LENDULIK: tohle už je samozřejmě zařízené.. snažím se teď dělat vše normálně ale jsem doma takže mam furt co dělat. bojím se ale toho až budu zase v Praze, v tom bytě, s babičkou...ty chvíle z hlavy nikdy nevymažu... do toho řešení toho bytu, ona tam bude celej den sama, já přijdu večer, a ruku na srdce, budu taky někdy chtít být sama a mít svůj klid, někam vyrazit.. víš co, bude to teď prostě těžší.. mnohem těžší..
VALOR: přesně jak píšeš... nezapomeneš co si viděl..
SUCHRE: myslím, že v případě úmrtí blízkého člověka není siláctví zrovna na místě.. ano, lidé umírají, každého to čeká.. ale myslím, že každý má právo na svůj prožitek, smutek, truchlení, postupné se vyrovnání se situací.. říct si "no, takhle to chodí" a mávnout rukou snad nikdo nedokáže.,.a pokud jo.. já to nechápu. Časem to přebolí, člověk jde dál.. ale být s tím okamžitě smířen mi nějak nejde a asi ani nepůjde. Hlavně to není situace kterou bys viděl každý den.