• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Václav Hrabě
    Pár tónů


    Ztracený v mrtvém moři
    asfaltu a sektorového štěstí
    brouzdáš se velebností Václaváku
    a tma je něžná a sladká
    jak párek teplejch
    Několik regimentů samozvaných
    prokurátorů v šestistupech
    dupe tvou hlavou
    Vzorný předpisový krok
    Vzorné předpisové mozky
    žádající přiznání
    úplné veřejné a předpisové

    A ty jim utíkáš
    anonymním krokem flákače
    a nikdo z kolemjdoucích neví kolikátá je to
    alej kolikátý večer a země kterou utíkáš
    v anonymitě flákače
    utahaný a zmatený
    až do té chvíle
    než v zastrčené ulici vykřikne z okna
    těch pár tónů které přebývají Může to být
    bluesový mišuňk rumu a deště
    lidovka o zarostlé cestě a jeřabinách
    trombóny pana kapelníka Beethovena flekující
    osud
    Na tom nezáleží Zastavíš se
    a prokurátoři zaplňují ulici
    rozkročení sebejistí slintající
    s dojímavým úsměvem který vše chápe
    zatímco ty říkáš že teda jó
    že tu holku máš rád a ať ti
    dají pokoj

    Ale tím jsi učinil přiznání
    úplné a veřejné
    a namísto nich se za tebou rozbíhají
    jiní Anonymita flákače
    ti už nepomůže Utahaný a zmatený
    zády k oknu z kterého pořád padá
    těch pár tónů které přebývají
    snažíš se Zelenáč
    v pistolnickém městě

    A tu přibíhá první s balíkem dopisů od ní
    a ty vzpomínáš na ty dva dny kdy jsi četl
    od a až do zet telefonní seznam aby ses dozvěděl
    jak se jmenuje a kde bydlí

    Přibíhá druhý a ukazuje knihu kterou mu dala
    k Vánocům a znovu je Štědrý den a ty jsi úplně sám
    na celé koleji s balíčkem tabáku
    odlivkou špiritusu a rabijátským smutkem
    Majakovského

    Přibíhá další s cucflekem na krku
    a ty myslíš na její slzy ve vystydlém zaprášeném parku
    a jak se ti konečně povedlo
    aspoň jednou zahrát to sólo v St. James Inphirmary
    pořádně a jak jsi poprvé viděl
    ten krásně žlutý obraz od Veneziana

    A další vytahuje z kapes
    její prádlo a pikantně vypráví
    a ty znovu jedeš v kodrcavé tramvaji na Spořilov s půllitrem
    rumu a malou deskou Miles Davise a moc se bojíš
    abys ji nerozbil a znovu stojíš
    po bůhvíkolikátém zbytečném flámu
    před výkladní skříní a obdivuješ
    ten krásně žlutý a modrý obraz od Veneziana
    a někdo ti říká
    „seš stejně trhlej...“

    Ano Přibíhají
    pořád další a další neboť ses přiznal
    a teď si to musíš zodpovědět proti všem
    kteří přijdou a mohou
    přijít
    A tento bijící se v prsa
    a v pleš
    pugétem stovek a dekretů (Ejhle! Pravověrný!)
    křičí: „Mladíku, život se točí
    jak kolotoč! Uhněte! Dokud je čas!“
    A ty říkáš Ano točí se to jako kolotoč
    zase je říjen koupím si tři lampióny
    a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat
    ten žlutý renesanční obraz
    A rok se otáčí jak kolotoč
    Hulánské koně srpna Eroplán
    s babím létem natupírovaná
    Ofélie v březnovém blátě Pokašlávající
    labutě listopadu Tok se otáčí
    jak kolotoč a flašinet vrže unisono s tebou
    těch pár tónů které přebývají Beethovena verbuňk nebo blues
    Rok se otáčí
    stojíš v té ulici sám
    proti všem kteří mohou
    přijít

    A do chraptění flašinetu
    slyšíš odněkud z přízemí
    věží a luceren
    ženský hlas
    jak volá:
    „Zastavte principále
    zastavte!
    Toho člověka u střelnice
    odněkud znám“
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Žáček

    Můj něžný zpěv mým něžným milenkám


    Na věčnou slávu vašich klínů
    mí andělé
    zvedám teď hrdě číši blínu
    jen vesele!

