Mne mamka zemrela minuly tyden na rakovinu, tri mesice od diagnozy. A ja do posledni chvile mela pocit, ze stale veri, ze se uzdravi, resp. se jeji stav na nejakou dobu stabilizuje a ona se zas vrati domu. Mozna to bylo tim, ze pred peti lety prodelala rakovinu prsu a bylo ji sdeleno, ze ted je naprosto zdrava a vylecena. Nyni to byla rakovina delohy a tak asi doufala v to same. A vsak zadny z doktoru, u kterych se lecila (operace, chemoterapie), ji nerekl pravdu o jejim stavu. Pritom uz uplne od zacatku, kdy na to prisli, vedeli, ze je to nelecitelne a bude to mit velmi rychly prubeh. Mne to ale na rovinu rekli. Do ted nevim, co by pro ni bylo lepsi. Jestli to vedet, smirit se s tim a urovnat si vsechny veci v zivote. A nebo do posledni chvile doufat, bojovat a mit nadeji, ze se to spravi. A ja se priznavam, ze jsem nemela na to, abych ji rekla pravdu… Kdyby se me na rovinu zeptala, tak ji to samozrejme povim, ale k tomuhle nikdy nedoslo, protoze ji tahle moznost takhle rychleho prubehu asi nenapadla… Takze zustala spousta veci u toho: to vyresime, az se vratim domu… Samozrejme take nevim, jestli se ona takhle primo doktoru ptala, mozna to nechtela sama slyset… Kazdopadne, kdyby se to tykalo me, tak bych to vedet chtela, abych mela moznost uzavrit nektere veci a uzit si ten posledni cas a pokud by to muj stav umoznoval, tak ho nestravit v nemocnici s tim, ze si budu myslet, ze me leci a oni by mi misto toho davali morfin…
Je to zkratka doktor od doktora a asi o tom, co pacient chce opravdu slyset…