• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Hermann Hesse
    Já lhal jsem


    Já lhal jsem! Lhal! Já nejsem stár
    A životem přesycený,
    Ještě se ohlédnu a cítím žár,
    Vidím-li krásné ženy.

    Nahé se ještě mi brouzdají snem,
    Štíhlé i kypré v bocích,
    Sním o tanci rytmu vířivém
    A o promilovaných nocích.

    Dokonce o čisté lásce sním,
    Co mlčky jako květ voní,
    Jak ona první, o níž vím,
    že dnes ještě plakal bych pro ni.
    FIN
    FIN --- ---
    Rainer Maria Rilke

    Noc roste jak tma černých měst,
    kde v mlčícím řádu se ježí
    snad na tisíc bání a věží,
    kde nablízko náměstí leží
    tkáň mnoha ulic a cest.

    A nevíš, kdo v domech těch černých měst
    dál sedává při jednom stole
    blíž zářivých zahrad, kde za ticha
    houf jejich snů do tance pospíchá,
    a nevíš, čí housle zní v kole…
    FIN
    FIN --- ---
    Rainer Maria Rilke
    Předjaří


    Drsnost mizí. Všechna slitování
    k louce, oděné jen šedí, lnou.
    Nový rytmus říčky popohání.
    S něhou, dosud omylnou,

    prostor hltá každý zemský kout.
    Cesty ukazují k dálkám v kraji.
    A tu spatříš holý strom, jak tají
    už jen stěží vůli výš se pnout.
    FIN
    FIN --- ---
    Francois Villon
    NÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY


    Tak taky stará zbrojmistrová
    na krutý úděl žehrá v pláči
    a přeje si být mladá znova,
    vždy jedním směrem hovor stáčí:
    „Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
    proč jsi mě pozřelo tak brzy?
    Proč nevezmu si život radši?
    Nic netěší a všecko mrzí.

    Tatam je moc, co měla jsem
    pro krásu, svůdnost, pohled sladký
    jak nad kupcem, tak nad knězem:
    byl každý mužský na mě krátký,
    rád zlatku dal, a nechtěl zpátky,
    i když mu zítra bylo těžce.
    Já potom dala za ty zlatky,
    co dneska ani vandrák nechce.

    Co mužských jsem jen vyhodila —
    kdo by tu hloupost řekl do mě!
    To pro jednoho přetrhdíla,
    co dostal všecko, nač si vzpomněl.
    Ten chlap se se mnou pane poměl!
    Z lásky jsem chtěla všecko dát.
    A on mě bil. V mém vlastním domě.
    Pro prachy jenom měl mě rád.

    Jak začal mlátit, neměl cit,
    a stejně jsem ho ráda měla;
    ať se mnou uměl zatočit,
    jak řek, že v líbání jsem skvělá,
    hned na rány jsem zapomněla.
    Proutník byl, po krk v nemocích
    a já pak ... Sbohem, kráso těla!
    Zůstává ostuda a hřích.

    Je nebožtík už třicet let,
    já zbyla, bába neduživá.
    Když člověk podívá se zpět,
    co bylo a co z toho zbývá,
    jak příroda je proměnlivá
    v nádheře ženské nahoty —
    vysušená jsem, bídná, křivá —
    zmocňují se mě mrákoty.

    Kde je to hladké čelo jasné,
    hedvábné řasy, plavé vlasy,
    kde oči jiskrné a krásné —
    já na ně mužské získala si —,
    kde ouška růžovoučké krásy,
    kde nosík, velký akorát?
    Kam důlek v bradě zmizel asi?
    Rty nachovější nad šarlat?

    Kde jsou má skvostná ramena,
    mé útlé paže, ručka bílá,
    droboučká ňadra vzpřímená,
    tak bujará, jak kdyby byla
    jen pro hry milostného díla;
    kde křivka boků přesladká
    a stehna, kde se usadila
    maličká moje zahrádka?

    Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly,
    oči jsou zhaslé oči báby,
    ty oči, které tak si vedly,
    že každý muž byl na ně slabý;
    nos taky přišel o půvaby a uši,
    pro ty nemám jména;
    obličej scvrklý je a chabý,
    rty zplihlé, brada znetvořená.

    Tak to je lidské krásy cena!
    Zvetšely paže, zvadly dlaně,
    ramena jsou zle nahrbená,
    prsa teď visí utahaně a boky —
    hnus se dívat na ně;
    a stehna, Pánbůh polituj,
    jsou jak dvě jitrnice v krámě.
    A moje zahrádka? No fuj!

    Chcem — babky — vrátit dobré časy,
    když u krbu si hřejem těla
    a jedna druhé naříká si,
    jak stará je a osamělá;
    dřív každá vlastní oheň měla,
    ten zhas, teď si jen záda hřeje.
    A přece bývala tak skvělá!
    Tak se to na tom světě děje."
    FIN
    FIN --- ---
    JAN SKÁCEL
    Modlitba za vodu


    Ubývá míst kam chodívala pro vodu
    starodávná milá
    kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
    a poutníci skláněli se nad hladinou
    aby se napili z dlaní

    Voda si na to vzpomíná
    voda je krásná
    voda má
    voda má rozpuštěné vlasy
    chraňte tu vodu
    nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

    A přiveďte k té vodě koníčka
    přiveďte koně vraného jak tma
    voda je smutná
    voda má
    voda má rozcuchané vlasy
    a kdo se na samé dno potopí
    kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

    Voda je zarmoucená vdova
    voda má
    voda má popelem posypané vlasy
    voda si na nás stýská
    FIN
    FIN --- ---
    Václav Hrabě
    Ty


    To není alej kaštanů které kvetou
    to není zástup andělů s myrtou
    to je noc
    Modrá a bílá
    Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

    Máš oči jako tabák
    A stromy na podolském hřbitově
    jsou cypřiše a stříbrné štiky
    Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
    Je noc
    Modrá a bílá
    Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
    V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
    slyšíš
    "Vodní hudba"
    napudrované růže
    v téhle zimě
    to je ale nerozum že?

    Máš oči jako tabák
    Bojím se abych to všechno nezkazil
    nějakým překrásným gestem

    Až půjdeš zítra ode mne
    potkáš paní domácí jak se vrací
    s masem na neděli
    bude se divit že jsi tak mladá
    a už se touláš po nocích

    Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
    komunisti
    "Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
    inženýr z prvního patra
    Dáma v tramvaji se ušklíbne
    protože budeš hrozně moc vonět kouřem

    Bude ráno
    Střízlivé
    šedé a moudré jako vlasy mého otce
    Málokdo si všimne
    že máš oči
    jako tabák
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy
    Nesmrtelná dívka (úryvek ze začátku 2. části)


    Lucerny ve tmě sotva na sebe viděly
    Pršelo drobně Konec října byl
    V pomyjích ďábel slunce utopil

    Ten den procházel jsem se po Hradčanech
    a dostal jsem se kamsi za ně
    po západo-severo-západní straně

    Už jsem nevěděl ani kam se obrátit
    byl bych rád jel domů ale nevěděl jsem kde naleznu tramvaj
    zdálo se mi jako bych byl býval v této končině nikdy nebyl

    Po jedné straně táhla se podivně zpustlá zahrada
    a zeď která ji chránila byla pobořená
    po straně druhé byla nepřetržitá řada nízkých domků
    ne vyšších než jednopatrových
    Všude kolem bylo vidět věže chrámů jakoby na jezerech stojících
    Odevšad začaly na nich bít hodiny
    bezpočet hodin bil bezpočet hodin
    neboť zřejmě jen jedny přestaly tu začaly druhé
    a tak odbíjené jedné čtvrté
    protáhlo se ve vyzvánění
    anebo to zvonil Angelus
    neboť nebylo pozdě večer

    Nikoho jsem nepotkával
    a toužebně jsem vyhlížel po civilizaci
    - jak venkovsky sám na sebe odkázán může být někdy člověk i ve velkoměstě -
    když tu jsem ji uviděl v podobě velkého a černého amerického auta
    modelu ne staršího než čtyři roky
    což u nás v Československu je model nejnovější
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---
    Karel Šiktanc
    řeč vestoje I.

