• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    ***
    VIDÍM NOTY
    VIDÍM MRAK
    VIDÍM LILII HLUPÁK
    SRDCE JE HOKUS
    NEBO NE
    SVĚT NENÍ POKUS
    NEBO JE

    Daniil Charms, přeložil Marsel Drevo
    FIN
    FIN --- ---
    J. H. Krchovský

    MÉ "RÝMY"... – MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI?
    já jsem je nepsal; já byl napsán jimi...
    FIN
    FIN --- ---
    J. H. Krchovský

    Mé milé je dnes dvacet čtyři
    tak vytáhl jsem z kalhot úd
    a napsal jsem si na žalud:
    "Vše nejlepší Ti přeje Jiří!"
    už zvoní zvonek, otevírám
    se ztopořeným pohlavím
    dvě pionýrky na mě zíraj
    snad přišly pro sběr, co já vím...
    FIN
    FIN --- ---
    J.H. Krchovský

    Fallphila

    Ležíme na kůžích, donaha svlečení
    v plamenech plápolá má stará loutna
    trháme zubama kočičí pečeni
    obraný hřbet z kočky v ohni již doutná

    Dým z ohně potáhnul strop černou patinou
    v otvoru po lustru hvězdy se třpytí
    pijem krev z pohárů,já tvoji a ty mou
    šampaňské přestávám nazývat pitím

    Posílen pářením řvu hlasem věčných stvůr
    zpěv o tvé něžnosti drsné a krásné
    pod okny vyje vlk, který mi střeží dvůr
    noc bledne v plamenech, za chvíli zhasne
    FIN
    FIN --- ---
    J. H. Krchovský

    PRÁZDNOTOU? ANI TOU NE... TMOU MÉ OČI ZEJÍ
    v tíživé vůni vadnoucích již orchidejí
    zrak čísi skrze cosi v sebe – nikam hledí
    prost otázek, pln nevýslovných odpovědí
    FIN
    FIN --- ---
    J. H. Krchovský

    LABUTĚ

    NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
    tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
    ty moje ubohá, rusalko bledá...
    ach, Leda s labutí! (S labutí – leda...)
    FIN
    FIN --- ---
    Josef Kainar

    BLUES O BÁSNIČCE A VLEZLÉ ŽENĚ

    Chtějí po mně báseň jak se žádá
    Nasliním a jedu
    Jedu s dobou

    Nasliním a jedu jakse žádá
    Krákoravec tvrdě koherentní
    Leze leze jako na protéze

    Pach krve beránků
    A ničení a stád
    A nekoukej mi v psaní přes rameno
    Kolikrát ti to budu povídat
    Drahoušku nečum
    Jsi moje sladká Jenže čumící

    A že se ke mně tiskneš
    Já to vezmu zkrátka
    (Má to být o lidstvu Tak poslouchej)
    KAM TÁHNOU LUMÍCI?
    Ptám se vás
    KAM TÁHNOU LUMÍCI?
    FIN
    FIN --- ---
    J.H. Krchovský

    ACH, JAK JE KRÁTKÁ POUŤ POUPÁTEK K OHRYZKŮM ...
    všem ženám, – jablkům, žehnám Pax vobiscum
    a dál se točí svět, theatrum Dei
    a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí


    Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat
    když ani v myšlenkách nemám klid od poupat...
    a dál se točí svět, theatrum mundi
    a dál se točí svět okolo kundy
    FIN
    FIN --- ---
    Josef Kainar

    STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA

    Stříhali dohola malého chlapečka
    Kadeře padaly k zemi a zmíraly
    Kadeře padaly jak růže do hrobu
    Železná židle se otáčela

    Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
    Jenom se dívali Jenom se dívali
    Že už je chlapeček chycen a obelstěn
    V té bílé zástěře kolem krku

    Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
    Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
    Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
    Jako kus masa když pleskne o zem

    Francouzská výprava v osmnáct set třicet pět
    Vešla do katakomb křesťanské sektičky
    Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
    Je vždy kus masa jež pleskne o zem