    Za jednu malou kocovinu
    hřích na těle
    na sebe vezmu každou vinu
    vy zardělé

    A slzy vašich skvělých splínů
    tak umělé
    pak ze mě smyjí všecku špínu
    mé postele

    I pak až budu hnojit hlínu
    sny z popele
    s grimasou vzteklých Harlekýnů
    zas nesměle

    vykřičím slávu vašich klínů
    mí andělé
    a v duchu zvednu číši blínu
    jen vesele!

    Mezi řečí

    Adélu jsem miloval
    Téměř tři týdny
    Ale co naplat
    Život je krátký
    Abeceda dlouhá

    S otevřenou náručí

    Kdekoho potkávám
    jen sebe ne
    tolikrát chodím po všech čertech
    jen proto
    vracívám se domů
    za tmy
    posedlý nadějí
    při pohledu na svá svítící okna
    nikdy jsem se však nezastihl
    anebo čekám
    mezi svými čtyřmi stěnami
    doufaje že zaklepám a vejdu
    snad alespoň zavolám
    říkám si ohlížeje se po telefonu
    přicházejí však jen přátelé
    v telefonu švitoří cizí hlasy
    je to k smutku
    když neznám ani
    své telefonní číslo
    jistě bych si se sebou
    smluvil schůzku
    ale léta prchají
    a osud mi nepřeje
    kdekoho potkávám
    jen sebe ne
    je to příliš jednotvárné
    až k zbláznění
    ale kdyby jen to
    vždyť ani nevím
    jsem-li své lepší či horší já
    jak jistě chápete
    je to k pláči
    že každého potkávám
    jen sebe ne
    ach ach
    taková smůla
    měl bych si toho
    tolik co říci

    Každou chvíli

    Ach múzy v noční košili
    panenky nevyspalé
    ten rubáš co vám ušili
    za ten nám dejte vale

    (publikováno v Divokém víně 6 / 1968)
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří Žáček

    Samomluva


    Jaký trest chystáš, bože, neznabohu?
    Když začnu křepčit, nastavíš mi nohu,
    když začnu zpívat, odpojíš mi hlas –
    abych líp slyšel svistot božích las?

    Okamžik

    Den co den jsem se pokoušel
    zachytit tápavými slovy
    prchavý okamžik,
    zatímco kolem prchaly
    hodiny, dny a roky,
    až mi pod rukama
    utekl život
    jako okamžik.

    Změna

    Život je změna,
    tvrdí dvacetiletí
    když chtivě střídají
    bydliště, lásky, profese.

    Změna je život,
    tvrdí čtyřicátníci,
    když cítí, jak jim mládí
    uniká mezi prsty.

    Užijte si jí! V šedesáti
    i změna k lepšímu
    je změnou k horšímu.

    Jaro

    Jaro nás vždycky zaskočí,
    zjeví se odnikud a je tu, bože, je tu
    a šklebí se nám do očí
    a ze všech koutů povykuje: Kvetu!

    A přestože jsme nad věcí,
    my, fanatici motorů a hluku,
    přitančí chůzí hříběcí
    a olízne nám důvěřivě ruku.

    Milosti

    Čtyřletá Johanka,
    která si hrála s kamarádem na dvorku,
    přibíhá s pláčem: „On mě praštil!“

    „Martínku, že se nestydíš!
    Proč jsi ji uhodil?“

    „Když ona chtěla,
    abych se do ní zamiloval!“

    Ach bože,
    už jim to začalo,
    to toužení a soužení,
    to těšení a zděšení,
    to žíznění a trýznění
    bez konce...

    Mezopotámie

    Dějiny Sumeru jsou stroze monotónní:
    ... Ur pak bylů smeten zbraněmi
    a královská moc přešla na Lagaše...
    ... Lagaš byl smeten zbraněmi
    a královská moc přešla do Uruku...
    ... Uruk byl smeten zbraněmi
    a královská moc přešla do Akkadu...

    Co po nich zbylo? Žalozpěvy:
    Nářek nad zkázou města Uru,
    Nářek nad zkázou města Nippuru,
    Nářek nad zkázou města Lagaše,
    Nářek nad zkázou Sumeru.

    Člověk se nevyvíjí k lepšímu – jen zbraně
    jsou čím dál dokonalejší.
    Jsme-li však stvoření jen pro války a nářky,
    kdo pak, až zbude z planety jen zohavené torzo,
    složí Nářek nad zkázou Země?
    A pro koho?

