ZMYJKA, 15.4.2012
Sčítání lidu
Jméno
mívají lidi po někom, po matce, po babičce
nebo aspoň po nějaké herečce nebo světici,
jenom já ho nemám po nikom – prostě jméno.
Mámě se líbil ten zvuk:
jako když stavíš cihlovou zeď.
Tak sem vyrůstala.
Bydliště v rozhodný okamžik
Řekls mi, že nesejde na předchozím životě,
ale na tom, kde bytuje duše v okamžiku smrti:
pokud je v Bohu,
dojdeš spásy,
ale chraň tě pánbu
aby ses courala někde jinde!
Teď se bojím otevřít dveře od bytu.
Datum narození
Nějak sem doufala, že v třiatřiceti
se všechno zlomí,
možná sem čekala na zázrak,
na svého Jidáše,
na kříž, jako černou siluetu proti šedivýmu nebi
- a na Golgotu zatím
postavili lanovou dráhu:
Přeprava nadměrných zavazadel vyloučena.
Ono něco se láme,
v posledních měsících
- někde uvnitř -
a děsně to bolí.
Rodinný stav
Svobodný zní vznešeně,
dokud se nezačne mluvit o rodině
- pak je to od jistého věku skoro hanba,
jako cejch neschopnosti
se sdílet,
milovat.
Ale kolikrát se dá -
kolikrát se smí
být nesvobodný?
Po kapsách nosím dvě rybičky a pět chlebů,
jenže nevím
- teď?
Nebo zítra..?
Národnost
Nikdy sem tomuhle slovu
z minulého století
nerozuměla,
jenom v krvi mi pořád tepe
- jako neklid, jako volání, jako cejch.
Můj dědeček by možná věděl
- ale nikdy sem ho nepotkala:
jediného z příbuzných, o kterého bych skutečně stála,
aby mi řekl
kam patřím.
Na kterém hřbitově
se mám nechat pochovat.
Vyznání
Vyznávám,
že potřebuju někam patřit,
někomu patřit,
že samota je jako propast,
jako trhlina,
jako písek pod Sisyfovýma nohama.
Tak strašně se snažím
vyvalit svůj balvan
na Golgotu.