ALBERTO: no ale to "normálně" jde stejně přes naše osobnostní prizma, který máme naučený - máma, ženský z doby, kdy jsme vyrůstali atd. Takže bych to chápal, tak, že femme fatale, ze které se mi rozbuší srdce (a mám srdce v kalhotách :-) prostě zapne tuhle anima projekci na 100% (pravděpodobně jde o nějakou asociaci, která se spojí s něčím starším v mým nevědomí), ale řekl bych, že i u jiných žen mi povalí projekce, i když nebude takhle silně zahlcující...

Nevnímáš všechny ženy jako animu. 99 procent žen vidíš právě normálně. Ale pak přijde jedna, tobě se rozšířej zorničky, zabuší ti srdce - a to je žena určitým způsobem korespondující s tvou animou, vnitřní ženou, takže ti jí jakoby připomíná. Anima je tedy určitý vnitřní obraz (typus) ženství, který muž neustále hledá venku v různých ženách, ale ani v jedné jej trvale najít nemůže. Muž hledá jeden ideál v mnoha ženách, říká Jung, kdežto žena má v sobě několik vnitřních typů chlapa (animus), které pak chce mít sakumprásk v jednom a na celý život, což také reálně nejde.

Projekce Animy = v podstatě zamilovanost, fascinace nějakou ženou. tendce si jí idealizovat, vynést ji na piedestal, vidět určité její rysy zdůrazněné, a naopak jiné jakoby "nevidět, neslyšet". když se začně po nějaké době soužití projekce loupat jako omítka, zjistíš, že je jiná, než jakous ji viděl na začátku: buď má mnoho negativních vlastností, které jsi neviděl, nebo je najednou obyčejná a fádní. Anima má 2 aspekty: světelný a temný (Arabela/Xénie) někdy dochází k projekci prvního, druhého nebo obojího současně. Anebo: ze začátku projekce světlého ("To nádherná bohyně!"), po rozchodu projekce temného: ("To je ale mrcha!"). Ani v jednom případě tu ženu ale nevidíš "objektivně" - neutrálně, nezaujatě. Jestli člověk chce mít hezký a hluboký vztahy - nejlepší je mít úctu k temnému i světlému aspektu ženství, akceptovat je jako součást života. Pokud jeden z pólů člověk vytěsňuje, nechce vnímat, tak ho odněkud zaskočí. (Stejně tak lze hovořit o temném a světlém aspektu mužství).

známkou integrace nějaké nevědomé části by bylo např. to, že kolega v práci, který tě celé léta sral a dráždil, najednou projde kolem a ty si u sebe všimneš, že v tobě žádnou nevoli nevyvolal, spíše pobavený úsměv, určité uvolnění a případný (nenadřazený) soucit.

Honza: projikovat je možné jedině to, co je nevědomé. pokud si vědomě myslím, že jsem mazaná liška, nemůžu si na někoho projikovat, že je mazaná liška. pokud mám nevědomé přání, že zahnu manželce, můžu si na ní projikovat, že mi chce zahnout a budu na ní žárlit ("podle sebe soudím tebe"). projikovat je možné vlastnosti či motivy, které si nechceme u sebe připustit, ale dokonce i jakoby vnitřní figury osob, s nimiž nás pojil silný emoční vztah (matka, otec, milenka...). v hlubší rovině můžeme projikovat i archetypální vrstvy (anima, animus, velká matka) - pokud se objeví vhodný objekt, k němuž tyto projekce budou s to přilnout. proto jung říká, že tiché, zasněné ženy romantismu, které se nijak neprojevovaly, byly ideálními "prázdnými" projekčními plátny pro mužské iluze (animu). lidi vidime jasne, kdyz jsou pro nas neutralni, jakmile k nim mame silne negativni nebo pozitivni ci dokonce ambivalentni emoce, pak je pravdepodobne, ze je ve hre nejaka projekce (prenos) nejake nasi vnitrni casti.

FRUTAA1: To bude asi tým, že ich Portál ani nevydával. :)

můj způsob pohledu na volební výsledek a případné projekce:

1) Jestliže je Zeman člověk, který neustále i přes volní kontrolu přetéká potlačovanou, vyčerpaně-nespokojenou agresí, což je navenek překryto narcistní rádoby sebespokojenou personou oplývající pocitem zvýšené sebedůležitosti - a jestliže je prezidentská volba projekčním plátnem pro převažující tendence v kolektivním nevědomí naší kotliny - pak co to o nás vypovídá? Podle mě to vypovídá to, že víc než polovina Čechů si ve své vnější, sociální identitě a seberealizaci připadá nedůležitá, nedoceněná, nepovšimnutá a nesebevědomá, zatímco se ve svém nitru dusí potlačovanou agresí a vztekem.

2) Ještě k volbě prezidenta, která rozdělila českou kotlinu na 2 tábory. To je něco, co se táhne českými dějinami od nepaměti. Jakási blíženecká dualita. Blížencům vládne Merkur čili řecký bůh obchodníků a zlodějů Hermés. Archetypálně mají Češi málo co společného se znamením Lva, jehož mají na erbu, spíše náležejí Hermovi. Ne nadarmo jsou fiktivními největšími Čechy Jára Cimrmann a Josef Švejk (čisté Hermovo ztělesnění "v uniformě rakouského infanteráka"). V historii to byli: Sv. Václav x jeho bratr Boleslav. Slavníkovci (kosmpolitnější sv. Vojtěch) x Přemyslovci. Havel vs Klaus. Karel (kníže!) vs Miloš (muž z lidu!). JEDEN UKAZUJE NAHORU, DRUHÝ DOLU. Je to archetyp Dona Quijota a jeho neoddělitelné poloviny Sancho Panzy. (V mariášových kartách to asi bude svršek a spodek). Stejně tak je rozpůlena naše veřejnost. Tentokrát převážil hlas pro Sancho Panzu (STÍNOVOU identitu odrážející naše nepřiznané slabiny), ten zvítězil nad projekcí naší IDEÁLNÍ stránky Dona Quijota / Knížete (moudrého, lidského, ale bez svého stínu trochu komického a slabého). Proč má český lev 2 propletené ocasy? Napadlo vás to? Stejně totiž vypadá Caduceus, symbol medicíny, hůl boha Herma, jež je obtočena dvěma hady. Mimochodem, Karel IV., který pro nás symbolizuje integrované obě poloviny (duchovní i pragmatickou, ideální i stínovou), byl blíženec.

Složením spodka a svrška totiž dostaneme KRÁLE. Proto se ta hra jmenuje mariáš (marriage/svatba). Tohoto Krále s velkým K zoufale hledáme. Proto polovina Čechů tvrdí - to není náš prezident! Chtějí CELÉHO krále.

HUSOKACHNA: Já bych spíš řekl, že Fischer je studený čumák, se kterým by se neztotožnila snad ani zmrzlina, natožpak aby do něj někdo sázel nějakou tu projekci..