CICHLASOMA: ano, i tohle čtení mě napadlo. jak ale zjistil, že je nejde vyhubit? opět by šlo o adekvaci hodnoty předem. rozhodl – coby plánovač v obráceném gardu –, že lidstvu ani slimákům se nemůže nic přihodit, bude-li si počínat sebevražedněji, neboť je chrání tuhý kořínek. a hle, literaturu ani tygra stejný princip neochránil… tohle je cesta do pekla, nicméně netvrdím, že tam lidstvo nepatří, takže asi správná :)

hm, a já mám zase pocit, že může hodně kolísat zájem autorů o publikaci textů, ale to už jsme si řekli, chodíme v kruhu, byť žertem. nedělal bych z tvůrců automaticky hadr, jímž si vytírá prdel dějinné určení. a pokud to tak navenek vypadá, pak jsme otroci kolosu všichni, analfabeti a čtenáři jakbysmet, a nikdo nemá na nic nárok. pořád je to dvojsečné; sám sebou regulovaný kolos se může krásně sešrotovat, přinejmenším své zaostávající součástky – teď jsem si vzpomněl: ví Komárek, co je Skynet a v který okamžik přesně nabyl sebevědomí? nebo nečetl ani Čapka? :D)

VINCENT_BU: Já myslím, že si neprotiřečí, byť samozřejmě z takovéhleho obecného moudra nelze ohledně konkrétních případů celkem nic vyvozovat. On to podle mě staví tak, že lidstvo, pampelišky, slimáci maj tužší kořínek a větší schopnost adaptovat se na jiné podmínky, než často různí plánovači předstírají či předpokládají. A že literatura je, jakkoli si ji už někteří spojujeme s člověkem skoro neodmyslitelně, jen jedna z mnoha možných pomůcek k zvládání života. Samozřejmě se může plést, beru to jen jako takovou připomínku, že _často_ schopnost adaptace, proměny u živého podceňujeme.

A pořád je tu věc, že literáti tvořící nejen bez odměny, ale dokonce s risikem vězení nebo popravy jsou tu už tisíce let, tak se mi nezdá úplně pravděpodobné, že se vytratěj. Spíš může s během dějin hodně kolísat zájem o jejich texty.

CICHLASOMA: jo, už to chápu. v rámci samoregulační záchrany lidstvo vyhubí literaturu a nic se nepřihodí – jenže opravdu? k čemu slouží dovětek o vyhubení pampelišek? lze jej číst i tak, že v rámci instinktivního hubení – a dle mého je lhostejno, zda je spontánní či řízené – člověk zjistí, že vyhubil i to, co neměl a čím se sám odepsal, přinejmenším ohrozil. jinak nevím, k čemu ten dovětek. nekatastrofičnost jednání a la "tuhý kořínek" je rázem zpochybněna. pokud ne, vystačili bychom si s apriorním určením jejich hodnoty. protiřečí si.

VINCENT_BU: (Nepropaguji, aby zůstali jen klasici. Jen říkám, že by to nebyla žádná katastrofa. A taky říkám, že k tomu podle mě nicméně nedojde, protože řada autorů podle mě bude i nadále jako už tisíce let chtít psát a nějakou formou zveřejňovat, i když se to finančně nevyplatí.)

(Pokud jde o tu důležitost konkrétních textů - to nebylo hezké, že jsem do toho tahal Tebe, pardon. Ale obecně - jasně, že když nějakému textu propadnu, mám dojem, že je nejdůležitější na světě a případně pozmění moje obzory na léta nebo doživotně. Ale rozumem vím, že jsou na světě tisíce textů, které by mě uchvátily stejně, kdybych se do nich ponořil, což momentálně u většiny z nich nemůžu, protože neumím příslušný jazyk, případně o nich ani nevím, musel bych pátrat atd. Některé z nich možná i mám doma, ale nemůžu se dostat k tomu, se do nich začíst.
Už tu prostě je neuvěřitelné množství textů, které mají potenciál mě zásadně oslovit, drtivá většina současné produkce je zcela přirozeně mnohem slabší, ale najdou se v ní, i v české, věci, které se těm minulým vrcholům pro mě vyrovnají. ;)
Které texty z toho moře těch, které mi mohou něco zásadnějšího udělat, mi to skutečně udělají, protože se jim budu dostatečně věnovat, je do značné míry dílem náhody.)

VINCENT_BU: (Já jsem za prvé nechtěl naprostou samoregulaci propagovat, za druhé myslím, že pointa toho úryvku v naší souvislosti je, že i lidská přirozenost má tuhej kořínek a podceňovali bychom ji, kdybychom si mysleli, že si neporadí bez literatury a že záchrana literatury (nebo šadó) je záchranou lidstva. Ať se nám to líbí, nebo ne.)

VINCENT_BU: ona to bude spirála, řekl bych. napřed jí odráží, v druhém gardu ovlivňuje.

pozn. bokem k "v některých jazycích něco nejde": ano, některé věci řekneš např. jinak v češtině a v aj jinak. jinak postavíš vyjádření. ale snažíš se pořád vyslovit (tu) určitou skutečnost, jev. liší se to, ale směřuje to k témuž.

kdysi mi jeden docela chytrý člověk řekl něco ve stylu "nemůžeš pořádně myslet (tedy uchopit svět), když ho neumíš pojmenovat" - to bylo v oněch klackovských letech, kdy jsem sledoval, řekněme, spolumládežníky z lidovějších vrstev a jejich mluvu "hm nó tó tamtó hm a s tim todle chápeš?" a měl občas tendenci sklouzávat k takovému způsobu vyjádření, tedy vlivem okolí. časem se z toho stal můj občasný koníček. někdy prostě sleduji určité skupiny obyvatel a chvíli poslouchám, jakou mají omezenou zásobu slov a o čem se baví. (byly doby, kdy mě to děsilo, dneska se na to dívám jak na přelet vrabců.) a během let jsem postupně nabyl přesvědčení, že jedinci, kteří si vystačí s málem - nepotřebují moc slov a výrazů, svět je "hm no tó tamto chápeš že jo, takže todlecto pak takhle a je to" - tak že u těch jazyk napřed odráží omezenost vidění světa (jasně, když nerozlišuješ moc věcí, barev, tónů, nuancí odstínů, tak - logicky - nepotřebuješ moc bohatý jazyk) a pak, sekundárně, opět logicky, dál udržuje a formuje myšlení na úzkokolejné cestě životem a realitou. ale primárně bych řekl, že je ta fáze "odráží myšlení a duševno nositele", pak teprv ta fáze "jakým autem jedeš, na takovej tvar volantu si postupně zvykneš a budeš ruce podvědomě dávat takhle daleko od sebe"...

jinak jsem nechtěl říct, že by mi snad osud vlastního jazyka, když bude upadat a klesat a bude se mluvit stále primitivněji, snad byl zcela lhostejný. jen případné zanikání malých věcí vidím jako součást chodu vesmíru a kdyby k tomu docházelo, nebudu proklínat potomky a vnuky, že hanebně zradili a dopustili ztrátu něčeho, co jejich dědové a pradědové s národním horoucím zápalem tak ctili... prostě proto, že takové věci v běhu času světa nastávají a ani naše hrdá kultura, ta naše, v tom našem jazyce, není posvátnou výjimkou...

FIN: určitě, myšlenkám na fatálni (ne)potřebnost malých literatur se nelze vyhnout. přiznám se, že i mně je zánik lužické srbštiny docela lhostejný. :) – obvykle však dospívám ke zjištění, že jazyk natolik ovliňuje způsob myšlení, označování, metaforiku nebo vyjadřování, řadu různých nuancí, že nahradit ten menší větším bez ztráty nelze. ani naopak. 2 příklady za všechny: Holan je v angličtině v podstatě nemožný. Holub v ní naopak vzlétá (tzn. teoreticky přeložený zpět do češtiny začíná cosi ztrácet).

jazykově by se asi nic moc nepřihodilo, kdyby češtinu nahradila např. polština, ale mám za to, že české vnímání literatury, a jistě též lužicko-srbské, je pořád natolik zvláštní, že by textu jen v polském jazyce při tomto vnímání něco chybělo. takže teď si protiřečím, já vím, a na cizím trhu to nejspíš také nepůjde. :)

CICHLASOMA: nevím, jak formálně, ale principiálně si může menšina dělat u společnosti nárok na zaopatření svých potřeb. tak funguje nevýrobní oblast, např. sociální služby nebo školství. otázka je, jak velká je ona potřeba, o jak velký rozdíl v kvalitě života se zde hraje. staré lidi lze také nechat dožívat ve všelijakých podmínkách, prohlásit, že je to starost rodiny a jejich privátních vazeb, a přece se to u nás řeší na celospolečenské úrovni. – předpokládám, že sociální služby nefungují na tržním principu, určitě je někdo dotuje, sami klienti by to nezaplatili.

ty třeba trochu rozmýváš potřebnost konkrétních textů, pak to zas koriguješ, to nesoudím, ale co když je "smrt" čtenáře konkrétního textu – ve smyslu: čtu daný text, jsem čtenářem v určité, definitivní podobě – stejně závažná? co když se i čtenáři musí hlásit o svá práva, o vážné potřeby přinejmenším, nejen autoři? je teda fakt, že já coby čtenář pro to sám nic nedělám, ale když oni mi to autoři tak strašně ulehčují, tak co bych se snažil že jo…

řekl bych, že autor v téhle situaci nesmí být blahosklonně povolný a musí nechat čtenáře i trochu vycukat, nechť se ukáže, jak moc na čem záleží. – jo, kdyby oceňování normálně fungovalo a kdyby rukopisy nevznikaly s nepatřičnou pomocí, to by byla jiná řeč.

VINCENT_BU: a popravdě, vůbec bych se nebál zániku literatury jako takové - co tak čtu vývoj a novinky v jednom mém oblíbeném žánru (UF) angloamerické literatury, tak imho něco takového nehrozí. takže jestli tady náhodou nehovoříme o ohrožení literatury malonárodní, té naší. ano, ty zanikat budou. nebo se z nich budou stávat lehce muzeální věci. přirozený vývoj. lužičtí srbové, jak jsem tak pochopil, mají posledních 200 let obrození a starší generace doposud (nebo její část) silně bojuje za lužickosrbštinu - akorát mladé už to prostě moc nezajímá, protože hovoří německy. jednou zkrátka - a nemusí to být až tak daleko - lužickosrbština zanikne a z dalších generací lužických srbů budou normální němci lužickosrbského původu hovořící německy. stane se něco? ano. přestane pokračovat lužickosrbské písemnictví v lužicko srbštině. stane se něco ukrutného, co poškodí vesmír? ne, jejich potomci zkrátka budou psát německy, možná anglicky, budou dál myslet a obohacovat svět. kultura nepřestane vznikat. jen přestane vznikat jeden její ani ne poddruh, jako spíš lokální varianta.

VINCENT_BU: já si třeba myslím, že nejen, že by mohlo dojít k nahrazení literaturou překladovou, ale že by se češi postupně mohli naučit cizí jazyky, především ten světový, totiž angličtinu, natolik, aby prostě četli v tom světovém jazyce.

Včera jsem byla jedním z autorů pozvaných do všenorské knihovny. Čtení bylo v deštivém dni a můj blok začínal o poledni, ano, nedobrá kombinace. Sešlo se kolem dvaceti lidí.

Bylo to moc příjemné, vnímavé publikum. A nebyli to všechno kamarádi :) Po čtení jsme si s některými lidmi chvilku povídali: a je to tento druh přímé reflexe, který přináší autorovi pocit smyslu. A kromě toho zjistíte, jak poezie umí k lidem promlouvat.

Tyto akce, které organizují obce, knihovny a kulturní kluby na řadě míst republiky, jsou pro kulturu důležité.
Věc ve Všenorech spoluorganizoval a moderoval Petr Borkovec, který si místo toho mohl klidně užívat víkend.
Stejně jako tamní knihovnice.

Jestliže básníci chtějí, aby se poezie dotýkala lidí, je přirozené, že budou něco dělat.

---

Ve Všenorech v knihovně (moc pěkné!) mají mimochodem malé centrum věnované životu a práci Mariny Cvětajevové. Je to kousek od jejich hezkého nádraží. Až pojedete kolem, zastavte se.

CICHLASOMA: pořád lze ten proces vidět ze dvou stran; ze strany uraženého člověka, jemuž v zahradě náhle začaly chybět pampelišky, a ze strany pampelišek, které se, "kurva", navzdory herbicidům ze všech sil snaží dostat se na světlo. mně tahle samoregulace velmi připomíná "neviditelnou ruku trhu", která je schopna pampelišky vyhubit, stejně jako řadu jiných druhů.

jinak obecně, planeta si samozřejmě pomůže sama, klidně i s pomocí asteroidů, jejichž vliv k nám stále patří. přinejhorším člověka vyválcuje v rámci dalšího masového úhynu, který proběhl už asi 5x v její historii. pár stovek tisíc let nehraje absolutně roli. dinosauři zde vládli nějakých 60 mil. let, a taky šli do kytek. a je to fakt, mikroby Dostojevského nepotřebují, snad jen coby bývalého hostitele.

má-li člověk zaniknout, strhne literaturu s sebou, jasně, není mu nadřazená. a teď se lze ptát, zda má literatura sílu, nebo dokonce povinnost člověka od zániku odvrátit, a pokud to nedokáže, zda selhala. protože nyní, je-li sama v hluboké defenzivě, kde ještě brát sílu zachraňovat druhé? anebo se přežila, dojíždí na staromilském sentimentu, zůstanou relevantní klasici, jak navrhuješ, a sama bude nahrazena jiným uměleckým druhem.

nakonec perspektiva. český trh je k ničemu, jak jsem již psal, na těch velkých se udrží i nemainstreamové věci a katastrofa nehrozí. myšlenka nahrazovaní původní literatury překladovou může být stále víc nevyhnutelností, protože naše společnost ani konkrétní čtenáři si jednoduše nemohou takovou pestrost dovolit. některé idiosynkratické výhonky však zaniknou bez náhrady, o tom nepochybuji. (pokud se někdo nerozhodne přeložit je do světových jazyků; českým autorům tedy nelze ještě bezvýhradně doporučit destrukci rukopisů, část z nich se možná ujme)

„Dnes často diskutovaný problém zániku literatury v klasickém slova smyslu, at už tlakem obrazových médií, ci možností ‚zkratky‘ do chemických ráju, vyvolává zajímavou otázku, zda se ‚cesta literátů‘ nebude zdát jednou stejně exotická jako poustevnictví, bušidó ci šadó.“

http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1996/1996_7.pdf

S. Komárek v Příroda a kultura:

"Katastrofické vize obecně podceňují, jak „tuhý kořínek“ živá příroda a lidská přirozenost má. Navzdory rozmanitým alarmujícím signálům je do úplné katastrofy ještě daleko – byť je poněkud skličující, že do hrobu k mamutům a pyramidám už zvolna klademe třeba ussurijské tygry nebo literaturu. Svět nemusí být organizován nějakým „ústředním výborem“, jako třeba hrabání listí v parku – to ponecháno samo sobě do jara téměř zmizí. Samoregulace a nezdolná vitalita je jeden ze základ ních, nadějeplných i strašných aspektů fysis. Jsoucí je pravdivé jakýmsi hlubším způsobem, než je pravda jakožto adekvace – pravdivost plžů či pampelišek pochopíme v celém rozsahu teprve tehdy, pokusíme-li se je v zahradě vyhubit."

CICHLASOMA: takže přes literární hodnotu to taky nepůjde, hm… no jo, pamatuju si, jak jsem jednou četl něco z Weinera a říkal si: "já bych ho snad musel poprosit, aby to napsal, i kdybych měl být jediný čtenář…" – jdu pro kapesník :)

FIN: to mám přesně na mysli. ovšem bez textu je ten proces ještě rychlejší, chtěl jsi napsat. (?) a naopak, dokud zde bude kultivovaný text, daná podoba jazyka nezmizí, bude po ruce, byť, jak dokládá praxe, v čemž se shodujeme, vytlačovaná stále víc na okraj (viz média a nová média).

VINCENT_BU: jo a pokud jde o vyšší patra literatury a literaturu jako organismus - jak už jsem myslim psal - zkrátka si myslim, že nelze predikovat, že když se tvůrci masového čtiva budou inspirovat u klasiků, ne u dnešních "vysokých" autorů, bude to z hlediska čtenářské "masy" a z hlediska společnosti horší. krom toho si myslím, že nelze predikovat, že pokud se vůbec všechna literatura ocitne v evropě zcela na okraji, bude to z hlediska "společnosti", ba z hlediska věčnosti, k horšímu.

(vysoká patra dnes imho existují, ale jsou s nižšími spojená jen velmi tenoučkou a nahraditelnou nitkou.)

VINCENT_BU: já chápu, že to asi zjednodušuješ pro účely diskuse, ale přesto je snad dobře připomenout, že to není černobílé ani s tím, zda existuje něco jako "objektivní" literární hodnota nezávislá na vkusech jednotlivců, ani s tím, zda ji ta která porota umí poznat, nebo ne.

nelze to konstruovat tak, že buď porota pozná objektivní hodnotu, nebo ne, pokud pozná, má dát cenu všude, kde ji detekuje, pokud ne, nemá cenu nic oceňovat. a navíc - ono ani není vždy jednoznačně špatné (z mého hlediska), když se ten který autor trochu podřídí vkusu té které poroty.

abychom zůstávali na zemi - pokud se budem chtít dohodnout v tom klubu, kdo je dobrý kritik, který rozumí literatuře a pozná hodnotu, bude to asi za chvíli emocionálně poměrně náročné.
příklad, ne kritika, ale básníka (snad se to obejde bez emocionální "náročnosti"): václava hraběte v podstatě nemůžu číst. přijde mi to kýčovité, další adjektiva si odpustím. a je známo, že dost ostře rozděluje čtenáře poesie už dlouho. je pravda, že kdybych snad byl kritikem v šedesátých letech a měl k němu stejný vztah, asi bych považoval za žádoucí poznat, že se to sice nelíbí mně, ale bude se to líbit mnoha lidem v příštích generacích a snažit se to ocenit. ale i kritici jsou jen lidi.

myslím, že je to počtem cen, objektivitou atd. vždycky věc míry. čím víc cen, tím víc jejich positivních i negativních dopadů. nemá cenu probírat jednotlivé z nepřeberných možných scénářů.)
(čeho se popravdě mj. bojím, je, že i kdyby bylo cen spousta a dostával byl je kde kdo, hrozilo by, že třeba, abych byl osobní, zrovna ty, jehož díla mají podle mého názoru v rámci dnešní produkce hodnotu zcela mimořádnou, ostrouháš.)

(jinak teda myslím, že vidět tvorbu tvého typu v kontextu návaznosti na již mrtvé tvůrce a vyhlídek na tvůrce a nečetné čtenáře budoucích generací je jednak méně depresivní a jednak realističtější, než vidět ji v kontextu služby společnosti, která ji nedokáže ocenit.)