mam velkou prosbu - shanim kvalitni zdroj se strucnym prehledem vyvoje psychologie, s akcentem na klicove osobnosti ( Freud, Fromm, Jung). Za jakykoliv tip budu vdecna.......nicmene to potrebuji vedet tak do hodiny:(

takze cely slovnicek zakladnich pojmu: http://ai.xhosting.cz/jung_duse/ - 0308.JPG az 0324.JPG

na http://ai.xhosting.cz jsou ebooky:
Jung - Duse moderniho cloveka
Wilhelm, Jung - Tajemstvi zlateho kvetu

(bohuzel nektere stranky Duse jsou spatne nascanovane...)

Eh, dneska jsem to nějak nestih a zítra odjíždím do Holandska, tak v úterý. Jinak ve zkratce: časový faktor je právě otázka - někdo tvrdí že se jedná o jeden zážitek jiní zase že o řadu... osobně si myslím, že je v počátku jeden silný, který pak lehce ovlivní vnímání/vyhodnocení dalších zážitků jako negativní, čímž se komplex posílí a nabalí na sebe další zážitky a je to kolotoč čím hůř tím hůř.

STEPNI_VLK: No, vrhli jsme se na zajímavou půdu výzkumu vzniku komplexu. Takže já si teď dojdu na oběd a pak posilněn fyzicky zde pod dolmy guláše a píva napíšu nějakou oprvdu vznosnou myšlenku:o)

:o) Dík. Se taky snažim, no ne?:o)

Ta ordinace co a jak dělat - ano, funguje to - ale jen někdy a pro někoho...! Jestli tě tohle téma zajímá, tak docela zajímavý článek je na http://web.quick.cz/kip/Krippner.pdf

SPIELMANN: Tj. pokud nedostaneš hračku, ale nevadí ti to, uděláš zkušenost, žes nedostal hračku, ale neaktivuješ/neposílíš komplex. Pokud ale jsou k té hračce upřena tvá očekávání a touhy, je to tvůj sen a životní nutnost ji mít a rodič ti ji odmítne dát a ty zažíváš pocit nesmírné křivdy a neštěstí a zoufalství - pak jsi na dobré cestě míti komplex.

imho opět tak trochu simplifikace. důležité je zavést do toho i faktor času.
varianta A: rodiče (a nejen ti) dítěti vždy ve všem vyhovějí a nikdy mu nic neodepřou. po té přijde jeden moment, kdy nebudou s to (z nějakého externího důvodu) vyhovět.
varianta B: rodiče nevyhoví dítěti vždy, tj. dítě bude zvyklé na to, že ne vždy, když něco chce, to také dostane.
nebo se pletu a s komplexy to nemá co dělat? :)

Spielmanne, dekuji. Uz dlouho jsem z diskuze s nekym nemel tak dobry pocit jako v teto diskuzi.
Ale:
Ja sam se povazuji za pomerne jednoducheho cloveka. Pri jednani s druhymi se mi jako nejefektivnejsi osvedcilo jednoduche, prime jednani. Ke slozitostem se uchyluji prevazne pouze v pripade, ze predpokladam, ze dohoda je nemozna.
Nechci nijak snizovat vaznost vsech tech specialistu na lidskou dusi, ale obcas mi fakt prijde, jako by se za kazdou cenu snazili najit nejaky pruser. Mozna se pletu, ale myslim, ze lidem lepe "zafunguje", kdyz jim "naordinujes" co maji delat, aby jim bylo lip, nez kdyz budes slozite zjistovat, proc to delaji spatne.
Asi jako s autem. Prvnich x tisic km tocte max x tisic otacek, olej mente po x tis. km, tlak v pneu udrzujte na ..., atd.
Ale mozna se pletu.

