Podle moderního hlediska (jež z hinduistické perspektivy odpovídá vlastnostem příznačným pro nejpokročilejší fázi "temného věku") můžeme realitu poznávat přímo pouze prostřednictvím svých fyzických smyslů a jejich prodloužení, tedy vědeckých nástrojů, anebo - abychom se drželi terminologie jistých filozofií - prostřednictvím "fenomenálních aspektů" reality. Pozitivní vědy shromažďují a organizují data pocházející ze senzorických receptorů, a když si mezi nimi vyberou (vylučujíce data kvalitativní povahy a spoléhajíce se pouze na měřitelná a "spočitatelná" kvantitativní data), induktivně dospějí k poznání a zákonům abstraktní konceptuální přírody. Neřídí se ani intuicí, ani nezprostředkovaným vnímáním, ani vnitřními důkazy. Jejich pravda je nepřímá a podmíněná, závisí na experimentálním ověření, jež může vést k přetvoření původního systému.
V moderním světě se kromě věd setkáváme s "filosofií", ale nacházíme v něm jenom abstrakce a pouhé spekulování rozpadající se v množství nesouzvučných systémů prosazovaných jednotlivými mysliteli. O tomto filosofickém světě se dá říct, že je neobyčejně "nerealistický". Zdá se, že máme na výběr pouze mezi těmito dvěma alternativami: buď přímé a konkrétní poznání závisející na smyslech, anebo poznání, o kterém se předpokládá, že dokáže přesáhnout tento "fenomenální" svět zdání, přičemž však toto druhé poznání je abstraktní, intelektuální, striktně konceptuální či hypotetické (například vědecké filosofie a teorie).
To znamená, že ršiovský ideál "vidění" - tedy přímého poznávání čehosi pocházejícího ze samotného srdce reality - je navzdory své noetické, objektivní povaze (což je ideál, jenž se uchoval i v středověkém konceptu intuitio intellectualis) zavržen.
Každá cesta vedoucí k vyššímu poznání je závislá na jedincově sebeproměně, existenční a ontologické změně roviny existence, tedy na akci - sádhaně. Tento koncept stojí v ostrém kontrastu se světonázorem moderního světa. Moderní vědecké poznání při svém technickém uplatnění poskytuje člověku ohromné možnosti dechberoucích vymožeností na praktické a materiální rovině, avšak na mnohorozměrné rovině mu nejsou k ničemu. Když se například prostřednictvím moderních věd seznámíme s přibližnými procesy a funkčními zákony fyzických fenoménů, naše existenční situace se vůbec nezmění. Zaprvé, fundamentální prvky fyziky nejsou nic jiného než diferenční funkce a integrály, tedy abstraktní algebraické entity, v souvislosti s kterými nemůžeme v striktním smyslu slova říct, že něco intuitivně víme, jelikož jsou pouhými prostředky kalkulace ("energie", "hmota", "zakřivený prostor" jsou pouhé verbální symboly). Zadruhé, i když toto všechno "poznáme", tak se náš skutečný vztah k fenoménům v ničem nezmění. To platí i pro vědce rozvádějícího takovýto druh poznání, či dokonce vyvíjejícího nové druhy technologií. Oheň ho pořád bude pálit, organické proměny a vášně budou pořád lomcovat jeho duší, pořád bude podřízen času a jeho zákonům, a když pohlédne na přírodu, ta k němu nebude promlouvat, ale bude pro něj znamenat míň než pro divocha. Je tomu tak proto, že vědecké vidění světa vyjádřené moderním člověkem desakralizuje svět a utvrzuje ho v holém, mlčícím zdání.
Toto zdání společně s poznáním, o němž byla řeč, nechává prostor pouze pro estetické a lyrické emoce básníků a umělců, kterým zjevně schází jakákoliv vědecká a metafyzická hodnota, neboť jsou pouhými subjektivními prožitky.
Julius Evola - Jóga moci (Tantra, Šakti a stezka levé ruky)