    Učeň se dívá na malého chlapečka
    Jak malé zvíře se dívává na jiné
    Ještě ne chytit a rváti si z cizího
    A už přece

    Ráno si staví svou růžovou bandasku
    Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
    A proto učňovy všeljaké myšlenky
    Jsou vždycky stranou A trochu vlažné

    Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
    Toužení svědící po malé šatnářce
    Sedává v kavárně pod svými kabáty
    Jako pod mladými oběšenci

    Stříhali dohola malého chlapečka
    Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
    Nesmět se pohnouti na židli z železa

    Už mu to začlo
    FIN
    FIN --- ---
    Stěpan Ščipačev

    V SURACHANECH

    Pod nebem šli jsme poli naftovými,
    ještě ted slyším dívčí drobný krok.
    Modř blýskala se bříšky holubími
    a vedle mě šla dívka - geolog.

    Od věže k věži šli jsme navečerní
    modři. - Jak zkrásněl v mojich vzpomínkách
    arménských dívčích očí uhel černý
    a černých věží stín tam na studnách!
    FIN
    FIN --- ---
    Josef Kainar

    Blues o jejich slzách

    Proč slzy kanou Proč jen netečou

    To se tak píše
    Buď už chvilku tiše
    Co ti to dal kdo ke čtení
    No kecy

    (Ale ja vím Když pláče
    Schoulená
    A v žalu má až k bradě kolena
    Ty její slzy
    Umějí jen téci)
    NATASHA
    NATASHA --- ---

    POSTSCRIPTUM

    Poezie není nic napsaného,
    je to nejvýše něco rozepsaného nebo

    nedopsaného,
    o ona není nic řečeného a vyslovovaného,
    ale spíš říkajícího a vyslovujícího,
    protože smlčeného nebo mlčícího anebo

    umlčovaného.
    Pak je to vyslovená věc!
    Ale protože jsme taky prolezlé tělo
    a naopak nejen prasklá duše, ale i jednolitý

    duch -
    Nesmí se to smlčet, ale musí se to říct,
    nesmí se to nenapsat, ale musí se to napsat,
    a nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit!



    Ivan Diviš, Sursum, BB art 2004
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    Ian Andersson (Jethro Tull) - Aqualung

    Sitting on a park bench
    eyeing little girls with bad intent.
    Snot running down his nose
    greasy fingers smearing shabby clothes.
    Drying in the cold sun
    Watching as the frilly panties run.
    Feeling like a dead duck
    spitting out pieces of his broken luck.

    Sun streaking cold
    an old man wandering lonely.
    Taking time
    the only way he knows.
    Leg hurting bad,
    as he bends to pick a dog-end
    he goes down to the bog
    and warms his feet.

    Feeling alone
    the army's up the rode
    salvation à la mode and
    a cup of tea.
    Aqualung my friend
    don't start away uneasy
    you poor old sod, you see, it's only me.
    Do you still remember
    December's foggy freeze
    when the ice that
    clings on to your beard is
    screaming agony.
    And you snatch your rattling last breaths
    with deep-sea-diver sounds,
    and the flowers bloom like
    madness in the spring.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Čas opět láme chléb nad propastí.
    Co bylo, bude? Zase? V celé kráse? Tedy
    zase ledy? Čas ozvěn,
    nikoli proměn. Ani poprvé,
    ani naposledy. Před ani po. Jen nyní.
    Sítem se propadají zrnka času,
    tlumí vrchovatou míru hlasu:
    Všechno je,
    všechno zpívá,
    všechno mluví.
    Oslovuje. Oslavuje.
    Obnovuje.
    Na věky i nad věky.

