,
kde snídali víno a koňakem si otírali spánky,
kde nebyly žádné zlaté prsteny, jen stálé zlaté časy,
kde kruhy kouře vydýchanéz plic
seděly za svítání na záclonách jak malí modrošedí ptáci,
kde jednou zrána klečel a studivýma pochromovanýma klíšťkama
stříhal nehty z jejích štíhlých nohou,

ten byt
je teď po ránu
plný dětského křiku,
už se tam nemohou
procházet nazí
ona a její muž,
ne, to už nemohou,
to už teď nejde -
teď hned jak vstanou
si musejí vzít
něco na sebe.


(ze sbírky Utkvělé černé ikony, souborně ve svazku Básně, MF-Torst, 1993)