:o) No, svým způsobem jsi to pochopil správně:o)

Teorie komplexů, stejně jako dělení extrovrze/introverze, dělení myšlení-cítění/vnímání-intuice a další jsou psychologické pomůcky pro psychology. Komplex je spíše vodítko a podle mne jej nelze diagnostikovat a zacházet s ním stejně jako třeba s chřipkou a pod. (prostě není to tak, že vyplníš dotazník, vyjdeti že máš komplex XYZ, jasně, tak nasadíme 3x denně rozcvičku, žlutý prášek a cvíčko v asertivitě a jednou týdně vyplakat u maminky:o)

K tomu aby komplex vznikl, je třeba aby v rámci té zkušenosti byla přítomna i emoce. A čím větší tím silnější pak komplex bude. Tj. pokud nedostaneš hračku, ale nevadí ti to, uděláš zkušenost, žes nedostal hračku, ale neaktivuješ/neposílíš komplex. Pokud ale jsou k té hračce upřena tvá očekávání a touhy, je to tvůj sen a životní nutnost ji mít a rodič ti ji odmítne dát a ty zažíváš pocit nesmírné křivdy a neštěstí a zoufalství - pak jsi na dobré cestě míti komplex.

To že na konci života jsme jeden velký komplex vůbec není blbá věta:o). Naopak, je to cílem analytických psychoterapeutických směrů - integrace odštěpených komlpexů (potažmo psychické energie v nich vázané) do komplexu jáského.

Promiň, nechtěl bych tenhle klub jakkoliv zlehčovat, ale občas mi přijde, že lidé vymýšlejí zbytečné složitosti.

Bavíme se složitě o složité věci. Človek je už ze somatického pohledu velice složitý, z pohledu psychického (a nedejbože sociálního) je moc moc moc moc moc složitý (nějak mi došla slova:o))) Takže mi přijde, že zjednodušování a jednostraný pohled pro mne nějak není na místě. Jestli chceš můžeš jít do bauhausu koupit si metr a plaňky a na zahradě si udělat hezký a měřitelný model osobnosti, který bude jednoduchý a funkční - s trochou snahy no problem.

MUZA: Jak bys pojmenovala svůj komplex?

YMLADRIS: libi se mi tvoje trpelivost... :oD

aaale topic tohoto klubu, tim se nezdrzuj...

YMLADRIS: Kdo je to Jung?

to bude komplex okolo autority ;-). proc bys mel nejakymu blbymu jungovi verit jen proto, ze mu veri ostatni ;-)

YMLADRIS: Všechny jevy/situace hodnotím strašně jednostranně a předpojatě. Jinak to neumím. Snad jenom ten centrální sloup co drží kolotoč hodnotím ze všech stran. Jenomže za chvíli se mi zamotá hlava a je po hodnocení.
To byla trocha humoru, ale v zásadě to tak je. Pokud mám nějaký názor nebo nějaký názor hájím, pak začínám vždy poměrně dost jednostranně.

ja to beru tak, ze hypoteza je uzitecna, pokud neco vysvetluje & predikovat budoucnost. jinak occamovu britvu a pryc s ni.
teorie komplexu vysvetluje urcity veci.
mmch. k temer stejne teorii dosel grof (nevim zda opisoval - trochu asi musel, kdyz je vzdelanec). on rika komplexum coex (condensed experience).

mne to vysvetluje to, proc v urcitych situacich mam pocit, jako by za mne neco jednalo.. vali mi to, vyvali se to a pak se teprve jsem schopna zase divat na veci vic v globale.
nestava se ti, ze nejaky jev/situaci hodnotis strasne jednostranne a predpojate (treba podle nazoru ostatnich lidi)?

SPIELMANN: Možná pomalu chápu. Teda spíš to asi jenom hraju, ale podle toho, co jsem si právě od tebe přečetl, tak zkušenosti = komplex. Skoro to vypadá, že se člověk rodí téměř bez komplexů a umírá jako jeden velký komplex. Předpokládám, že když když občas hračku dostanu a občas ne, tak si vytvořím komplex, že občas hračku dostanu a občas nedostanu. Skoro by se dalo říct, že všechno je komplex.
Začínám mít komplex, že dokážu všechno naprosto jednoduše vysvětlit. Akorát občas se mi to vysvětlit nepodaří. Ale vlastně ten komplex nemám, protože jsem nebyl u psychiatra. Takže mám komplex z toho, že možná mám komplex a nevím o něm.

Promiň, nechtěl bych tenhle klub jakkoliv zlehčovat, ale občas mi přijde, že lidé vymýšlejí zbytečné složitosti.