    Václav Vokolek, Hercynský les
    Periplum 2000

    FIN
    FIN --- ---
    Paul Simon - Duncan

    Couple in the next room
    Bound to win a prize
    They've been goin' at it all night long
    Well I'm tryin' to get some sleep
    but these motel walls are cheap
    Lincoln Duncan is my name
    and here's my song, here's my song

    My father was a fisherman
    my mama was a fisherman's friend
    and I was born in the boredom and the chowder
    So when I reached my prime
    I left my home in the maritimes
    headed down the turnpike for New England, sweet New England

    Holes in my confidence
    holes in the knees of my jeans
    It's left without a penny in my pocket
    Oo-o wee I's about as
    destituted as a kid could be
    And I wish I wore a ring
    so I could hock it I'd like to hock it

    I seen A young girl in a parking lot
    preaching to a crowd
    singin sacred songs and
    reading from the Bible
    Well I told her I was lost
    and she told me all about the Pentecost
    And I seen that girl as the road to my survi-ival

    Just later on the very same night
    when I crept to her tent with a flashlight
    and my long years of innocence ended
    Well she took me to the woods sayin'
    "Here comes somethin' and it feels so good!"
    And just like a dog I was befriended
    I was befriended

    Oh, oh, what a night
    Oh what a garden of delight
    Even now that sweet memory lingers
    I was playin' my guitar
    lying underneath the stars
    Just thankin' the Lord for my fingers
    for my fingers
    FIN
    FIN --- ---
    Simon & Garfunkel: Kathy's Song

    ------------------------------------------------------------------------------------------
    I hear the drizzle of the rain
    Like a memory it falls
    Soft and warm continuing
    Tapping on my roof and walls.
    And from the shelter of my mind
    Through the window of my eyes
    I gaze beyond the rain-drenched streets
    To England where my heart lies.

    My mind's distracted and diffused
    My thoughts are many miles away
    They lie with you when you're asleep
    And kiss you when you start your day.

    And as a song I was writing is left undone
    I don't know why I spend my time
    Writing songs I can't believe
    With words that tear and strain to rhyme.

    And so you see I have come to doubt
    All that I once held as true
    I stand alone without beliefs
    The only truth I know is you.

    And as I watch the drops of rain
    Weave their weary paths and die
    I know that I am like the rain
    There but for the grace of you go I.
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Mikymauz

    1. Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí,
    zda-li to ještě tluče, zda-li mám ještě štěstí,
    nebo je po mně a já mám voskované boty,
    ráno co ráno stejné probuzení do nicoty.

    2. Není co, není jak, není proč, není kam,
    není s kým, není o čem, každý je v době sám,
    vyzáblý Don Quijote sedlá svou Rosinantu
    a Bůh je slepý řidič sedící u volantu.

    R: Zapínám telefon - záznamník cizích citů,
    špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu,
    jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze,
    měl bych se smát, ale mám úsměv Mikymauze,
    rána bych zrušil.

    3. Dobrý muž v rádiu pouští Čikoreu,
    opravdu veselo je, asi jako v mauzoleu,
    ve frontě na mumii mám kruhy pod očima,
    růžový rozbřesk fakt už mě nedojímá.

    4. Povídáš něco o tom, co bychom dělat měli,
    pomalu vychládají naše důlky na posteli,
    všechno se halí v šeru, čí to bylo vinou,
    že dřevorubec máchl mezi nás širočinou.

    R: Postele rozdělené na dva suverénní státy,
    ozdoby na tapetách jsou jak pohraniční dráty,
    ve spánku nepřijde to, spánek je sladká mdloba,
    že byla ve mně láska, je jenom pustá zloba,
    dráty bych zrušil.

    5. Prokletá hodina, ta minuta, ta krátká chvíle,
    kdy věci nejsou černé, ale nejsou ani bílé,
    kdy není tma, ale ještě ani vidno není,
    bdění je bolest bez slastného umrtvení.

    6. Zběsile mi to tepe a tupě píchá v třísle,
    usnout a nevzbudit se, nemuset na nic myslet,
    opřený o kolena poslouchám tvoje slzy,
    na život je už pozdě a na smrt ještě brzy.

    R: Co bylo kdysi včera, je, jako nebylo by,
    káva je vypita a není žádná do zásoby,
    věci, co nechceš, ať se stanou, ty se stejně stanou,
    a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou,
    máslo bych zrušil.

