Ufff, tak mám pocit, že jsme skoro všichni tak nějak na konci sil a v podstatě jediný pevný bod v dáli je pondělní kontrolní CT, na jehož výsledky budeme pak celý další týden čekat.
Začala jsem s taťkou jezdit na kole, aby přišel na jiné myšlenky. Fyzicky to úplně dobře nedává, ale ujede už 5 km a včera vyjel podstatnou část kopce, který minulý týden celý vycházel. Objeli jsme na kole některé jeho kamarády z tenisu a golfu. Všichni ho nahlas obdivují, jak dobře vypadá a jak je dobrej (což opravdu je a jsem ráda, že to slyší i od někoho jiného než jsme my). Byl s kamarádem na golfu (opět jenom patování, na rybách a já ho zaměstnávám hovadinama typu :"potřebuju vyrobit stolky do chilloutu, poraď mi." Funguje to. Náplasti na bolest má už ty nejslabší a bolesti se nevrátily (což říkal lékař, že hrozí). Včera jsem taťku nechala řídit po městě auta, měl z toho radost, protože neřídil půl roku a na dvoře mu už 14dní stojí nové auto - aspoň se má na co těšit. Kromě pangaminu a malého množství antidepresiv je bez léků. Dokonce už 4x plaval u nás v bazénu.... Všechno je super, dokud nad ním někdo stojí a dělá ty věci s ním, krize ale vždycky přijde u jídla. Trpí nechutenstvím a u jídla se vždycky rozpláče... (pokud u toho není někdo, na kom mu záleží a není z rodiny - protože včera tady byl jeden jeho mladej kolega z práce a před ním jedl jakoby nic, teda aspoň se o to snažil).
S tím jídlem moc nevíme co... mamka mu vyváří samý lahůdky, všechno jídlo, co má rád a podle konzistence by jíst mohl...ale on se rozbrečí, že to nikdy nebude lepší, a že to nemůže sníst.... přitom se den ode dne lepší...pak se tajně rozbrečí i mamka a den je celej rozhozenej.... :/