U nás na základce se tradovala historka, jak takhle dohlížející učitelka u někoho v jídelně seděla a čekala, až „dojí“, a ten dotyčný taky tak seděl a klepal hliníkovým nožem do talíře, až talíř prasknul. Ale zejména na druhém stupni na konci osmdesátek už nám nikdo nic nenutil a zbytky si odnášela paní, teda soudružka, učitelka domů ve velkém černém kýblu pro dogu. Doga prosperovala, když se vedle mě postavila ve výtahu na zadní, koukali jsme si z očí do očí. (Poštěstilo se mi taky jednou táhnout ten kýbl, neb jsme šli hrát pinec ke spolužákovi, co bydlel s dotyčnou (a její dogou) ve stejném paneláku.)
Tzv. sojový maso jsem zažil už v devadesátkách nad alejí, a pokaždý to byla jasná volba, maso schovaný pod omáčkou jsem začal znova jíst až někdy po třicítce.
To je panečku téma. :-]