    Tolikerý vichr,
    tolikerý jásot… zde v tu stranu ticho.
    Je to dar?

    Či můžeme za něco?

    Poříčím plují něčí nahé ruce,
    ač spala, jakýsi úžas trhl oblým
    tělem krajiny,

    chlap kopl do židle… utíká jako živá.

    Ano,
    jestli tu něco…
    tak ten třpyt! Ten zběsilý okřik mrtě

    a ouzka,

    ta zuřivá červeň,
    ten kel. Ten dráp. To sbírání se ran,
    to sbírání se ze čtyř,

    to vytí z kůru, to bití vzhůru,
    ten tah, ten strmě sněžný šponovaný vzduch,
    lauf stříbra,
    menhir,

    Karnak,

    báj.
    Celej náš křivej katedrální hapták.
    Celej náš chromej katedrální vztyk.

    Horoucí kámen, ledový pot.

    Oblak podoby ženy padá rozpřažený do lesa,
    jak by ho stihl nečekaný úder…

    Bože I tahle myšlenka na smrt
    bojí se o život.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Karel Šiktanc
    řeč vestoje

    Štípaným kamenem zde jméno za jménem.

    Štípanou břidlicí v nejvyšší světnici

    nejnižší místa k stání.



    (Pokud stání ještě rovnost. Pravej

    úhel. K zemi. K nebi.



    Pokud ještě zapotřebí.)



    Den má náušničku, ulízané spánky.

    A barvy na ptácích křičí jak z horečky…



    Kdeco tam venku je tak znamenitě troufalé,

    že zvedám ruce oběma zápěstími až k loktům

    třaslavě rámuju ten výřez povětří,

    ten věčně mokrý obraz.



    Pole brázd, moře vln.



    Ospalé způsoby liftů a otevřených aut.



    A bezy bijou bílou hlavou o svou bílou zeď



    pár kroků od promenády nabitýma kleštěma

    ucpali krávě sametové uši.



    Stoj spatný bolí. Prubuju zákryt…

    Zde v té strohé věži nic mi nenáleží.

    Jen to echo.



    Jen ta zpěvnost nadosobní krásy.



    Taje příští měsíc… nízko,

    div ne ve vsi. V jeho kruhu div ne plném

    rozmile šmajdá house nezbytí, na boku

    peří vyrvané i s masem



    Robustním posuňkem přes celou silnici

    výčep se ohradil,

    snad proti dojetí.



    Starý muž –

    sám nad zlou hlubinou –

    by ani za svět nedovolil nikomu

    ozářit tajemství, co s ním jde celý život.



    Neboť nad sebou nikdy nepanoval.



    Neboť svrchovanost je ztráta.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Kartl Šiktanc
    řeč vestoje

    "Hrubá,
    pohlaď si mě.
    Aspoň hrubým slovem."

    "Postůj při mně,
    Křivej.
    Buď mi chvíli roven."

    FIN
    FIN --- ---
    Fráňa Šrámek
    Když kvete vřes


    Když kvete vřes, tu víme,
    že v číši už jen zbývá
    poslední jiskra. Dopíjíme
    a přes rameno se nám dívá stín.

    Pak zmodrá les a večer sivý
    do stydnoucích luk mlhy valí;
    tu ironicky starostlivý,
    nám ramena svým pláštěm
    halí stín.
    FIN
    FIN --- ---
    Ladislav Fikar
    Liják dnes v noci


    Ulice zelenavých rybářských městeček.
    Nikdy jsem nebyl v Bretagni,
    zhasneme.

    Jenom liják je z nekonečného stříbra,
    šustí jako šaty
    z klenotů.
    Noc bálů, k ránu její nebe bude z achátů.

    Z tmy páchnou šupiny.

    Myslím si, kdyby se svlékl, kdyby se svlékl,
    stál by tu nahý jako voda,
    tobě zrcadlo.

