I tady to musí být:
Přeštípneš-li nehtem na okně jedinou včelu,
dobrá, ale pamatuj, že příští rok bude míň medu.
Zabiješ-li navlhlým ručníkem jedinou mouchu,
je to skvělé,
protože okamžitě na světě ubude trápení.
Nechci tě zavalovat poučeními,
ale přiznej mi,
že co je nasnadě, to lidé nevidí...
Probloumal jsi dnes hodinu, či půl,
či pouhou blanokřídlou vteřinu
a máš tolik drzosti se divit,
že nedoběhneš závod, nevyrosteš do nesmírné výše,
ale k čemu jsi tedy, proboha, na zemi,
nechceš-li vyrůst do nesmírné výše?
Nám nejde o přistřižený trávník,
ale o hájemství sekvojí,
o nové a nové kultury planoucích borovic
unášených hurikánem čistoty,
o lesní požár,
o tajemné a přec srozumitelné žhářství,
v němž každý se nalezne přetaven v čirou sklovinu
převratnou lučbou prvků...
Na konci roku samozřejmě z Průhledné hlavy, a v ní Z deníku molekuly, tedy Diviš, Mladá fronta, Praha 1965. Ve výborné úvaze namísto doslovu k této knize píše Jiří Šotola o tom, jak "tato generace", tj. generace Divišova, jeho a dalších, začínala pozdě, jak chybí podstatné knihy vydané do třiceti let, protože je nikdo v kontextu světa padesátých let prostě nenapsal. Jak všichni čekali, hledali a váhali, neboť cítili "...úzkostný pocit odpovědnosti. Ostych před tím, o čem je dáno psát. Pocit, že umění, že verš, a k tomu nezkušený, je zcela bezmocný, aby nějak účinně zasáhl do takové historie, aby vůbec obstál, aby vůbec měl smysl."
Nu, nakonec se odhodlali. I.D. tedy určitě :)
Podstatný rok 2017 vám přeju.