zde ten textík z Respektu (Jung a Lenin):
Celá řada zásadních objevů vědeckých i archivních vděčí za svůj vznik šťastné náhodě, ovšem, jak říkal už Louis Pasteur, náhoda přeje pouze připraveným. Loňského roku se vypravil můj doktorand Alfréd Mňoukal do moskevského Archivu federálních bezpečnostních služeb pátrat po osudech sovětsko-ruského botanika Alexeje Stěpanoviče Korověva, asistenta známého genetika obilnin Vavilova, zlikvidovaného přízrakem sovětské biologie Lysenkem v roce 1943. Podle úsloví, že nemůžeme-li přímo na psa, utopíme alespoň některé z jeho štěňat, byl Korověv obviněn z velezrady a popraven už v roce 1939. Po přenesení tří kartonů s jeho pozůstalostí do studovny se ovšem ukázalo, že vydaný materiál se netýká Alexeje Stěpanoviče Korověva, aleAlexandra Stěpanoviče Korověva, také, pravda, popraveného v roce 1939. Magistr Mňoukal, ač zklamán záměnou, přece jen začal materiály prohlížet: ukázalo se, že „nepravý“ Korověv byl asi o dvacet let starší než onen kýžený, vzděláním strojní inženýr. Někdy kolem roku 1899 vstoupil do ruské sociální demokracie, poté se přidal k té správné, tj. bolševické, frakci a znal se zjevně osobně s Vladimirem Uljanovem, což při malém počtu členů nebylo zase až tak překvapivé. Stejně jako on trávil léta 1900–1917 v západní Evropě, konkrétně v Paříži. Po revoluci bojoval jako jeden z nižších velitelů v občanské válce a po ní nastoupil na vysoké byrokratické místo na ministerstvu těžkého průmyslu, v roce 1930 byl odsunut do jedné moskevské továrny, kde nakonec pracoval i jako obyčejný dělník. Roku 1937 byl zatčen, dlouho vyslýchán a poté popraven, údajně pro přípravu rozsáhlé sabotážní sítě. Všechny jeho písemnosti NKVD zabavila a uložila do zmíněných tří kartonů. Náš badatel našel mimo jiné svazek dopisů pocházející přímo od Vladimira Iljiče a na jejich papírovém obalu nalezl rukopisnou poznámku: „Nepublikovat! Neskartovat! Zaarchivovat!“ a jakousi parafu, podle své domněnky snad přímo Stalinovu. Ač většina dopisů byla osobní povahy a z obecně historického hlediska jen nevelké ceny, jeden z nich se všemu očekávatelnému naprosto vymyká, a proto jej zde v českém překladu doslova uvádíme (přepis ruského znění a faksimile originálu najde zainteresovaný čtenář v původním badatelově článku: Mnoukal, A., 2012: New and Little Known Aspects of C. G. Jung’s Life, Arch. Jung. Stud. 28: 51–83).
V Curychu, Spiegelgasse 14, 18. července 1916
Drahý Stěpanoviči,
snad je v té vaší Paříži přece jen trochu veseleji než v tomhle švýcarském hnízdě. Stýská se mi po Tobě a vzpomínám na Tvou návštěvu, teď už mi zdaleka tak veselo není. Dny trávím studiem a sepisováním nové knihy a mám k tomu dvojí důvod. Natálie už mne vůbec nebaví a věru nevím, zda a jak se mi podaří se jí zbavit – zatím se mne drží vší silou. A číšnice Heidemarie, ta mrcha zatracená, neví, co by za to chtěla, a tak jsem skoro na mizině. Proto je mi v knihovně líp. Občas chodím i do kavárny, ale kromě našich lidí si s nikým nepopovídám, nám Rusům tu nikdo nerozumí. Víš, jak Němce, i ty švýcarské, nemám rád, s tím jejich neustálým kantiánsko-idealistickým žvaněním a celým tím metafyzickým harampádím, ale nedávno mi Emilij Medtner*, bratr toho muzikanta, představil jednoho, který stojí přece jenom za to. Ty vlastně Medtnera neznáš, nu, občas se tu spolu v Café Montmartre vídáme, ještě s jedním rumunským kumštýřem**. A právě Medtner si u tohohle chlapíka léčí svoje světaboly, nu on na to má. Mám z toho člověka trochu strach, protože je dvakrát tak velký než já, ale zatím mi jednu neubalil, ani když jsme spolu nejvášnivěji diskutovali. Jen šachy se mnou hrát nechce, protože vždycky prohraje a pak říká, že logika je ve světě špatným vodítkem. Taky vždycky musí brzy domů, za rodinou. Profesionální revolucionář je pozdě v noci velmi osamělý, ech což! A to ho dřív dokonce jeho šéf v deset večer zamykal, zdejší buržoazie totiž pro takového člověka