    Jak by se leskly keře rybízu!,
    listy právě vyšlé z mincoven.
    Hvězdy ležely by na trávě,
    na listech tak těžké, skanout jen.

    A byly by pak žluté pozouny
    ořechy, tisy lunou leštěné.
    Tu píseň ty bys v spánku zaslechla,
    vstala bys bosá, šla bys k zrcadlu.

    Že nejsem Julie? Sem plášť můj nachový!
    A dýku mou! A růži! Jed!
    Romeo, uteč, uteč z Mantovy,
    černého hřebce najdeš u brány!

    A nalož lunu k sobě do sedla,
    noc bude rovná. Než se rozbřeskne,
    kohouty splašíš z oliv vlašských vsí.
    Romeo, uteč, uteč z Mantovy!

    Už jede z brány tryskem Romeo,
    Romeo jede, pán můj, miláček.
    Střevíčky kde mám? Svícen rozsvěťte!
    Zdaleka slyšet rzání,
    kopyta...

    Když jsem se naklonil z okna,
    z tmy páchly šupiny.
    Máš mokrou, studenou tvář,
    studíš,
    řekla jsi.
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Zatímco se koupeš

    Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
    na největší loupež ve mně se střádá,
    tak, jako se dáváš vodě,
    vezmu si tě já, já - zloděj.

    Už v tom vážně plavu, za stěnou z umakartu
    piju druhou kávu a kouřím třetí spartu
    a za velmi tenkou stěnou
    slyším, jak se mydlíš pěnou.

    Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče,
    chápej, že touha je touha a čas se pomalu vleče,
    cigareta hasne, káva stydne, krev se pění,
    bylo by to krásné, kdyby srdce bylo klidné, ale ono není.


    Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
    svět se se mnou houpe, všechno mi z rukou padá,
    a až budeš stát na prahu,
    všechny peníze dal bych za odvahu.

    Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče...
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Těšínská

    Kdybych se narodil před sto léty
    v tomhle městě
    u Larichů na zahradě trhal bych květy
    své nevěstě.
    Moje nevěsta by byla dcera ševcova
    z domu Kamińskich odněkud ze Lvova
    kochał bym ją i pieśćił chyba lat dwieśćie.
    Bydleli bychom na Sachsenbergu v domě u žida Kohna.
    Nejhezčí ze všech těšínských šperků byla by ona.
    Mluvila by polsky a trochu česky,
    pár slov německy a smála by se hezky.
    Jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná.
    Kdybych se narodil před sto léty byl bych vazačem knih.
    U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych.
    Měl bych krásnou ženu a tři děti,
    zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti,
    celý dlouhý život před sebou celé krásné dvacáté století.
    Kdybych se narodil před sto léty v jinačí době
    u Larichů na zahradě trhal bych květy má lásko tobě.
    Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru,
    slunce by zvedalo hraniční závoru
    a z oken voněl by sváteční oběd.
    Večer by zněla od Mojzese melodie dávnověká,
    bylo byléto tisíc devět set deset za domem by tekla řeka.
    Vidím to jako dnes šťastného sebe,
    ženu a děti a těšínské nebe.
    Jěštěže člověk nikdy neví co ho čeká.
    na na na na...
    ROSADKO
    ROSADKO --- ---
    Starý výhybkář

    Starý výhybkář má pravnuky.
    Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.
    Vyšourá se z vechtrovny a zvedne návěstí : stát.

    "Vidíte, jak je to návěstí zubatý ?
    Napálil jsem tím jednoho chlápka přes makovici,
    byla to jediná možnost, jak ho zarazit, aby tam nevletěl.
    Chtěl se nechat přeject a já je musim vždycky zarazit.
    To je moje služba."

    Dvacet let byl policistou v Chicagu.
    "V břiše nosim kulku a na žlučníku mám nádor -
    tuhle špeluňku jsem vzal, abych si odpočal.
    Šourám se pomalu a opatrně, srdce mám, hýn, jestli se moc zasměju, srdce mi vypoví a jdu k zemi,
    musim na sebe dávat bacha."