    (současná tvorba)
    NATASHA
    NATASHA --- ---

    PŘED KOUPELÍ


    svlékla ses
    čtyřicetiletýma rukama
    a otočila se
    k zásuvkám
    kde už tak strašně dlouho
    máme krémy břitvy a nářadí
    uhnul jsem očima
    před tou krásou
    a pamatuji si jenom
    bílý hřbet
    Giottovy monografie



    ČERVENEC

    Krátká večerní milost
    opatřování světla a vody
    ke koupeli
    půvab rozlitého
    vše je slyšet odkudsi vyprávěné
    poslán pro něco malého
    vedle
    v tkvění přehozu a skla
    otálím s nalezením



    YVETTA

    tak tenhle drobínek ticha
    je smutek
    ta žilka písně
    celé štěstí

    a veškeré ostatní soulože
    jen křik
    a spokojenost



    ---

    Petr Hruška
    Zelený svetr


    Edice poesie HOST
    Brno 2004
    FIN
    FIN --- ---
    Jiří H. Krchovský
    ZDVIHNU-LI VÍČKA...


    Zdvihnu-li víčka, v srdce ihned bolest se mi zatne
    nesnesu pohled na nic ( což je oboustranně platné)
    vteřina každá na mé pouti ze sna znovu do sna
    je emocionálně pro mě zcela neúnosná
    FIN
    FIN --- ---
    Hermann Hesse
    Já lhal jsem


    Já lhal jsem! Lhal! Já nejsem stár
    A životem přesycený,
    Ještě se ohlédnu a cítím žár,
    Vidím-li krásné ženy.

    Nahé se ještě mi brouzdají snem,
    Štíhlé i kypré v bocích,
    Sním o tanci rytmu vířivém
    A o promilovaných nocích.

    Dokonce o čisté lásce sním,
    Co mlčky jako květ voní,
    Jak ona první, o níž vím,
    že dnes ještě plakal bych pro ni.
    FIN
    FIN --- ---
    Rainer Maria Rilke

    Noc roste jak tma černých měst,
    kde v mlčícím řádu se ježí
    snad na tisíc bání a věží,
    kde nablízko náměstí leží
    tkáň mnoha ulic a cest.

    A nevíš, kdo v domech těch černých měst
    dál sedává při jednom stole
    blíž zářivých zahrad, kde za ticha
    houf jejich snů do tance pospíchá,
    a nevíš, čí housle zní v kole…
    FIN
    FIN --- ---
    Rainer Maria Rilke
    Předjaří


    Drsnost mizí. Všechna slitování
    k louce, oděné jen šedí, lnou.
    Nový rytmus říčky popohání.
    S něhou, dosud omylnou,

    prostor hltá každý zemský kout.
    Cesty ukazují k dálkám v kraji.
    A tu spatříš holý strom, jak tají
    už jen stěží vůli výš se pnout.
    FIN
    FIN --- ---
    Francois Villon
    NÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY


    Tak taky stará zbrojmistrová
    na krutý úděl žehrá v pláči
    a přeje si být mladá znova,
    vždy jedním směrem hovor stáčí:
    „Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
    proč jsi mě pozřelo tak brzy?
    Proč nevezmu si život radši?
    Nic netěší a všecko mrzí.

    Tatam je moc, co měla jsem
    pro krásu, svůdnost, pohled sladký
    jak nad kupcem, tak nad knězem:
    byl každý mužský na mě krátký,
    rád zlatku dal, a nechtěl zpátky,
    i když mu zítra bylo těžce.
    Já potom dala za ty zlatky,
    co dneska ani vandrák nechce.

    Co mužských jsem jen vyhodila —
    kdo by tu hloupost řekl do mě!
    To pro jednoho přetrhdíla,
    co dostal všecko, nač si vzpomněl.
    Ten chlap se se mnou pane poměl!
    Z lásky jsem chtěla všecko dát.
    A on mě bil. V mém vlastním domě.
    Pro prachy jenom měl mě rád.

    Jak začal mlátit, neměl cit,
    a stejně jsem ho ráda měla;
    ať se mnou uměl zatočit,
    jak řek, že v líbání jsem skvělá,
    hned na rány jsem zapomněla.
    Proutník byl, po krk v nemocích
    a já pak ... Sbohem, kráso těla!
    Zůstává ostuda a hřích.

    Je nebožtík už třicet let,
    já zbyla, bába neduživá.
    Když člověk podívá se zpět,
    co bylo a co z toho zbývá,
    jak příroda je proměnlivá
    v nádheře ženské nahoty —
    vysušená jsem, bídná, křivá —
    zmocňují se mě mrákoty.

