VESPER_INDIGO: Můžu potvrdit, co píše
ADD. Pro moje dva mimoně je skautský oddíl dokonalé dobro. Ten starší už vlastně ani není takový mimoň! Na skautech (těch "našich" teda aspoň) miluju to, že jaksi dokážou vytvořit atmosféru, kde každý, i ten, kdo si jinak vůbec nedokáže najít kamarády, se cítí přijatý a začleněný. Že dávají dětem důvěru a samostatnost a ty děti jim to oplácejí. Že dokážou ke každému z té hromady dětí zároveň najít individuální přístup. A tohle všechno dokážou osmnácti- až dvacetiletí mladí lidé.
Náš mladší syn chodí do skauta už dva roky, ale na táboře byl poprvé (na výpravy jezdil, na víkend jsme si troufli, ale na delší dobu ne). Je skutečně náročné dítě, má neuropsychické onemocnění. Tábor si strašně užil, potíže byly minimální, a když jsem pak mluvila s jedním z jejich vedoucích a on mi vyprávěl, co všechno s ním dělali, jak se postarali, aby byl v pohodě a s ním i všichni ostatní, s jakým porozuměním a klidem to bral, tak mi jenom padala čelist. A on se tvářil, jako že je to normální! Já ty skauty miluju prostě.