    7. Povídáš o naději a slova se ti pletou,
    jak špionážní družice letící nad planetou,
    svlíknout se z pyžama, to by šlo ještě lehce,
    dvacet let mluvil jsem a teď už se mi mluvit nechce.

    8. Z plakátu na záchodě prasátko vypasené
    kyne mi, zatímco se kolem voda dolů žene,
    všechno je vyřčeno a odnášeno do septiku,
    jenom mně tady zbývá prodýchat pár okamžiků.

    R: Sahám si na zápěstí a venku už je zítra,
    hodiny odbíjejí signály Dobrého jitra,
    jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze,
    měl bych se smát, ale mám úsměv Mikymauze,
    lásku bych zrušil.

    9.=1.
    10.=1.
    UNSEEN
    UNSEEN --- ---
    Město v moři
    Edgar Allan Poe

    Přeložil Vítězslav Nezval



    Trůn smrti ční bez svatozáře hvězd
    v nejpochmurnějším městě ze všech měst,
    kde táhnou černé mraky od pólů
    a kde při míruplném hlaholu
    je zlo i dobro věčně pospolu.
    Stráž věží, oltář, staré opery,
    (čas neotřásl žádnou, jaký div!)
    jsou plny démonické nádhery
    a vítr neubral jim temných zdiv -
    tam pod nebem, kde mají tajný vchod
    jsou zbytky chmurných, elegických vod.

    V to městě noci věčně černá tma je,
    jen občas z moře světlý prapor vlaje,
    když bouře příšerně je rozzuří -
    nad paláce a stará cimbuří,
    nad štíty, burácejíc jako hrom,
    nad hroty věží, nad královský dóm,
    nad babylónské zdi a hipodrom,
    nad besídky ve stínu mandloní,
    nad květy, vytesané ve sloni,
    nad oltáře a drahocené desky,
    jichž proplítající se arabesky
    proniká réva zářivými blesky -
    tam pod nebem, kde mají tajný vchod
    jsou zbytky chmurných, elegických vod.

    Stín věží dává divnou předtuchu,
    vše zdá se viseti jak ve vzduchu,
    neb z pyšné věže města vyhlíží
    jen smrt za obrovskými pilíři. -
    Hrob zívá - otevřené svatyně
    zívají v této vodní planině -
    leč bohatství tu nedoutná jak stoh
    z diamantových očí starých soch
    a mrtví bez šperků a hedvábí
    zde vody z jejich koryt nevábí,
    vždyť ani vlnka nezčeří se, žel!
    na této poušti z černých, chladných skel
    a vítr neprozradí, že tu kdys
    byl šťastnější a zalidněný mys
    a nejen hladina, jež mrtvě hnije
    a spící, bezoblačná letargie.

    Leč viz, teď rázem rozvlnil se vzduch,
    jakoby vlna rozvířila vodní kruh,
    jakoby klesla věž o jeden schod
    a rozvlnila vlny spících vod,
    jakoby její špičky, jež se šklebí
    dodaly prázdnot zastřenému nebi.
    Teď mají vlny růžovější jas
    a hodiny jsou znovu, znovu zas -
    a když teď z klínu temných oblastí
    se řítí město v žhavém ohni hvězd,
    peklo, jež pozvedá se z propastí
    mu týčí tisíc trůnů na počest.
    UNSEEN
    UNSEEN --- ---
    Ulalume
    Edgar Allan Poe

    Přeložil Vítězslav Nezval



    Byl sychravý den a v deštivém chladu
    listí provázelo každý krok -
    šustíc, provázelo každý krok,
    byla noc v pustém listopadu,
    už nevím ani, který to byl rok -
    u ponurých, auberských vodopádů,
    tak, kde je bařinatý veletok,
    u ponurých, auberských vodopádů.
    tam, kde je bařinatý veletok.

