Tak jsem si přečetl nového Šiktance. A byl jsem dotázán, jaký je. Sepsal jsem to.
K. Šiktanc - Čistec
Od Řeči ve stoje se Šiktanc zcela spokojil s rolí pozorovatele a zapisovatele zbytků poezie současného světa. Všechna velká témata už okomentoval, ba přidal k nim tolik, až to leckdy duše nemůže pojmout... Ale poslední sbírky - a Čistec není výjimkou - obsahují pouze kvalitní obrazy. Mají sice sílu urvat ze čtenáře kus masa, ale už nekrájí srdce na tenoučké plátky, které by slaně i sladce krvácely několik dní po dočtení.
Objevují se nové motivy, ale nikoli témata. Šiktance fascinuje současnost a její možnosti mu chutnají, ale není tu doma. Je zavřený v moderním městě jako lev v kleci. Pozorně pozoruje, ale přitom neklidně švihá ocasem. Jak se kdo opovážil zavřít krále básníků do elektronických a potetovaných krabiček?
Tu a tam však nějaké téma přece jen probleskne. To původní, Šiktancovské. A teprve tady je vidět pevná půda pod nohama, byť se jedná o sypké písky hald na Kladně. Tam kopal artéskou studnu, tam cítil kosti Země a tančil s nebožkou smrtí. Zatímco tady?Vše řídké zdejší psáno hroznou češtinou…
A přitom básníkova řeč je jeho posledním zaklínadlem, poslední jednotkou, která brání tvrz jeho poetiky. Stále zarývá obraty jako třísky pod nehty, jen ztuha jdou vytáhnout. Staré a moderní, přímá řeč odposlechnutá na chodníku, v tramvaji… Ještě tam pořád někde je… poezie… Ale najít ji je stále těžší.
A potom Čistec. Titulní báseň, která shrnuje všechny básně předchozí i každý zde napsaný řádek. Kruci / Svět jako na truc pořád k nesnesení mlád… Ale on není mlád, jen je jiný, k nepoznání jiný a nepoddajnější, protože kosti a hlínu nahradila ocel a chrom.
Závěrem lze snad říci – Čistec není špatná sbírka. Čistec je sbírka k vzteku a marno je maskovat rozpoložení nadhledem moudrého muže ozdobeného snítkami melancholie. K vzteku je Čistec. K vzteku je jeho čtení.