    Kde je to hladké čelo jasné,
    hedvábné řasy, plavé vlasy,
    kde oči jiskrné a krásné —
    já na ně mužské získala si —,
    kde ouška růžovoučké krásy,
    kde nosík, velký akorát?
    Kam důlek v bradě zmizel asi?
    Rty nachovější nad šarlat?

    Kde jsou má skvostná ramena,
    mé útlé paže, ručka bílá,
    droboučká ňadra vzpřímená,
    tak bujará, jak kdyby byla
    jen pro hry milostného díla;
    kde křivka boků přesladká
    a stehna, kde se usadila
    maličká moje zahrádka?

    Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly,
    oči jsou zhaslé oči báby,
    ty oči, které tak si vedly,
    že každý muž byl na ně slabý;
    nos taky přišel o půvaby a uši,
    pro ty nemám jména;
    obličej scvrklý je a chabý,
    rty zplihlé, brada znetvořená.

    Tak to je lidské krásy cena!
    Zvetšely paže, zvadly dlaně,
    ramena jsou zle nahrbená,
    prsa teď visí utahaně a boky —
    hnus se dívat na ně;
    a stehna, Pánbůh polituj,
    jsou jak dvě jitrnice v krámě.
    A moje zahrádka? No fuj!

    Chcem — babky — vrátit dobré časy,
    když u krbu si hřejem těla
    a jedna druhé naříká si,
    jak stará je a osamělá;
    dřív každá vlastní oheň měla,
    ten zhas, teď si jen záda hřeje.
    A přece bývala tak skvělá!
    Tak se to na tom světě děje."
    FIN
    FIN --- ---
    JAN SKÁCEL
    Modlitba za vodu


    Ubývá míst kam chodívala pro vodu
    starodávná milá
    kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
    a poutníci skláněli se nad hladinou
    aby se napili z dlaní

    Voda si na to vzpomíná
    voda je krásná
    voda má
    voda má rozpuštěné vlasy
    chraňte tu vodu
    nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

    A přiveďte k té vodě koníčka
    přiveďte koně vraného jak tma
    voda je smutná
    voda má
    voda má rozcuchané vlasy
    a kdo se na samé dno potopí
    kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

    Voda je zarmoucená vdova
    voda má
    voda má popelem posypané vlasy
    voda si na nás stýská
    FIN
    FIN --- ---
    Václav Hrabě
    Ty


    To není alej kaštanů které kvetou
    to není zástup andělů s myrtou
    to je noc
    Modrá a bílá
    Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

    Máš oči jako tabák
    A stromy na podolském hřbitově
    jsou cypřiše a stříbrné štiky
    Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
    Je noc
    Modrá a bílá
    Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
    V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
    slyšíš
    "Vodní hudba"
    napudrované růže
    v téhle zimě
    to je ale nerozum že?

    Máš oči jako tabák
    Bojím se abych to všechno nezkazil
    nějakým překrásným gestem

    Až půjdeš zítra ode mne
    potkáš paní domácí jak se vrací
    s masem na neděli
    bude se divit že jsi tak mladá
    a už se touláš po nocích

    Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
    komunisti
    "Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
    inženýr z prvního patra
    Dáma v tramvaji se ušklíbne
    protože budeš hrozně moc vonět kouřem

    Bude ráno
    Střízlivé
    šedé a moudré jako vlasy mého otce
    Málokdo si všimne
    že máš oči
    jako tabák
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy
    Nesmrtelná dívka (úryvek ze začátku 2. části)


    Lucerny ve tmě sotva na sebe viděly
    Pršelo drobně Konec října byl
    V pomyjích ďábel slunce utopil

    Ten den procházel jsem se po Hradčanech
    a dostal jsem se kamsi za ně
    po západo-severo-západní straně

    Už jsem nevěděl ani kam se obrátit
    byl bych rád jel domů ale nevěděl jsem kde naleznu tramvaj
    zdálo se mi jako bych byl býval v této končině nikdy nebyl

    Po jedné straně táhla se podivně zpustlá zahrada
    a zeď která ji chránila byla pobořená
    po straně druhé byla nepřetržitá řada nízkých domků
    ne vyšších než jednopatrových
    Všude kolem bylo vidět věže chrámů jakoby na jezerech stojících
    Odevšad začaly na nich bít hodiny
    bezpočet hodin bil bezpočet hodin
    neboť zřejmě jen jedny přestaly tu začaly druhé
    a tak odbíjené jedné čtvrté
    protáhlo se ve vyzvánění
    anebo to zvonil Angelus
    neboť nebylo pozdě večer