neměla lepší místo než hlídat blázny v městském cvokhauzu a také tam i se ženou a dětmi bydlel. Ale blázen je to taky, pohádal se nedávno s nějakým vídeňským Židem a málem z toho měl smrt, taky se občas zavře doma a píše dopisy a projevy k mrtvým. Teď už jen privatizíruje a má víc času se zamyslet a posedět, založil si nedávno nějaký psychologický klub, ale to nebude nic pro mě. Nesouhlasí s mojí tezí, že psychično je materiálno přesazené do hlavy, říká, že je to spíš naopak, že materiálno je psychično mimo přímý dosah naší vědomé mysli. Že prý skutečné už je něco, co se myslí, a že už myšlenka působí ve světě reálnou změnu. Vyprávěl jsem mu o naší propagandistické práci, jak se stále úplně nedaří přesvědčit masy o brzkém příchodu světové revoluce, byť musí z objektivních důvodů přijít nevyhnutelně (zvlášť tady ve Švýcarsku jsou dělníci jako dubové pařezy, mluvit jim nahoru dolů). A tu mi řekl věc, kterou jsem si nikdy neuvědomil a kterou musíme využít. Že totiž k tomu, aby lid chápal naše učení, nesmí být podáváno po profesorsku, studeně a rozumářsky, ale musí mít nějaké mytické, pohádkové, jak on sám říká, „archetypální“ rysy, tak prý to teprve chytne masy proletariátu přímo za srdce. Že prý je mozek všech lidí takhle uzpůsoben ještě z dob, kdy byli, jak my víme, v dialektickém evolučním procesu ještě polovičními opicemi a po vědeckém světovém názoru nebylo dosud ani stopy (na polidšťování prací on nevěří, že prý jen ať se podívám na nějakého proletáře či ať si přečtu Platona). A tak si asi budeme, drahý Stěpanoviči, na stará kolena vymýšlet různé idealisticko-tmářské žvásty a pohádky na obalamucení revolučních mas jako černí popi. Ech což, když to pomůže naší věci, klidně, nějak cítím, že právě tohle to chtělo a proletářská revoluce najisto zvítězí. Někdy si povídáme i o ženských, zejména mi vyprávěl o nějaké Sabině z Rostova***, prý jako vichřice ve stepi.
Opět někdy přijeď, příteli milý, můžeme to zase roztočit v salonu Ernestine jako posledně! Pokud nebudu v Rusku ovšem, něco mi říká, že to tam brzo praskne a naše chvíle se blíží.
Tvůj věrný druh
Voloďa
* E. Karlovič Medtner (1892–1936), ruský emigrant a ezoterik, bratr skladatele a pianisty Nikolaje K. Medtnera (1879–1951).
** Míněn zřejmě Tristan Tzara (vl. jménem Samuel Rosenstock, 1896–1963), rumunský básník, zakladatel dadaismu.
*** Míněna Sabina Naftulovna Spielreinová (1889–1942), Jungova pacientka, milenka a žačka.
Není jistě třeba dodávat, že se jedná o dokument s nezměrnou výpovědní hodnotou. Vrhá zcela nová světlo na zdroje úspěchu ruské revoluce a dosud nepřiznaná teoretická východiska tamní propagandistické práce. Vzhledem k tomu, že dokument se podařilo okopírovat, nicméně nikoli opakovaně dohledat, vynořily se z okruhu švýcarských znalkyň Jungova života a díla i neoprávněné pochybnosti o jeho autenticitě – bližší seznam relevantní literatury nalezne čtenář v práci Hermine Ziegenhupfové (Ziegenhupf, H., 2013: Mnoukal’s finding in Moscow – a cheeky hoax, Arch. Jung. Stud. 29: 15–26). Je ostatně s podivem, že Leninovým kontaktům s Jungem (či naopak) dosud nebyla věnována řádná pozornost – oba žili něco přes rok (22. 3. 1916–1. 4. 1917) vedle sebe v Curychu. Tehdejší Curych byl spíše nevelké provinční město, kde bylo možno intelektuály spočítat na prstech u několika málo rukou a podobné setkání bylo víc než očekávatelné. Z nálezu plynou i konsekvence ryze praktické – člověk musí dávat pozor, komu co říká, zejména když je jungián, neřku-li dokonce Jung.
STANISLAV KOMÁREK (54)
je biolog, filozof a spisovatel. Roku 1983 emigroval do Rakouska, kde působil v Přírodovědném muzeu, na ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Od roku 1990 přednáší na katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Je autorem několika básnických sbírek, souborů esejů, popularizačních knih a románů – Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007).