zdá se, že tenhle obrázek v novinách před čtyřmi dny zasáhl "blízko domova" u mnoha Američanů

I nicked that off Mark Ravenhill who wrote a very good piece which said that if you analyse television now it's a system of guidance - it tells you who is having the Bad Feelings and who is having the Good Feelings. And the person who is having the Bad Feelings is redeemed through a "hugs and kisses" moment at the end. It really is a system not of moral guidance, but of emotional guidance. Morality has been replaced by feeling. That's what all the disorders are about. They are a way of oppressing and measuring whether what you're feeling is the correct feeling. Intellect and morality are intimately related but feeling is now predominant.

It's very difficult to take people out of themselves. Because what you're doing is reinforcing the priority of their own feelings about themselves. The thing about our age is that everyone monitors themselves. It's really fascinating. I did this with the psychological disorders in The Trap. They've become a way of policing yourself. "Am I the right shape? Am I the right emotional construct?" So you edge back to the right emotional shape, or the right physical shape. And vanity in our time - is about pleasing yourself. It's about making yourself feel better about yourself. We live within our selves. We should find a way of escaping it, but the program makers don't have the imagination or the confidence.

I grew up at the time of the failure of the optimistic view of changing people. That's what marked out the 20th century - what drove it all was this idea that people can be made better, and fundamentally we can engineer it. That failed. We now have a mirror image of that. There are people who are quite engineer-like - they're almost value-neutral. Every now and again that group meets another group who have a pessimistic view of human nature. But that group, the geeks, think "With that view, we can make the world safe". They're almost engineers of the human soul - we can engineer a better world through pessimistic views of human nature. I think that was true of marketers who saw in Freud's ideas a way of saying, "Look, we can shape how people fulfil their desires". That was also true of the neo-conservatives. They have a dark and pessimistic view of human beings, but they also have an optimistic view of a vision of the world which is that if we create a world that's grand enough, it will contain those dark desires and make them better. A lot of them are ex-Marxists, so it's not surprising.

By taking an optimistic idea that takes a pessimistic view of human nature through managing it, has increasingly trapped us into a technical process where you manage the feelings of the individual. It's not bad, it's not a conspiracy - it's just an attempt to manage a system. But because it's based on a limited view of human beings, it doesn't quite work. It's the years of stagnation. There's opportunities but no one's grabbing them. It's an extraordinary time of relative peace and relative prosperity, but we are all terrified, anxious, nervous, and we're not making any use of this openness. And it will close down again.

(Adam Curtis)

QWWERTY: jen tak mimochodem, to slovní spojení je sice v tomhle kontextu dochované jako nejstarší zdroj, nicméně už i z té věty je zřejmé, že to bylo používáno již dříve :) sorry za boření, ale já prostě musím

„Politika emancipace musí v první řadě zdiskreditovat zdání ‚přirozenosti.‘ To, co je prezentováno jako nezbytné a nevyhnutelné, obnažit jako pouhou nahodilost, stejně jako musí všechno, co bylo dříve pokládáno za nemožné, ukázat jako dosažitelné.“

(Mark Fisher - Kapitalistický realismus)

"Ve světě rapidních změn a pochybné spolehlivosti zachvátily kulturu terapeutický jazyk a terapeutické instituce se svými sliby sebetransformace. Terapeutické vyprávění o heroické sebeproměně je jediný příběh, který dává smysl ve světě, kde už nelze spoléhat, že instituce budou jednotlivce podporovat a pomáhat jim se rozvíjet. Sociální hnutí jako feminismus měla vědomí sebe sama nebo pojmenování svých problémů za první krok k radikálnímu kolektivnímu vědomí. Pro tuto generaci je to ale krok jediný, úplně odtržený od jakékoliv solidarity. Přestože zápasí s podobnými a sociálně podmíněnými potížemi, chybí jí jakýkoliv pocit onoho "my". Možnost kolektivní politizace vlastního utrpení jeho pojmenováním se lehce rozpije v širších strukturách vládnoucí moci. Ostatní, kdo se systémem také bojují, nejsou trpící kolegové, ale terče opovržení."

(Jennifer M. Silva - Coming Up Short: Working-Class Adulthood in an Age of Uncertainty)

Současný pravicový populismus reaguje na skutečné problémy neoliberálního světa. Kromě ekonomické stagnace nabízí také balzám na existenciální deficit současného kapitalismu, na banální nihilismus světa vykuchaného kapitalistickými poučkami. Pravicovou odpovědí je, přirozeně, nacionalismus. To ale neznamená, že je to jediné řešení, kterým můžeme odvrátit pocit vykořenění, obnovit sounáležitost a převzít kontrolu nad vlastními životy.

