V 18. století jisté menšiny objevily, že každý jednotlivec lidský, jakmile se narodí a aniž potřebuje jakékoliv zvláštní kvalifikace, požívá určitých politických práv, tak zvaných práv lidských a občanských, a že nakonec tato práva, společná všem, jsou jediná, která existují. Všechna ostatní práva, vztahující se k zvláštním předpokladům, byla odsouzena jakožto výsady. Toto bylo nejprve čirou poučkou a názorem nečetného kruhu; tito nečetní nato počali onoho názoru užívat prakticky, vnucovat jej a vyžadovat jej. Byly to menšiny nejlepších. Nicméně po celé 19. století dav, ač se cítil nadšen představou těchto práv jako ideálem, necítil je v sobě, nevykonával je ani neuplatňoval, ale ve skutečnosti žil si dále po svém za demokratických zákonodárství a cítil se dále jako za starého režimu. "Národ", jak se tenkrát říkalo, "národ" již věděl, že je nejvyšším pánem; ale nevěřil v to. Dnes se ten ideál stal skutečností, a to nejen v zákonících, jež jsou vnějšími schematy veřejného života, ale i v nitru každého jednotlivce, ať jsou jakékoliv jeho názory, a třebas i zpátečnické: to jest, i když zamítá a boří zřízení, jimiž ona práva jsou sankcionována. Po mém soudu ten, kdo nerozumí tomuto podivuhodnému mravnímu položení davů, nemůže si vysvětlit nic z toho, co se dnes počíná ve světě dít.
Suverenita jednotlivce nekvalifikovaného, běžného lidského jednotlivce, stala se z představy nebo právního ideálu, jímiž byla, základním duševním stavem průměrného člověka.