SEJDA: Není to SSO. Ale koncept ultralehkého posledního stupně (možná až třetího, ne nutně druhého...) prostě má nějaké svoje důvody. Ověsit 2.stupeň hromadou motorů a dělat ho těžší a těžší prostě není řešení. Druhý stupeň Neutronu bude podle všeho víc odvozený od platformy Photon, spíše než od 2.stupně Elektronu. Ale uvidíme...
Elegantní je doletět k Měsíci pomocí 2-3 startů (jediný start je suboptimální, byla to nouzovka, když v 60tých letech neexistovala jistota dvou startů brzo po sobě ani lodě s dostatečně dlouhou výdrží, aby si počkaly na natankovaný vodíkový stupeň pro TLI). Potřebovat k tomu 10 nebo 20 dotankování elegantní není, reuse to sice zlevní, ale zkrátka... není to elegantní. Zahození rakety jako šrotu je problém, ale spálení obrovského množství paliva taky není dobré.
Platforma Photon má výborné konstrukční číslo 2.stupně, ostatně 2.stupeň Falconu 9 taky, a konstrukční číslo 2.stupně je právě to, co se počítá (pro lety mimo LEO spíše 3.stupně). Budovat všechny 2.stupně tak, aby vydržely reentry od Marsu... hmm, může to snadno vyjít tak, že ho vůbec k Marsu nepůjde poslat.
Rakety nemůžou být moc malé, protože turbočerpadla nejde moc škálovat směrem dolů - prostě existuje nějaké nejmenší možné turbočerpadlo, a když chceme raketu zmenšit, musíme použít natlakování nádrží nebo bateriová čerpadla jako Electron, nebo něco. Ale stejně tak narazíme na určité limity při škálování směrem nahoru: sice objem nádrží roste rychleji, než jejich povrch a tím pádem prázdná hmotnost, ale interakce vibrací spousty motorů vedou k nutnosti tu konstrukci udělat robustnější a tak, komplikují se pozemní operace, apod. Někde uprostřed mezi malými a obřími raketami je nějaké optimum, to optimum dnes už umožňuje vícenásobnou použitelnost 1.stupně... ale je možné, že optimum pro vícenásobnou použitelnost 2.stupně je hodně daleko i pro LEO, natož pro lety za hranici LEO.