RICARDERON: Doufala jsem v husí brk.

RICARDERON: No toto.

NATASHA: fixou. Modrou. Ehm.

RICARDERON: To rozhodně.

A Ty mi teď musíš prozradit, jakým psacím nástrojem píše slovutný Umberto.

NATASHA: Blahopřeji, užijte si to.:)

VANEK: Pravda, baráček by potřeboval přifouknout.:)

nechce někdo večer (od osmi u kaštanu) vyrazit na dědečka a bystrova? uvítal bych společnost, neváhejte, to nemůže být špatné. a použijte telefon, nesedím tu pořád.

NATASHA: ;DD

VANEK: No právě. Samé knížky. Jak pravíš.

Pročež jsem zabořila nosánek do přenádherných spisů Borgese a cestou k východu jsem se snažila zarputile dívat do stropu, kde, asi jako na jediném místě, žádné knížky nebyly.

NATASHA: To jsem nevěděl, že dělá ve skladu ;-) Já myslel, že do toho jejich baráčku se pro samé knížky už žádný sklad nevejde.

NATASHA: Načevu Ti pochopím už od devadesátých let - i když cestu od té doby taky urazila dlouhou...

NATASHA: Načeva je skvělá, nespouštím z ní oko už nějakou dobu. Obzvlášť doporučuju věci, které nahrála s Michalem Pavlíčkem a DJ Five. S Lavashem už jsem ji slyšela před pár měsíci taky a líbilo moc, i když to nebyl tak hypnotický zážitek jako v předchozích letech trio.

MAEROR: Nojono, nechytilo, nechytilo. Co dělat. Tak já si nad tím budu přemýšlet někde v koutku.

NATASHA: Myšlenka nechat nějaký zajímavý projekt dýchat a žít vlastním životem špatná není - existovat jen jako vnuknutí na počátku může být hodně dobré a silné... ale tady to je jasně ohraničená záležitost, která už se nemá kam rozvíjet; jen na ni lze vzpomínat, přičemž dnes už lze děravou paměť značnou měrou záplatovat technickými prostředky - zbavujícími možnosti a kouzla fabulace a poetiky a neznáma...

MAEROR: Aha, nojo, tak já to vidím daleko méně konkrétně a uchtěně a snad i matněji; a baví mě na tom právě to.

RICARDERON: Vskutku nevím, zda je tam všechny odsouložila, kolego, včetně těch žen se smetáky, to by byl vcelku výkon, žánop.

NATASHA: Já Ti nevím... Pověst může podle mne vzniknout převypravováním až v delším časovém horizontu (tj. tím klasickým, lidovým, přibarvovacím způsobem - aby to bylo dramatičtější, líbivější, nebo že už si to nikdo nepamatuje a každý si něco přidá a něco pozmění). Pokud z akce zůstaly "kresby, obrázky a fotografie, Šedá také připraví film a knížku," a navíc mluví o horizontu tří let, moc prostoru pro rozvoj pověstí tam nevidím. ("Tys už maminko zapomněla, že teta Bláža měla tu hroznou zelenou sukni a eště si jí roztrhla vo koště, jak zametala ten Milenyjum brič? Koukni na Rajče, Lumírek tam přece tehdá všecko fotil. Nebo máme někde ve skříni vod Šedý tu knížku, jak nám jí zadarmo dala i s věnováním, když se tu ten její film vloni promítal...")
Ale chápu tu věčnou touhu autorů: aby se o jejich díle mluvilo, aby nebylo zapomenuto... :-)

RICARDERON: Máš recht! Žádný peníze v tom nehledám, všichni (tj. i starci, ženy a děti) s ní jeli jen proto, že je ženská (byť snad pohledná)... :-))