Mozna bych mela prihodit nejaky pokracovani. Tata je od pondelka doma, starame se o nej stridave s tatovou zenou, byla jsem tam ted v podstate nastehovana a vcera prijela na vikend domu docela vycerpana, ze jsem dneska zaspala do prace, to se mi nestalo tak aspon rok, fyzicky to neni tak strasny, jak jsem myslela, tata stejne skoro porad spi, dvakrat denne chodi sestricka pichat injekce, pak nejaky jidlo, cesty na zachod, obcas ranni pocurani, zvraceni v kteroukoliv denni dobu, myti, to se da docela zvladnout, rikam si, jesteze je tata docela trpaslik a ne zadnej chlap jak hora, to nevim, co bych si pocala. Trochu psychicky narocny je komunikace s nim, na nic si nestezuje, nic sam nerekne a vlastne moc nemluvi a kdyz nahodou jo, tak uplne z cesty, ale vidim, ze vnima, je schopnej odpovedet ano-ne, ale taky ne vzdycky, uz vubec neni schopnej se rozhodnout pro jednu variantu ze dvou nabizenych. Nejvic vycerpavajici ale je, ze jsou doma i moji mladsi sourozenci, nemuzu s nima nikam jit, protoze musim byt u taty, kamarady maj bud nekde v cudu, nebo nevim, sami nechtej nikam jit (ani se jim na tom sidlisti nedivim) , obcas si zahrajem treba nejakou hru, nebo tak, ale treti den po sobe uz dochazi napady, chut i energie. Kdyz jsem byla s tatou doma sama, protoze sli oba k zubari, tak to bylo o dost lepsi. Navic tam na me pada silena sidlistni deprese, kterou jsem tam mela vzdycky, kdykoliv jsem prijela jenom na navstevu. Priznam se, ze prvni dva dny jsem byla psychicky az necekane v pytli, pak jsem se trochu otupela.
Dedu pustili predcasne z nemocnice, protoze se desne rychle hojil, tenhle tyden nastupuje na Bulovku na chemoterapii a ozarovani.