    Nikoho jsem nepotkával
    a toužebně jsem vyhlížel po civilizaci
    - jak venkovsky sám na sebe odkázán může být někdy člověk i ve velkoměstě -
    když tu jsem ji uviděl v podobě velkého a černého amerického auta
    modelu ne staršího než čtyři roky
    což u nás v Československu je model nejnovější
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---
    Karel Šiktanc
    řeč vestoje I.

    Tolikerý vichr,
    tolikerý jásot… zde v tu stranu ticho.
    Je to dar?

    Či můžeme za něco?

    Poříčím plují něčí nahé ruce,
    ač spala, jakýsi úžas trhl oblým
    tělem krajiny,

    chlap kopl do židle… utíká jako živá.

    Ano,
    jestli tu něco…
    tak ten třpyt! Ten zběsilý okřik mrtě

    a ouzka,

    ta zuřivá červeň,
    ten kel. Ten dráp. To sbírání se ran,
    to sbírání se ze čtyř,

    to vytí z kůru, to bití vzhůru,
    ten tah, ten strmě sněžný šponovaný vzduch,
    lauf stříbra,
    menhir,

    Karnak,

    báj.
    Celej náš křivej katedrální hapták.
    Celej náš chromej katedrální vztyk.

    Horoucí kámen, ledový pot.

    Oblak podoby ženy padá rozpřažený do lesa,
    jak by ho stihl nečekaný úder…

    Bože I tahle myšlenka na smrt
    bojí se o život.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Karel Šiktanc
    řeč vestoje

    Štípaným kamenem zde jméno za jménem.

    Štípanou břidlicí v nejvyšší světnici

    nejnižší místa k stání.



    (Pokud stání ještě rovnost. Pravej

    úhel. K zemi. K nebi.



    Pokud ještě zapotřebí.)



    Den má náušničku, ulízané spánky.

    A barvy na ptácích křičí jak z horečky…



    Kdeco tam venku je tak znamenitě troufalé,

    že zvedám ruce oběma zápěstími až k loktům

    třaslavě rámuju ten výřez povětří,

    ten věčně mokrý obraz.



    Pole brázd, moře vln.



    Ospalé způsoby liftů a otevřených aut.



    A bezy bijou bílou hlavou o svou bílou zeď



    pár kroků od promenády nabitýma kleštěma

    ucpali krávě sametové uši.



    Stoj spatný bolí. Prubuju zákryt…

    Zde v té strohé věži nic mi nenáleží.

    Jen to echo.



    Jen ta zpěvnost nadosobní krásy.



    Taje příští měsíc… nízko,

    div ne ve vsi. V jeho kruhu div ne plném

    rozmile šmajdá house nezbytí, na boku

    peří vyrvané i s masem



    Robustním posuňkem přes celou silnici

    výčep se ohradil,

    snad proti dojetí.



    Starý muž –

    sám nad zlou hlubinou –

    by ani za svět nedovolil nikomu

    ozářit tajemství, co s ním jde celý život.



    Neboť nad sebou nikdy nepanoval.



    Neboť svrchovanost je ztráta.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Kartl Šiktanc
    řeč vestoje

    "Hrubá,
    pohlaď si mě.
    Aspoň hrubým slovem."

    "Postůj při mně,
    Křivej.
    Buď mi chvíli roven."

    FIN
    FIN --- ---
    Fráňa Šrámek
    Když kvete vřes


    Když kvete vřes, tu víme,
    že v číši už jen zbývá
    poslední jiskra. Dopíjíme
    a přes rameno se nám dívá stín.

    Pak zmodrá les a večer sivý
    do stydnoucích luk mlhy valí;
    tu ironicky starostlivý,
    nám ramena svým pláštěm
    halí stín.
    FIN
    FIN --- ---
    Ladislav Fikar
    Liják dnes v noci


    Ulice zelenavých rybářských městeček.
    Nikdy jsem nebyl v Bretagni,
    zhasneme.

    Jenom liják je z nekonečného stříbra,
    šustí jako šaty
    z klenotů.
    Noc bálů, k ránu její nebe bude z achátů.

    Z tmy páchnou šupiny.

