Teda Toome, tys mi dal! :-) Tak jsem se pustil do studia logické sémantiky, od toho jsem se dostal k filozofii jazyka pak k filozofii vůbec. Zopáknul jsem si Freuda a behavioristy a pak zase skončil u toho, že nevím, co je pud sebezáchovy! Taky není jasné, co míníš tím "absolutně nadřazený" - pod tímto slovním spojením, si lze představit ledascos (jojo, to mám z toho, že čtu Wittgensteina:-)
Jinak tvé tvrzení: "příčinou lidského pokroku je násilné soupření" (pokud jsem pokroutil význam tak sorry a oprav...) má pár chybek - za a) když něco tvrdíš, měla by být tíha důkazů na tobě a za b) chceš-li se chovat vědecky, měl bys připustit, že je to pouze teorie a snažit se o její zpochybnění. Jinak je to dogmatické fuj (viz. Popper).
Zjistil jsem, že logická sémantika je strašná věc plná věcí jako denotát, fregeovský smysl, intencionální význam, intersubjektivní cosyk (ten je zrovna docela dobrý:-) Ale výsledek je o tom, že není zas až tak důležité, jak jsi to řekl, ale co jsi chtěl říct. Takže pro tvé tvrzení: "pud sebezáchovy je nadřazen ostatním pudům" bych potřebaval vědět, jak jsi to myslel. A tudíž, co si představíš pod pojmem pud sebezáchovy - konkrétně! Mě se totiž jeví, že pud sebezáchovy a de facto pudy obecně jsou jakýsi relikt z dob strukturalismu (nebo funkcionalismu?). V moderní evoluční psychologii a v moderní psychologii vůbec jsem nějak nenarazil, že by se hovořilo o pudech. Maximálně o instinktivních reakcích...
K tomu behaviorismu a Freudovi - máš pocit, že slintání za zvuku zvonečku (nebo spíš princip učení se) má něco do činění s pudem sebezáchovy? Nebo touha se rozmnožit nebo spíš touha po uspokojení? Obě tyto teorie totiž tvrdí, že tyto jevy jsou základním faktorem určujícím lidské chování...
K té normě - já se snažím říct, že norma je věc relativní. Normu můžeš uměle vytvořit, ale oproti světu to furt bude jen a pouze idealizovaný konstrukt. Jablko bude padat k zemi, ale nikdy ne stejně. Taky nelze říct, že třeba země padá k jablku... vždy záleží, z jakého úhlu se díváš. A normování lidí či psychiky s sebou vždy nese hrozný nebezpečí zneužití - norma je totiž vnímána jako to co je ok, nenormální je fuj. Udržovat sexuální styky pouze s jedním jedincem je třeba z hlediska celé lidské pouplace nenormální. V evropě je to zase normální, pokud to tak neděláš a máš více žen či mužů najednou jsi nenormální (ačkoli jsi se vlastně vrátil do celosvětového lidského normálu...)
Uh, jak jsem se obával že se zase rozepíšu tak se stalo:-( Sorry:-( KDyžtak mi řekněte, jestli to vůbec čtete. Myslím, že Spielmann je na NYXu absolutně nadřazený co se délky příspěvků týče...
SMYSL: už to tady párkrát proběhlo (nebo já o tom určitě psal). Když si uvědomím, že spousta rozhodnutí proběhne v nevědomí, tak si vždycky říkám: "Hmmm, a kdo to tam teda jako rozhod?! A co bylo pro něj určující faktor, že se rozhod právě takhle?" Já mám pocit, že je za tím Bytostné Já (ostatně, proč se o tomhle archetypu tady se mnou nikdy nikdo nebaví? Už jsem to párkrát zkoušel a nic...). Jung sám píše, že pocit, že má něco smysl je v tomto archetypu obsažen. A taky že k tomu, aby byl pocit smyslu naplněn je potřeba mít pocit celistvosti (tj. ono Numen). Ten pocit jsem zažil, když jsem si uvědomil, že moje já přesahuje hranice mého těla, že je mnohem širší než si kdy vůbec dokážu představit, v tom jsem se málem ztratil, ale našel jsem hranice, když jsem si uvědomil, že na světě jsou prostě věci, které nejsem schopen vnímat nebo si je uvědomit a tam jsem začal cítit, no nemám na to lepší slovo než bůh. A pak jsem vnímal jak mé já se mění ve škálu, něco jako barevný přechod nebo jak to říct, od toho hardcore vědomého JÁ přes to já na který právě nemyslím ale můžu přes já co dělá peristaltiku a bije mi srdcem, já co je v předvědomí, já co je projikováno z nevědomí někam ven, já co je obsaženo v komplexech, ve snech, to já které se tam tak noří do kolektivního nevědomí, což jsou obsahy který jsou moje a zároveň Vaše a pak tam ten přechod, že ty obsahy musí být i teda boží a pak...
K tomu LSD, bych řekl, že ono dodá jednorázový zážitek, toho překročení sebe sama, ale je to taková neuvědomělý chrst náhodných obsahů nevědomí, bez té dostatečné reflexe, bez těch hranic a ti lidé se většinou pak v tom "rozpustili", protože neměli ty obsahy jak uchopit, neměli je k čemu vztáhnout atd. (teda soudím jen ze své zkušenosti, co jsem se bavil s lidmi, je fakt že je otázka do jaké míry ty zážitky z toxické psychózy jsou obecně lidské:o)
Synchronicita - já měl za to ( a taky to tak beru), že synchronicita je jen označení psychického jevu. Tj. toho, že člověk v některých situacích vnímá propojenost. To, jestli tam ta propojenost "objektivně" je a nebo není, to Jung neřeší. Jde o to, že vzhledem k tomu, že to takto vnímáme, musíme s tím zacházet, jako by (jako by!!!) to bylo reálné (proto furt píše o podceňování psychických faktorů:-)