Buddha říká v jedné ze svých promluv: "Viděl jsem své předešlé životy a jejich počátek byl v nedohlednu." Ovšem jak mohl vidět svoje předešlé životy, když nebylo žádného "já" Buddha?
Ale protože viděl svá předešlá zrození a není možno brát na lehkou váhu jeho prohlášení a kromě toho i dnes někteří lidé vidí své dřívější životy a dokonce jsou jejich prohlášení verifikována, musíme tedy uvažovat takto: každý, kdo ktomu má schopnosti nebo si je patřičně vypěstuje, může vidět předešlé životy, ale jsou to životy kteréhokoliv z nekonečného množství zrození všech bytostí a pouze mé dnešní já, které je iluzorní si myslí, že vidí životy, které byly jeho dřívější podobou.
A to právě vyhovuje lidem, kteří sice tvrdí, že jsou buddhisté a citují učení o nejá, ale v hloubi duše se takovéto představy hrozí.
Před mým dnešním já nebylo žádné moje já a po mé smrti nebude žádné další moje já, jde jenom o to odhalit, že ani dnes není žádné moje já. Z tohoto hlediska je naprosto jedno, jak se člověk chová.
Ovšem genialita Buddhova a jeho učení spočívá v tom, že život pojímá jako utrpení s cílem vyvanutí, zastavení kola dalších zrození. A tím i úžasný humanismus, protože usilováním o své vyvanutí pomáhám vlastně celému lidstvu, všemu stvořenému a nikoliv nějakému já. Vzít na sebe hříchy celého lidstva, jak nám to ukázal Kristus.
Jakým jsem já, takoví jsou jiní, jací jsou jiní, takový jsem já, proniknut tímto poznáním neškodím jiným, ale činím dobro.
Co bylo vybojováno, snahou dosaženo, není nadarmo vykonáno, když nevedlo zatím k cíli, co nebylo dokončeno dospěje později k dokonalosti v dalším zrození, buď ve světě nebeském, buď v dalším žití pozemském. - Nikde se zde nehovoří, že to bude mé já.
Tak jako tvorové nemají začátku, nemají ani konce a onen zdánlivý konec, ono za časem a prostorem povstává vždy teprve s časem a prostorem, čas a prostor povstávají mnou, oním já, klamem. Pravý konec však, konec bez času a prostoru není naprosto zázrakem neboť je naopak poznáním onoho klamu z něhož zázraky vyrůstají, klamu který zrcadlí nekonečnost a poutá tím věčně tvora ke konečnosti.
Buddha geniálním způsobem odkryl zdánlivou nekonečnost jako klam a ukázal že jeho zřídlo spočívá v oklamaném člověku samém. Ukázal, že nekonečnost se nenachází na oné straně konečnosti kam byla vždy kladena, nýbrž v ní samé, ukázal, že je to právě toto tělo jako obraz pomíjejícnosti, které klam nekonečna ze sebe produkuje, nekonečno zrcadlí. V nás leží nekonečnost světa s námi svět vzniká i zaniká. Svět je relativní, všechny věci i lidé trvají v určité odvislosti od něčeho a podmíněnost povstání a trvání je jednou z nejdůležitějších částí učení Buddhova. Buddhismus se drží tak zvaného pravidla odvislého vznikání - je-li zde to, je zde i ono. Když toho není, ani ono není. Takováto teorie je slučitelná s pojmem svobodná vůle. V tomto kontextu znamená schopnost člověka kontrolovat dynamické síly probíhající z minulosti do přítomnosti a změnit tak budoucnost, která by nevyhnutelně následovala.
K tomuto zákonu odvislého vznikání, který je essencí Buddhova učení se vypráví jak Sariputta potkal mnicha Asadžího a ptal se ho: "Čemu učí Gautama Buddha?" Asadží odpověděl: "Nejsem ještě dlouho členem sanghy a tak mohu říci jenom tolik: Z věcí, které vyplývají z příčiny, určil Dokonalý příčinu a její zničení." Sariputta pochopil: Cokoliv podléhá vzniku, podléhá také zániku. Sariputta se stal později významným členem Sanghy.
Pomíjející jsou všechny věci, vznik a zánik jejich podstatou, jelikož povstaly proto mizí a když konečně odpočívají je to nejvyšším blahem. A kdekoliv se tvorové rodí, tam jejich činy dozrávají a kdekoli jejich činy uzrávají tam budou sklízet ovoce svých činů, buď již v tomto životě, nebo v životě příštím. Protože není žádné neměnné já, bylo by lhostejné jaké činy konáme, protože jejich ovoce já nesklidím, ale, a v tom je hloubka buddhismu, že chce dobro pro všechny tvory, aby ta skupina skhandas, která se zrodí jednou po mně byla lepší, měla blíže k vyhasnutí, i když "já" z toho nic nemám. K tomu slouží takové napomenutí, které se často v buddhistických spisech nachází: Co člověk koná skutkem, řečí nebo myslí, to se stává jeho vlastnictvím, to sebou béře odcházeje a to jej provází jako stín. ( Toto naučení špatně pochopené může zcela rozbourat učení o nejá-anatta.)
hka