    Šli jsme zde v cypřišovém lesíku
    obrovskou alejí s Psyché, bloudíce -
    s Psyché, mou duší šli jsme, bloudíce,
    já jsem měl plné srdce výkřiků
    a lávy, tekoucí za vichřice
    sirnými proudy z hory Yaniku
    na konci světa, v strašné panice -
    sirnými proudy z hory Yaniku
    až na konec světa, v strašné panice.

    Šli jsme tak vážně, v odměřeném chladu
    a bez myšlenek, zvolňujíce krok -
    bez vzpomínek a zvolňujíce krok
    a nevšímali jsme si listopadu,
    v němž prožívá svou noční dobu rok
    (v němž prožívá svou noc všech nocí rok)
    a nevšímali jsme si vodopádů,
    ačkoliv jsme tu znali každý krok,
    těch chmurných, nekonečných vodopádů
    a bařin, z nichž se prýští veletok.

    A teď, kdy chýlilo se ke svítání
    na hvězdném zvěrokruhu v orloji -
    na nočním zvěrokruhu v orloji
    vynořilo se ve tmách z nenadání
    světlo pod mlhavými závoji
    a vyšel měsíc na nebeské báni
    s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji -
    Astartin měsíc na nebeské báni,
    s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji.

    A já jsem řekl: "Luna ve svém pláči
    je vroucnější než světlo Diany -
    je vroucnější než teplo Diany,
    viděla mne, jak usedavě pláči
    a přinesla mi balsám na rány -
    a prošla souhvězdím Lva, jenž se mračí
    aby nám ukázala na brány,
    jež vedou k nebi, s lékem na rány;
    ó, vystup doupětem Lva, jenž se mračí
    a dej mi vonný balsám na rány."

    Leč Psyché řekla: "Viděls bledá líčka
    té hvězdy, bledé, jako bývá vrah -
    té hvězdy, bledé jako bývá vrah,
    pojď! nevěřím jí - utečme!, mám strach!
    Děsila nás svou řečí, klopíc víčka
    a viděls, jak se za ní zvedal prach -
    plakala v těžkých mdlobách, klopíc víčka
    a křídly pozvedala chmurný prach -
    ten chmurný, pozemský a těžký prach."

    Já odvětil: "Vždyť je to jenom snění,
    chci se s tím divným světlem poradit -
    chci v jeho kříšťálové záři jít,
    je věštecká a nádherně se pění
    a dává naději a krásný klid,
    má chvějící se, křišťálový svit,
    ach, svěřme se jí až do kuropění,
    a můžem stále rovnou za ní jít,
    bezpečně za ní, až do kuropění,
    až k nebi můžem za ní rovně jít -
    až k nebi, k němuž letí její svit."

    Tak utišil jsem duši políbením
    a zahnal její melancholii -
    úzkost a její melancholii,
    a na konci v té dlouhé aleji
    jsme uviděli legendární hrob,
    ten pověstný a legendární hrob
    a já jsem řekl: "Sestro, přečti mi,
    co ukrývá ten tajuplný hrob." -
    a ona řekla: "Ulalume -
    to je hrob ztracené Ulalume."

    Mé srdce ztuhlo v popelavém chladu
    jak listí, provázející náš krok,
    s šuměním, provázející náš krok
    a řekl jsem: "To bylo v listopadu
    za pusté noci, právě v onen rok,
    kdy putoval jsem v tmavém, nočním chladu
    se strašlivým břemenem, v tom strašném chladu,
    když prožíval svou noc všech nocí rok -
    teď vzpomínám na hukot vodopádu
    a bařin, z nichž se prýští veletok,
    těch strašidelně schurných vodopádů
    a bařin, z nichž se prýští veletok."
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Jsou...

    Jsou knihy,
    které se otvírají samy od sebe.
    I duše souloží. Hle chvíle,
    kdy se mrtvý setkává s ještě nenarozeným...

    Ale tam venku
    je více lidí než člověka,
    ale tam venku
    je více vesmíru než Boha...

    Vladimír Holan
    Spisy IV, Na celé ticho, Paseka 2000
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam