VINCENT_BU: tak oba víme, že jsou nějaká stipendia a nějaké ceny a sem tam někdo nějaké peníze dostane (nemám o tom dobrý přehled). (plus několik málo "vysokých" autorů se prodává docela dobře.) jinak mi přijde zjevné, že je to tak, jak píšeš. (mě by popravdě nikdy vůbec nenapadlo, že by mohl mít autor nějakou "povinnost" publikovat.)


("nemůžu jednoznačně říct, jestli považuju za přínosnější je číst, nebo se místo toho učit nazpaměť Hölderlina nebo Weinera nebo se učit řecky, resp. čínsky, abych moh pořádně číst Homéra nebo Chan-šana" - no, vlastně to třeba v případě jisté prosy jednoznačně říct můžu, když o tom tak přemýšlím.. ;) )

CICHLASOMA: to je všechno velmi zajímavé, i nějaká připomenutí z dřívějška.
když si tedy položím otázku, jak dostat nekomerční rukopis z limbu v současných podmínkách, je to pouze na rozhodnutí autora, který jej musí dát víceméně gratis. nebo bys to ještě nějak okomentoval, příp. rozšířil v rámci aktuálních a reálných možností?

(A jak už minule řečeno, já nejsem proti jakékoli státní podpoře literatury a nemám jasný názor na to, co by byl optimální stav, ale myslím, že u většiny možností je sporné, jestli by byl celkový dopad na literaturu positivní a taky že u zdůvodňování podpory literatury tím, že to prostě "společnost potřebuje", je otcem přání.)

Promiň, ale myslím, že důležitost vznikání ("vyšší") literatury pro dnešní "společnost" (ať už to přesně znamená cokoli) strašně přeceňuješ.

- Texty v nejširším smyslu pochopitelně nezmizí - proč by se lidi vzdali mejlů a smsek, ty budou psát, i když je za to nikdo neplatí, naopak za různé reklamní, právní a další texty budou lidi dál placeni, tam žádné ohrožení nevidím. I kdyby texty z nějakého důvodu zmizely, schopnost mluvit samotným tím faktem jistě ohrožena nebude.

- Pro lidi, které zajímá nějaká rafinovaná literatura, jsou už k disposici vagóny knih, které stejně nikdo nestihne za život přečíst, kdyby zájemci hypotheticky získali čas tím, že by skoro nečetli literaturu nově vznikající (to jsou samozřejmě divoké spekulace), mohli by se třeba víc učit klasické i moderní jazyky a číst příslušnou literaturu s větším porozuměním a potěšením, nikdo imho nemůže vědět, že by to celkově znamenalo nějakou změnu k horšímu.

- Nějaké masověji konsumované čtivo by asi dál vznikalo, když to má hodně čtenářů, může se pár autorům i finančně vyplatit to pro ně psát, asi by se jich tím pár uživilo a nějaké rozdíly v rafinovanosti by se v rámci produkce taky našly. Samozřejmě lze takové čtivo taky překládat z jiných jazyků a autoři populárního čtiva se mohou inspirovat, když mají potřebu, tou vyšší literaturou, která už napsaná je, je toho nepřeberně, jak řečeno.

- Nějaká rafinovanější literatura ztratila důležitost, kterou v Evropě v některých dobách měla pro poměrně široké vrstvy. Já myslím, že ji zpět jen tak nezíská. Čteme knihy autorů, kteří za psaní často (v případě mých nejoblíbenějších většinou) žádné nebo skoro žádné peníze neměli a někteří k tomu něco pro příští přidají, často taky bez honoráře, protože si "nemůžou pomoct" resp. proto, že prostě chtějí, naprosto souhlasím, že stěžovat si nemůžou (jen zlomeček to dělá "pro společnost"). Není důvod si myslet, že se to přestane dít.

- Víš, že Tvá díla mám moc rád, ale snad se neurazíš, když řeknu, že nemůžu jednoznačně říct, jestli považuju za přínosnější je číst, nebo se místo toho učit nazpaměť Hölderlina nebo Weinera nebo se učit řecky, resp. čínsky, abych moh pořádně číst Homéra nebo Chan Šana. (To je zkratka, ale snad si rozumíme.)

- Prostě, nějaká rafinovaná Literatura jednak vznikat nepřestane a jednak považuju za naprosto spekulativní domnívat se, že kdyby snad přestala, nějak by to ohrozilo "společnost" nebo schopnost mluvit.

FIN: úplnou ztrátu předchází degenerace, též nepředpokládám, že by se udála skokově, ale jakmile začne písemnictví upadat, směr křivky je daný. stačí aby narůstalo významové zkreslení, nedorozumění. umím si ten proces představit i při dostatku papíru, nebude-li udržován jistý standard.

coby autor můžu říct, že nic neudržuji a píšu si, když a protože chci. jestli se tím jako bajprodukt něco udržuje, tak dobrý, ale pokud má někdo požadavky, co bych měl, tak ať jde o dům dál, nepochopil to.

VINCENT_BU: literatura se buď nějak v existenci udrží anebo jsme už tak hloupí, že ji nepotřebujeme, anebo je tak špatná, že nemá smysl ji udržovat. což je vlastně totéž. člověk zkrátka tvoří, maluje, sochá, muzicíruje a nakonec píše jaksi pořád a v různých kulturách. pořád nechápu, v čem je otázka.

FIN: neřešíme. otázka zazněla v kontextu, kdy jedna strana tvrdí, že je nutné udržovat literaturu při existenci za každou cenu. a že to má dělat právě autor. jinak je prý pičmulin. :)

VINCENT_BU: jinak ano, náhoda ani rozmar to nebyly, to můžeme vyloučit automaticky. nicméně nemusíme probírat trvia/samozřejmosti. napřed použiješ obrázky. voila. lepší než spoléhat na paměť někoho. a pak z toho v některých případech uděláš písmo a to byl ovšem geniální nápad. ale dokud všichni nezapomeneme psát, tak nevidím možnost. mohli bychom se leda ocitnout v takové materiální nouzi, že nebudeme mít na co psát a jak to dobře uchovat a ani to si nedovedu moc představit.

VINCENT_BU: a ono je to možné? přijít o text? já to moc nedovedu představit bez masové lobotomie a v tom případě ano, to pak už bude jen hýkání. ale jinak... jestli neřešíme z podstaty nesmyslnou otázku.

FIN: já tedy neznám dějiny žádné civilizace, která měla rozvinuté písemnictví, přišla o ně a dál v klidu fungovala.

text je v podstatě jakýkoliv lineární znakový systém. do jisté fáze to fungovalo i bez něj, jak říkám, jenže pak se vzala potřeba textu, to nebyla náhoda ani rozmar.

pravděpodobně by řeč degenerovala místně, třeba v oblastech, kde se musej tak ohánět, že na nic jiného nemaj čas, zato v bohatších a/nebo kloidnějších místech bys zas měl dobře honorované a vážené bardy a spol. nehledal bych v tom složitosti, když známé dějiny nabízejí odpovědi.

VINCENT_BU: fungovalo i obrázkové písmo. a fungovaly skupiny, které nic nepsaly, zato ústní tradice měly podle všeho bohaté. fungovaly megastáty bez písma, protože kipu byla spíš forma účetního záznamu. takže...

jde to.

FIN: to asi nemohl, pakliže koncept textu vznikl spolu s fenoménem…

"děcka, máme tady koncept textu, nevíme absolutně, co znamená, ale kdybychom jej uvedli do praxe, tak se to možná dozvíme. – co myslíte?"
"já ti nevim, já si to neumim ani představit – co to má jako dělat? je to k snědku?"

já nezpochybňuji, že řeč je prvotní, ale ptám se, zda je ten proces vratný, jakmile se text jednou vyskytl. jaké společenské funkce by v současné době ztráta textu zasáhla, kam by až zašla degenerace řeči.

Ne, existence jazyka bez textu možná není, pomyslel si pračlověk a pokračoval v rozdělané malbě pratura na stěně jeskyně...

CICHLASOMA: pokud myslíš syntakticky, tak omylem vypadlo jedno "by". anebo vypadlo záměrně, kdoví. :)

bavme se o tom, zda je existence jazyka možná bez textu i po té, co se "écriture" oddělilo od "logos". zda je ten proces vratný. implikuji, že ne, že by pak volání po textu nešlo ani srozumitelně odmluvit. s nadsázkou. bez nadsázky pak to, že i "logos", jež ztratilo svou "écriture", zdegeneruje po čase natolik, že ho vlastní pusa nepozná. takže vlastně skoro totéž, co s nadsázkou.

(citace sama o sobě je pěkná, jak ze Švejka.)

ARGANNAH: ad tvůrčí impuls: v situaci, jak jsi ji prve popsala, je tvůrčí impuls primárně povinností publikovat, tj. společensky existovat (autor nesmí vystoupit z diskurzu, nemá-li být jeho chování a priori považováno za nemorální). autorovy pocity a záměry jsou vůči tomu již irelevantní.

právě já ti oponuji, že tvůrčí impuls patří do privátní sféry, na metafyzickou rovinu… a že autor je nucen tvořit, nikoliv publikovat navzdory společnosti. musí-li publikovat, aniž by měl vliv na podmínky, pak koná jedině v její prospěch a nemůže být řeč o svobodě. je ihned otrokem.

fakt jak si jako poví: "Hele, člověče, mám jedinečnou příležitost publikovat navzdory nezájmu společnosti a připravit se o pár stovek tisíc; herdek, to je svoboda! o takové jsem vždy snil…" (lol)

ad granty: situaci, kterou popisuješ, vůbec nenavrhuji, a když si zkusíš nastudovat, jaké důsledky má dělení literatury na 2 roviny, tj. superpozice rukopisu a oddělení tvůrčího a publikačního aktu, zjistíš, že mé předpoklady k ní nevedou.

nebyla nejmenší řeč o tom, že existence tvůrčího impulsu je okamžitým předpokladem výkupu rukopisu či existence zlaté klece (nicméně, nejsi první, kdo mi tuhle blbost podsouvá, jde o běžný omyl :) ); uživatel má pořád právo nechat rukopis v limbu, nestojí-li o něj, a není způsob, jak by si autor jeho platbu vymohl.

superpozice tak autora chrání (může tvořit, ale nemusí publikovat) a zároveň mu ubližuje (uživatel nemusí užívat, tj. platit, ale riskuje ztrátu liter. hodnoty, jde-li o živou kočku!), s tím však nelze nic udělat, to je riziko tvorby, nikoliv zlatá klec.

musím se opakovat: stále uvažuješ v intenci splynutí obou rovin, sloučení tvůrčího a publikačního aktu, ale já hovořím o přesném opaku této představy. nicméně, opět děkuji, myslím, že dodatečné vysvětlivky činí jádro věci čím dál zřejmější :)

ARGANNAH: pokud jde o likvidaci trhu z té či oné strany, musím to napsat ještě jednou, neboť to začíná být absurdní. :)

podstata problému s trhem není v jeho samotné existenci, nýbrž ve způsobu, jakým jedině umožňuje autoru na něj vstupovat – chybí ochranná bariéra v podobě vydavatele-mecenáše, garanta-výkupce, který by zabránil tomu, aby se lit. hodnota rukopisu (práce) automaticky navazovala na počet platících čtenářů a stávala se tak hodnotou komerční.

proto uvažujme: odstraní-li autor nabídku, může to mít vliv na existenci literatury a chování společnosti, jež bude nucena upravit pravidla trhu a motivovat autora k návratu na něj.

zmizí-li poptávka na straně čtenáře, nestane se pravděpodobně vůbec nic. knihy budou na trhu stejně jako nyní, na nabídku nemá nepřítomnost poptávky již dlouhodobě vliv (viz červená čísla, jimiž se autoři standardně obalují).

VINCENT_BU: Ještě jedna poznámka. Vidíš mého autora jako otroka svého tvůrčího impulsu, který ho společnost nutí uplatňopvat. Jenže tvůrčí impuls a touha jej realizovat je individuální existenciální touhou, nikoli společenskou povinností - existuje ve společnosti i mimo ni, v závislosti i nezávislosti na ni. Ano, má své společenské důsledky, pokud se realizuje, zvlášť realizuje-li se určitým způsobem (např. v touze prosadit se), ale jako existenciální impuls je ve skutečnosti tvůrčí svobodou, nikoli tvůrčím otroctvím. Ergo autor je svoboden psát a publikovat navzdory systému, byť se z něj vyváže jen obtížně, pokud vůbec. A nejen to - dalo by se argumentovat tak, že tam, kde chci tento existenciální moment za každou cenu finančně ohodnotit a instiucionalizovat, např. pomocí grantů, jistě podporuji autorovu finanční situaci, ale zároveň nenápadně likviduji jeho jedinečnou tvůrčí svobodu. Je to právě autor zahrnutý veřejnými penězi, koho lze označit za autora nesvobodného - musí publikovat, ať chce nebo ne, nikdo se neptá na tvůrčí krize, na pocit neautentičnosti, na to, zda tvoříme ze svobodného impulsu, nebo zda prostě nějak kompromisně plníme grantová předsevzetí, protože impuls nepřichází, ale grant jsme dostali. Komise absolutně nezajímá, že máme krizi nebo blok, že v tuto chvíli nejsme schopni říct nic smysluplného. Teprve tehdy a právě tehdy je autor otrokem - otrokem ve zlaté (případně stříbrné, měděné, zarezlé) kleci. Ne tehdy, když svobodně píše navzdory nekomerčnímu charakteru své tvorby a svobodně upřednostňuje jiný způsob rentování než finanční.