Příchod toho, čemu jsem začal říkat kapitalistický realismus - všeobecné přijetí myšlenky, že ke kapitalismu neexistuje alternativa -, tak znamenal i konec všech těchto tvarujících, smyslových, kognitivních i libidinálních možností. Už navždy jsme měli být omezeni jen těmi starými způsoby vidění, slyšení, přemýšlení, milování. Realistický pohled na svět, který hegemonie kapitalismu vyžaduje, je ve své podstatě depresivní. Tahle kolektivní deprese je přitom úhledně rozdělena do několika kategorií. Zaprvé máme všichni hrozně malá očekávání. V zásadě čekáme, že už se nikdy nic nového stát nemůže. Pak máme pocit, že věci, co už se staly, možná vlastně nebyly tak dobré. No a nakonec přijmeme, že se nikdy nic nestalo a ani stát nemohlo a nemůže. Čím je tato deprese běžnější a přijímána jako něco normálního, tím těžší je si jí aspoň všimnout. Radikálně nižší životní očekávání už jsou v podstatě vrozená. Čas se zplošťuje.

Je potřeba uznat, že touha není životní energie, která se samovolně objeví, když těla zbavíme sevření institucí. Touha je mnohem spíš výsledkem libidinální manipulace - a v současnosti je naše touha ovlivňována kapitálem a jeho armádou PR manažerů, brand agentů a specialistů na reklamu. Nikdo netouží po kapitalismu jako takovém - kultura je tvořena libidinálními součástkami, které nemají ke kapitálu jednoznačný vztah. Proto nás kapitál musí neustále rozptylovat, deprimovat, dělat z nás závisláky, aby nás okouzlil a podrobil.

Kdybychom se ale přestali vymezovat negativně, skrze náš odpor ke kapitálu, jak bychom mohli svůj pozitivní projekt nazvat? V současné chvíli nemá naše touha jméno, jakkoliv je skutečná. Naše touha se týká budoucnosti - chceme utéct z neprostupného zploštělého terénu nekonečného opakování rytmu kapitálu - a také z budoucnosti přichází. Z takové, kde jsou nové způsoby vnímání, toužení, přemýšlení znovu možné. Přesto tuhle budoucnost můžeme zahlédnout jen v záblescích. Ale je na nás, abychom jí vytvořili, ačkoliv nás už na nějaké úrovni sama utváří. Stává se z nás nová kolektivní entita, která s sebou nese dosud nevídanou možnost mluvit v první osobě čísla množného. Během tohohle procesu se nějaké vhodné jméno pro objekt naší touhy objeví. A my budeme připraveni si ho všimnout.

K-punk: Výběr z textů - Mark Fisher | Databáze knih
https://www.databazeknih.cz/knihy/k-punk-vyber-z-textu-497629

"Jenom krize - ať už skutečná, nebo domnělá - vede k opravdové změně. A když krize nastane, lidé konají podle toho, jaké nápady zrovna mají po ruce. Jsem přesvědčený, že to je náš hlavní úděl: vytvářet alternativy k existujícím politickým řešením, udržovat je naživu, aby byly dostupné ve chvíli, kdy se politicky nemožné promění v politicky nevyhnutelné." (Milton Friedman)

Pocita se?
Kalki - Varanasi (Official Music Video)
https://www.youtube.com/watch?v=_6B9tBRFEeE

Náboženství je prostým lidem považováno za pravdivé, moudrými za nepravdivé a mocnými za užitečné.
— Lucius Annaeus Seneca

Pokud s časem zacházíme jako s něčím, co nám patří a co můžeme kontrolovat, zřejmě svůj život zhoršujeme ještě v dalším smyslu. Nevyhnutelně začneme být posedlí jeho "dobrým využitím" a přitom odhalíme neblahou pravdu - čím víc se zaměřujeme na to, abychom čas využívali dobře, tím víc nám bude každý den připadat jako něco, čím musíme projít na cestě k nějakému klidnějšímu, lepšímu, uspokojivějšímu bodu v budoucnosti, který ale nikdy nenastane. Problém tkví v instrumentalizaci. Využívat čas z definice znamená zacházet s ním instrumentálně, jako s prostředkem k dosažení cíle. Děláte to samozřejmě každý den - varnou konvici nedáváte z lásky k ohřívání vody, ponožky do pračky nedáváte z lásky k ovládání pračky, ale proto, že chcete šálek kávy nebo čisté ponožky. Jako zrádně snadné se však ukazuje vkládat do tohoto instrumentálního vztahu příliš a soustředit se výhradně na cíl, místo abyste se zaměřovali na to, kde jste. Výsledkem je, že mentálně žijete v budoucnosti, že "skutečnou" hodnotu svého života umisťujete do bodu, kterého jste zatím nedosáhli a ani nikdy nedosáhnete.

(Oliver Burkeman - čtyři tisíce týdnů)