    Třetí vagon rachotí vzhůru po trati.
    Vychází s výstrahou v ruce : stát.
    "Tihleti sakramentský blázni se chtěj dostat pod kola,
    musim jim to zarazit."

    Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.


    Carl Sandburg, Chicagské básně, 1916
    FIN
    FIN --- ---
    a tuhle jsem našel pro svou ženu :-)))

    Karel Plíhal
    VSTÁVEJ, HOLKA


    Vstávej, holka, bude ráno
    kalný jako Metuje.
    Zahraju ti na piáno,
    jen co zjistím, kde tu je.
    Jedno stojí tamhle v koutě
    bez pedálů, bez kláves.
    V tomhle jednou povezou tě
    funebráci přes náves.

    Báby budou mlíti pantem,
    chlapi bručet pod kníry:
    tahala se s muzikantem,
    proto tyhle manýry.
    Housle budou svými trylky
    opěvovat tichounce,
    všechny tyhle horký chvilky
    ve studený garsónce.

    Pak na dráty telefonní
    jako noty na linky
    sednou hvězdy, které voní
    jak rumový pralinky.
    Z nich ti potom loutna s flétnou
    naposledy zahraje,
    že se naše duše střetnou
    hned za bránou do ráje.

    Vstávej, holka, bude ráno
    kalný jako Metuje.
    Zahraju ti na piáno,
    jen co zjistím, kde tu je.
    Dopij tenhle zbytek rumu,
    ať je zase veselo,
    jsme tu spolu z nerozumu,
    tak co by nás mrzelo.
    FIN
    FIN --- ---
    Petr Cincibuch
    ZBYTEČNĚ


    Vlčím bobem ozdobili oltář
    a jakoby klekli v lavicích,
    chladná vůně ve venkovských pokojích
    sedla na barevná sklíčka.

    Hřbitovní koule za zdí rozšiřovaly tváře,
    přešel-li někdo kolem.

    Já vlhčil krví veřeje vrat,
    však skřípění tvých slov a boků bylo mučivé.

    Vešel jsem tedy, kam se vchází
    přes mrtvé mouchy a nalezl
    přibité hlavy úhořů.

    Loňskou,
    a ta druhá byla prý ještě starší.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Divně


    Divně, ale patříme si -

    jako tresty vinám v temné směsi.
    Týráme se, abychom si odtrpěli,
    na duších, co oblažilo těly.

    Divně, ale patříme si,
    jako když se kradmá paměť děsí
    lupu, jímž je budoucnost.

    Děsí se, a nemá dost.


    Vít Slíva
    Rodný hrob, HOST 2004
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Jehličí drtil jsem ti dlaní
    na nahém těle. Vonělo jako les.
    Já – řeka protékal jsem tebou.
    Tělesné nebe. Nebe bez nebes.

    I vycházela zvířata
    za horkých nocí z houštin tvých
    a pila ze mne…
    A srdce, kámen na mém dně,
    v mechatých rybinách se hnulo
    tím steskem člověčím –

    že hladina má od hvězd
    nerozezná oči šelem, že tebou protékám
    a nevím odkud ani kam.

    Však ráno z pařeniště trav
    vstávalo slunce ještě orousané.

    S hlasy, jež rozdala jsi ptactvu svému,
    a s němotou mých ryb
    přitiskli jsme se k jeho ohni.

    Jen v houštinách
    tam někde blízko srdce tvého
    kňučely šelmy od hvězd omrzlé.

    A za to léto slunce spálilo
    tvůj hlas i s hlasy ve větvích
    a němotu ryb s řekou vypilo
    až k tomu srdci – kameni.

    A jednou na ně začal padat sníh…

    A dotek první vločky projel jím
    Jak první políbení – tenkrát.


    František Hrubín
    Rajský pastel
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Postavíme sněhuláka
    kterej v noci nehuláká
    kterej děti nebije
    nekouří a nepije.

    Karel Plíhal.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam