Včera ráno jsem měl prapodivné probuzení - bylo totiž velmi pomalé v onom podivném stavu mezi probuzeníma spánkem mi "dojížděl" sen...
Zdálo se mi o tom, že přednáším na nějakém symposiu v angličtině (tento fakt uvádím spíš pro úplnost) o proměnách mýtu a pohádek. Jako příklad jsem uvedl příběh Lady Di, která je úplně ideální projekční plochou i dodnes. Spousta žen se s ní identifikuje. Dá se říci, že se pro ně stala jakýmsi ideálem - tak jako dříve když byly malé Sněhurka či Popelka. Ostatně má s těmito pohádkami spoustu společných prvků: svatba s princem, úklady okolí, krásnou laskavou chytrou hrdinku a pod. Jenže je zde mezi pohádkou a příběhem ze života, de facto mýtem (teda teď jsem si konečně přišel na to, jak se vlastně mýtus od pohádky liší), jistý rozdíl - pořadí událostí je zpřeházené a v podstatě končí špatně. Princezna dostala prince hned na začátku, aniž by vlastně ale pro to musela něco udělat. Zdá se, že zde vyvstala nerovnovážná situace, která se prostě musela vykompenzovat tím marastem poté. Vzhledem k tomu, že ze strany žen dochází k jisté, ač nevědomé, identifikaci s Dianou, dá se říci, že ženy vnímají svůj odsud velmi podobně. Bez přílišných komplikací najdou muže a pak se jim život "zesere". Vypadá to, že ani nelze jinak, jako by to takto bylo správné. Zajímalo mne (pokud je tahle úvaha alespoň pro určitou část populace pravdivá) odkud se vlastně tyto pocity vynořily. Tak nějak tuším, že přispívají tyto faktory: jistá zženštilost nebo spíš lépe řečeno nemužnost dnešních mužů (proč si myslím, že to tak je by bylo na dlouho a je to trochu jiné téma, ale klidně si s Vámi o něm pokecám), nátlak společnosti (dneska je prostě normální mít nemožného chlapa. Je to také vděčné téma k hovoru. Pokud žena svého muže nevnímá tak negativně jako ostatní, zjistí, že je vlastně vyloučena ze společnosti a pod. taky na samostatné téma. Ve zkratce Jungiánsky řečeno: žena má potřebu participation mistique se společenstvím, takže vnímání mužových negativních vlastností bude posíleno (na úkor pozitivních)), nátlak médií (podobně jak společnost, možná to i do toho patří, ale teď v psychologii dnes psali o mediální manipulaci ženských časopisů, tak to tady vypíchnu:o), výchova (a opakování životních příběhů rodičů), a last not least mýtus/archetyp sám.
Abych pravdu řekl - tohle téma teď trochu přesahuje moje možnosti, cítím, jak je potřeba to domyslet, že se to samozřejmě nedá vztáhnout na všechny ženy a že se to taky nedá vztáhnout ani na konkrétní jedince. Přesto cítím, že to není úplně blbý. Takže by mne zajímalo: co si o tom myslíte?