COWBOY: No jo, nejsem učitelský talent. Na druhou stranu, bavíme se o náročném a tařka "komplexním" tématu:o) Na třetí stranu to zamotávám schválně - nemám rád zjednodušování a ta všepojímající tvrzení takhle to je a jinak ne... takže jsem se snažil odkázat i na obecnější rovinu psychoterapie a psychologie vůbec, vzít v potaz i to, že Jungián by ti řekl, že máš mateřský komplex, Freudián že máš Oidipův komplex, behaviorista že máš blbě naučený chování, Rogersiián by ti řekl "hm" a kdo ví co by ti řekli všichni ti neopsychoanalytici, daseinsanalytici, gestaltterapeuté a pod. všichni budou trochu vedle a všichni budou mít částečně pravdu. Je to už jasnější nebo jsem zase udělal guláš? :o)

Otázka vzniku komplexů je dost podstatná, leč odpověd na ni je zatím dost nejednoznačná. Někteří tvrdí, že komplex vznikne jedním traumatickým zážitkem v dětství, druzí že se jedná o sérii menších srážek s realitou. Také je jistá polemika o tom, kdy takový komplex může vzniknout, opět někteří tvrdí že k traumatickému zážitku může dojít již v prenatálním období atd. atd. atd. Nicméně jedno je asi jisté - komplex vznikne v momentu, kdy se vědomé já nepřizpůsobí realitě okolí nebo jinak řečeno, kdy se okolí chová jinak, než jak by "já" chtělo. Samozřejmě tomu tak není vždy, záleží na konkrétní situaci, probíhající emoci a pod.
Příklad velmi banální ale teď mne lepší nenapadá: dítě chce hračku a předpokládá, že ji dostane (protože dříve vždy když něco chtělo tak to dostalo). Matka ale z nějakého důvodu hračku nepořídí (třeba nemá peníze, nechce dítě rozmazlovat, nebo je to stupidní hračka apod.) - vznikne negativní emoce (což je pro komplexy dost zásadní) a při opakování této situace i předpoklad - budu-li něco chtít tak to nedostanu - negativní mateřský komplex. Tato "zkušenost" je ale vázána nejen na konkrétní osobu té konkrétní matky, ale na osoby a věci, předestavující pro jedince onen "mateřský princip". Což může být babička, teta, chůva a třeba i otec! A v pozdějším věku pak i partnerka. Pak může dojít k situaci, kdy: chci něco po partnerce, ale aniž bych cokoli řekl předpokládám, že mi nic nedá, spustí se afekt který provází tento komplex, tj. třeba vztek a nic netušící partnerku seřveš za to že tě nemiluje (a ona nechápe proč:o) To je samozřejmě jen velmi omezený příklad...

Tak doufám, že jsem byl už o něco srozumitelnější (i když tak jak to po sobě čtu tak nevim nevim...:o) Kdyby ti něco nebylo jasné tak se ptej, alespoň si to já taky srovnám víc v hlavě:o)))

podle mne je to kombinace obeho - muzes byt od prirody (geneticky) citlivy, mas slabou kuzi a v kombinaci s tvym ne-zrovna-laskavym otcem si vybudujes komplex. pritom tvuj bratr v peci naprosto shodneho otce prosperuje zcela v pohode.
duvodem je vnitrni dispozice jedince + vliv prostredi.
chtit po prostredi aby resilo tvuj komplex samozrejme lze, ale haze te to zpet do pozice malyho ditete - efektivnejsi je snazit se to vyresit sam

SPIELMANN: Tak jsem doufal, že mi to vysvětlíš a zatím mi to více zamotáváš. Myslel jsem, že nejúčinnější metoda vyrovnání se s komplexem nebo čím to je jeho prožití. Teď mi ale říkáš, že můžu komplex prožívat, ale dokud neprojdu terapií, tak o něm nevím, takže jak můžu vědět, že prožívám komplex, když mi nikdo neřekl jaký komplex mám?
Píšeš, že komplex je tvůj, ale také píšeš: "K tomuto nedojde mj. proto, že díťe není považováno (nebo se nepovažuje!) za "dostatečného" partnera pro svého otce (tj. dostatečně schopného, inteligentního, silného, znalého apod.) "
Tak jak to je? Je komplex skutečně jenom "můj" nebo mi k němu může někdo "pomoct"?