Francois Villon
NÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY
Tak taky stará zbrojmistrová
na krutý úděl žehrá v pláči
a přeje si být mladá znova,
vždy jedním směrem hovor stáčí:
„Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
proč jsi mě pozřelo tak brzy?
Proč nevezmu si život radši?
Nic netěší a všecko mrzí.
Tatam je moc, co měla jsem
pro krásu, svůdnost, pohled sladký
jak nad kupcem, tak nad knězem:
byl každý mužský na mě krátký,
rád zlatku dal, a nechtěl zpátky,
i když mu zítra bylo těžce.
Já potom dala za ty zlatky,
co dneska ani vandrák nechce.
Co mužských jsem jen vyhodila —
kdo by tu hloupost řekl do mě!
To pro jednoho přetrhdíla,
co dostal všecko, nač si vzpomněl.
Ten chlap se se mnou pane poměl!
Z lásky jsem chtěla všecko dát.
A on mě bil. V mém vlastním domě.
Pro prachy jenom měl mě rád.
Jak začal mlátit, neměl cit,
a stejně jsem ho ráda měla;
ať se mnou uměl zatočit,
jak řek, že v líbání jsem skvělá,
hned na rány jsem zapomněla.
Proutník byl, po krk v nemocích
a já pak ... Sbohem, kráso těla!
Zůstává ostuda a hřích.
Je nebožtík už třicet let,
já zbyla, bába neduživá.
Když člověk podívá se zpět,
co bylo a co z toho zbývá,
jak příroda je proměnlivá
v nádheře ženské nahoty —
vysušená jsem, bídná, křivá —
zmocňují se mě mrákoty.
Kde je to hladké čelo jasné,
hedvábné řasy, plavé vlasy,
kde oči jiskrné a krásné —
já na ně mužské získala si —,
kde ouška růžovoučké krásy,
kde nosík, velký akorát?
Kam důlek v bradě zmizel asi?
Rty nachovější nad šarlat?
Kde jsou má skvostná ramena,
mé útlé paže, ručka bílá,
droboučká ňadra vzpřímená,
tak bujará, jak kdyby byla
jen pro hry milostného díla;
kde křivka boků přesladká
a stehna, kde se usadila
maličká moje zahrádka?
Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly,
oči jsou zhaslé oči báby,
ty oči, které tak si vedly,
že každý muž byl na ně slabý;
nos taky přišel o půvaby a uši,
pro ty nemám jména;
obličej scvrklý je a chabý,
rty zplihlé, brada znetvořená.
Tak to je lidské krásy cena!
Zvetšely paže, zvadly dlaně,
ramena jsou zle nahrbená,
prsa teď visí utahaně a boky —
hnus se dívat na ně;
a stehna, Pánbůh polituj,
jsou jak dvě jitrnice v krámě.
A moje zahrádka? No fuj!
Chcem — babky — vrátit dobré časy,
když u krbu si hřejem těla
a jedna druhé naříká si,
jak stará je a osamělá;
dřív každá vlastní oheň měla,
ten zhas, teď si jen záda hřeje.
A přece bývala tak skvělá!
Tak se to na tom světě děje."