    Myslím si, kdyby se svlékl, kdyby se svlékl,
    stál by tu nahý jako voda,
    tobě zrcadlo.

    Jak by se leskly keře rybízu!,
    listy právě vyšlé z mincoven.
    Hvězdy ležely by na trávě,
    na listech tak těžké, skanout jen.

    A byly by pak žluté pozouny
    ořechy, tisy lunou leštěné.
    Tu píseň ty bys v spánku zaslechla,
    vstala bys bosá, šla bys k zrcadlu.

    Že nejsem Julie? Sem plášť můj nachový!
    A dýku mou! A růži! Jed!
    Romeo, uteč, uteč z Mantovy,
    černého hřebce najdeš u brány!

    A nalož lunu k sobě do sedla,
    noc bude rovná. Než se rozbřeskne,
    kohouty splašíš z oliv vlašských vsí.
    Romeo, uteč, uteč z Mantovy!

    Už jede z brány tryskem Romeo,
    Romeo jede, pán můj, miláček.
    Střevíčky kde mám? Svícen rozsvěťte!
    Zdaleka slyšet rzání,
    kopyta...

    Když jsem se naklonil z okna,
    z tmy páchly šupiny.
    Máš mokrou, studenou tvář,
    studíš,
    řekla jsi.
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Zatímco se koupeš

    Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
    na největší loupež ve mně se střádá,
    tak, jako se dáváš vodě,
    vezmu si tě já, já - zloděj.

    Už v tom vážně plavu, za stěnou z umakartu
    piju druhou kávu a kouřím třetí spartu
    a za velmi tenkou stěnou
    slyším, jak se mydlíš pěnou.

    Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče,
    chápej, že touha je touha a čas se pomalu vleče,
    cigareta hasne, káva stydne, krev se pění,
    bylo by to krásné, kdyby srdce bylo klidné, ale ono není.


    Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
    svět se se mnou houpe, všechno mi z rukou padá,
    a až budeš stát na prahu,
    všechny peníze dal bych za odvahu.

    Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče...
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Těšínská

    Kdybych se narodil před sto léty
    v tomhle městě
    u Larichů na zahradě trhal bych květy
    své nevěstě.
    Moje nevěsta by byla dcera ševcova
    z domu Kamińskich odněkud ze Lvova
    kochał bym ją i pieśćił chyba lat dwieśćie.
    Bydleli bychom na Sachsenbergu v domě u žida Kohna.
    Nejhezčí ze všech těšínských šperků byla by ona.
    Mluvila by polsky a trochu česky,
    pár slov německy a smála by se hezky.
    Jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná.
    Kdybych se narodil před sto léty byl bych vazačem knih.
    U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych.
    Měl bych krásnou ženu a tři děti,
    zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti,
    celý dlouhý život před sebou celé krásné dvacáté století.
    Kdybych se narodil před sto léty v jinačí době
    u Larichů na zahradě trhal bych květy má lásko tobě.
    Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru,
    slunce by zvedalo hraniční závoru
    a z oken voněl by sváteční oběd.
    Večer by zněla od Mojzese melodie dávnověká,
    bylo byléto tisíc devět set deset za domem by tekla řeka.
    Vidím to jako dnes šťastného sebe,
    ženu a děti a těšínské nebe.
    Jěštěže člověk nikdy neví co ho čeká.
    na na na na...
    ROSADKO
    ROSADKO --- ---
    Starý výhybkář

    Starý výhybkář má pravnuky.
    Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.
    Vyšourá se z vechtrovny a zvedne návěstí : stát.

    "Vidíte, jak je to návěstí zubatý ?
    Napálil jsem tím jednoho chlápka přes makovici,
    byla to jediná možnost, jak ho zarazit, aby tam nevletěl.
    Chtěl se nechat přeject a já je musim vždycky zarazit.
    To je moje služba."

    Dvacet let byl policistou v Chicagu.
    "V břiše nosim kulku a na žlučníku mám nádor -
    tuhle špeluňku jsem vzal, abych si odpočal.
    Šourám se pomalu a opatrně, srdce mám, hýn, jestli se moc zasměju, srdce mi vypoví a jdu k zemi,
    musim na sebe dávat bacha."

    Třetí vagon rachotí vzhůru po trati.
    Vychází s výstrahou v ruce : stát.
    "Tihleti sakramentský blázni se chtěj dostat pod kola,
    musim jim to zarazit."

    Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.


    Carl Sandburg, Chicagské básně, 1916
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam