CICHLASOMA: :(

CICHLASOMA: no kurva..

Pavel Řezníček už tady taky neni.
(Co bude, až tu z té generace nebude nikdo?)

VINCENT_BU: (to mimochodem není pravda, aspoň v typickém v případě ne. můžeš říct, že v nějakém smyslu výsledek je, jako bych postupoval lineárně, ale reálně to většinou nijak "lineárně" neprobíhá, vidíš houf, z něj ti třeba několik věcí "padne do oka" tj. upoutá tvou pozornost ve větší míře než zbytek, ten už vnímáš víceméně periferně, "intuitivně" nebo náhodně nebo já nevím jak někam zaostříš, záběr se ti ještě zúží, pak se zaměříš, ani nevíš pořádně jak, na něco konkrétního, po tom sáhneš a je to. nebo aspoň u mě to tak většinou funguje, nic lineárního na tom není, nejsem počítač. jen nějak nevím, proč to tu řešíme.)

VINCENT_BU: většinou to není tak, že před sebou máme x hotových zmrzlin. vidíme matně se rýsující možnosti a některým nějak zkusíme pomoci k realisaci, nevědouce, co přesně z toho vzejde.

VINCENT_BU: nerozumím skoro ničemu z toho, co teď píšeš. asi ten komárkův text nějak hrozně přetěžuješ. on říká jen tu banalitu, že často svět potřebuje naši péči méně než si myslíme. (my bychom mu rádi vnutili nějakou cestu, která je pro něj nejlepší či jediná možná podle nás, ale není to tak.) říká ji imho docela vtipně, ale to je všechno. kdy a jak zasáhnout je naše volba, mít na paměti tu uvedenou banalitu nebývá na škodu, ale nutnost rozhodnout se v konkrétních situacích to z nás nesejme.
(plus je dobré si uvědomovat, že běh světa můžem většinou ovlivnit jen trošku. je to úplná banalita a nevím, co na tom mohlo být kontroversního.)

nebo ještě jinak: máš na výběr modrou, žlutou, červenou a zelenou zmrzlinu a nad každou proběhne volba 0/1. nevolíš si všechny naráz, nýbrž postupně. může se zdát, že z milionu zmrzlin si vybereš najednou stovku, ale je to klam. ve skutečnosti postupuješ lineárně, od jedné ke druhé.

CICHLASOMA: dělá prostě tu běžnou chybu, že zaměňuje interpretaci za danost. kdyby nechal výsledek volby (přenechejme věc samoregulaci a tuhému kořínku) otevřený, zůstal by i jeho plán otevřený, bylo by o co hrát. nějaké mlžení o "míře" nemá význam. konkurují si dvě sféry moci (lidská volba a determinace), a pokud ví, že část vůle musí delegovat na sféru samoregulace, bude ona tou řídící a bude určovat tvé další volby, jako např. kde a jak zasáhnout či ne. zkrátka, ohlásil výsledek (slimáky nevyhubíš), uzavřel plán a šmytec. – nebo si vyber to druhé čtení dovětku o pampeliškách.

výběr se může dít klidně z milionu možností, a pokud nejsi kvantová částice nebo rukopis v limbu, 999 999 z nich bude vždy 0 a zbytek 1. pak vybírej klidně z 999 999 možností, a nejsi-li atd. chápeš? nemůžeš být na několika místech zároveň. :)

VINCENT_BU: (asi už nemá cenu to dál nějak moc pitvat, těžko překlenutelnou propast jsme asi už našli, to by mohly být ty paralelní vesmíry nebo tak něco.
nevím, kde k. říká, že je dobře se spolehnout na tuhý kořínek a v které věci konkrétně, ale to je jedno.
podle mě vždy vybíráme z neurčitého počtu možností a rozhodujem nečernobíle, kolik podpory (energie, důrazu atd.) které z nich věnovat. situace, které jsou _téměř_ ano/ne, jsou dost výjimečné. možností, jak podporovat a nepodporovat literaturu je nepřeberné množství, možnost, že by ji stát neměl dotovat vůbec nijak je jedna z bezpočtu a nikdo ji tu nehájil, pokud jsem si všim. naše vědění o tom, jak by lidstvu pomohl a/nebo uškodil zcela hypothetický naprostý zánik nově vznikající literatury, je značně mlhavé, a možností je nepřeberně mezi těmi extrémními, že by to jistě znamenalo zánik lidstva, či že by to lidstvo jistě spasilo, které asi nikdo vážně nezastává.

a podle mě by ses měl zeptat literátů, nejlépe i těch mrtvých, kolik z nich má za to, že si s nimi vytřelo prdel "dějinné určení", než to o nich budeš říkat.)

CICHLASOMA: je to nesmysl. pokud nemůžeš výsledek ovlivnit volbou, pak ti žádná míra účasti nepomůže, a je daný. pokud jej ovlivnit můžeš, pak tě nemusí zajímat vše okolo, a je daný tvojí volbou. pořád je to buď a nebo. v každém případě máš volbu, a pokud nevíš výsledek, nemůžeš vědět, která je správná. jenže on ví, že volit spolehnutí na tuhý kořínek je správné, volbu nevědomky provádí a považuje ji za správnou. tím je daný jeho výsledek.

každá volba je 1/0, není zde žádné mezi. to ví i počítač, resp. kvantový ne, ale to bychom museli začít uvažovat o paralelních vesmírech, avšak já kvantovým vědomím nevládnu, čili se podržím jen jednoho. :)

VINCENT_BU: možná, že tím jsme konečně u jádra pudla.

komárek v žádném případě neříká, že výsledek je daný, říká v podstatě (když vezmu v potaz i jeho další texty) pravý opak - výsledek není předem daný, je otevřený a my ho můžeme ovlivnit jen v omezené míře, a jen v omezené míře můžeme vědět, který z možných scénářů by byl lepší a z jakého hlediska, případně které hledisko je důležitější. v omezené míře víme, jaké důsledky ve skutečnosti budou mít naše akce. poměrně často (ale ne vždy!) napáchají hodně škody ti, co chtějí dosáhnout absolutní jistoty, absolutní pravdy, dobra či spravedlnosti. (btw, psal jsem, že člověk jednou _asi_ odejde. jen můj odhad, vůbec si nejsem jist.)

"v omezené míře." nikdy to v takových věcech není nula a nikdy to není 100 %. nikdo není ředitel zeměkoule, i když si to třeba myslí. je dobrý mít důvěru v život a v budoucnost, že jistě přinesou i věci řešení, která neumí vymyslet třeba nikdo, rozhodně ne my. na literátových bedrech zpravidla neleží osud světa, naštěstí.

nemá cenu rozebírat jednotlivé aspekty, případy, oblasti, rozdíl je v základním přístupu. někomu straší v hlavě starost o míru a vědomí konečnosti, omezenosti našich možností (ona ostatně jiná _možnost_ asi ani není myslitelná) a naopak relativně velkých sil života a vůbec sil, které nemám v moci, někomu straší v hlavě touha po absolutnu konečně sneseném na zem.

(nietzsche říkal, že potrvá evropanům 300 let, než se naučí brát vážně věci, hodnoty, možnosti, které nejsou (už ani domněle) absolutní, jednoznačné, jisté, absolutně zdůvodněné.)

CICHLASOMA: z toho se nelze vykecat. zde nezáleží na rychlosti, nýbrž na samotné ontologii. je-li výsledek daný, jak říká Komárek, pak není o co hrát. jsi buď pasivní součástkou dění, které neovlivňuješ, nebo – v existenciálním smyslu – už nejsi, byť navenek jevíš zdání existence, a také není o co hrát.

buď říká, jak mi to tlumočíš: dopadne to špatně, ale o dva týdny později, děj se co děj; nebo: dopadne to dobře, děj se co děj, protože tuhý kořínek. nevím, jaké čtení si vybrat, obě však mají v pozadí "děj se co děj".

i kdyby šlo o dva týdny rozdílu, jaký bude jejich ontologický, eschatologický, existenciální atd. smysl, pakliže jsou řízeny tuhým kořínkem? půjde jen o dva týdny navíc v otroctví determinovaných součástek.

otrocká, evoluční determinace je pořád v pozadí tohoto přístupu, stejně jako v obraze autorů publikujících navzdory vlastní matce, která je nikdy neporodila. pak zde ovšem nezbývá místo pro iracionální akt záchrany zcela neužitečného tygra, bez kterého se to obejde. – já slýchal v dětství, že umění je jakási nadstavba, a heršvec, ono to furt frčí…

Komárek je ale biolog či co, lze porozumět tomu, že mu Darwin straší v hlavě. (Čapek? bývá, že se protiklady přitahují, třebaže si vůbec nerozumí :))

VINCENT_BU: už je to opravdu v kruhu, tak jen:

literatura sama o sobě není živá, komárek mluví o seberegulaci živého. ta je velká, ale ne nekonečná, tygři odcházejí, asi jednou odejde i člověk, jenom máme někdy tendenci s katastrofickými scénáři trochu spěchat. to je celé. on ani neříká - nic neregulovat, nic neusměrňovat. já myslím, že má pravdu, že lidstvo by se bez rafinovanější literatury obešlo, ale on ani nevolá po tom, aby se vůbec nepodporovala.

samozřejmě je možné, že autoři mající zájem bez zisku publikovat, co už napsali, zmizí, jakkoli se to dosud, pokud vím, nikdy v nezanedbatelném měřítku nestalo. uvidíme.

CICHLASOMA: ano, i tohle čtení mě napadlo. jak ale zjistil, že je nejde vyhubit? opět by šlo o adekvaci hodnoty předem. rozhodl – coby plánovač v obráceném gardu –, že lidstvu ani slimákům se nemůže nic přihodit, bude-li si počínat sebevražedněji, neboť je chrání tuhý kořínek. a hle, literaturu ani tygra stejný princip neochránil… tohle je cesta do pekla, nicméně netvrdím, že tam lidstvo nepatří, takže asi správná :)

hm, a já mám zase pocit, že může hodně kolísat zájem autorů o publikaci textů, ale to už jsme si řekli, chodíme v kruhu, byť žertem. nedělal bych z tvůrců automaticky hadr, jímž si vytírá prdel dějinné určení. a pokud to tak navenek vypadá, pak jsme otroci kolosu všichni, analfabeti a čtenáři jakbysmet, a nikdo nemá na nic nárok. pořád je to dvojsečné; sám sebou regulovaný kolos se může krásně sešrotovat, přinejmenším své zaostávající součástky – teď jsem si vzpomněl: ví Komárek, co je Skynet a v který okamžik přesně nabyl sebevědomí? nebo nečetl ani Čapka? :D)

VINCENT_BU: Já myslím, že si neprotiřečí, byť samozřejmě z takovéhleho obecného moudra nelze ohledně konkrétních případů celkem nic vyvozovat. On to podle mě staví tak, že lidstvo, pampelišky, slimáci maj tužší kořínek a větší schopnost adaptovat se na jiné podmínky, než často různí plánovači předstírají či předpokládají. A že literatura je, jakkoli si ji už někteří spojujeme s člověkem skoro neodmyslitelně, jen jedna z mnoha možných pomůcek k zvládání života. Samozřejmě se může plést, beru to jen jako takovou připomínku, že _často_ schopnost adaptace, proměny u živého podceňujeme.

A pořád je tu věc, že literáti tvořící nejen bez odměny, ale dokonce s risikem vězení nebo popravy jsou tu už tisíce let, tak se mi nezdá úplně pravděpodobné, že se vytratěj. Spíš může s během dějin hodně kolísat zájem o jejich texty.

CICHLASOMA: jo, už to chápu. v rámci samoregulační záchrany lidstvo vyhubí literaturu a nic se nepřihodí – jenže opravdu? k čemu slouží dovětek o vyhubení pampelišek? lze jej číst i tak, že v rámci instinktivního hubení – a dle mého je lhostejno, zda je spontánní či řízené – člověk zjistí, že vyhubil i to, co neměl a čím se sám odepsal, přinejmenším ohrozil. jinak nevím, k čemu ten dovětek. nekatastrofičnost jednání a la "tuhý kořínek" je rázem zpochybněna. pokud ne, vystačili bychom si s apriorním určením jejich hodnoty. protiřečí si.

VINCENT_BU: (Nepropaguji, aby zůstali jen klasici. Jen říkám, že by to nebyla žádná katastrofa. A taky říkám, že k tomu podle mě nicméně nedojde, protože řada autorů podle mě bude i nadále jako už tisíce let chtít psát a nějakou formou zveřejňovat, i když se to finančně nevyplatí.)

(Pokud jde o tu důležitost konkrétních textů - to nebylo hezké, že jsem do toho tahal Tebe, pardon. Ale obecně - jasně, že když nějakému textu propadnu, mám dojem, že je nejdůležitější na světě a případně pozmění moje obzory na léta nebo doživotně. Ale rozumem vím, že jsou na světě tisíce textů, které by mě uchvátily stejně, kdybych se do nich ponořil, což momentálně u většiny z nich nemůžu, protože neumím příslušný jazyk, případně o nich ani nevím, musel bych pátrat atd. Některé z nich možná i mám doma, ale nemůžu se dostat k tomu, se do nich začíst.
Už tu prostě je neuvěřitelné množství textů, které mají potenciál mě zásadně oslovit, drtivá většina současné produkce je zcela přirozeně mnohem slabší, ale najdou se v ní, i v české, věci, které se těm minulým vrcholům pro mě vyrovnají. ;)
Které texty z toho moře těch, které mi mohou něco zásadnějšího udělat, mi to skutečně udělají, protože se jim budu dostatečně věnovat, je do značné míry dílem náhody.)

VINCENT_BU: (Já jsem za prvé nechtěl naprostou samoregulaci propagovat, za druhé myslím, že pointa toho úryvku v naší souvislosti je, že i lidská přirozenost má tuhej kořínek a podceňovali bychom ji, kdybychom si mysleli, že si neporadí bez literatury a že záchrana literatury (nebo šadó) je záchranou lidstva. Ať se nám to líbí, nebo ne.)

VINCENT_BU: ona to bude spirála, řekl bych. napřed jí odráží, v druhém gardu ovlivňuje.

pozn. bokem k "v některých jazycích něco nejde": ano, některé věci řekneš např. jinak v češtině a v aj jinak. jinak postavíš vyjádření. ale snažíš se pořád vyslovit (tu) určitou skutečnost, jev. liší se to, ale směřuje to k témuž.

kdysi mi jeden docela chytrý člověk řekl něco ve stylu "nemůžeš pořádně myslet (tedy uchopit svět), když ho neumíš pojmenovat" - to bylo v oněch klackovských letech, kdy jsem sledoval, řekněme, spolumládežníky z lidovějších vrstev a jejich mluvu "hm nó tó tamtó hm a s tim todle chápeš?" a měl občas tendenci sklouzávat k takovému způsobu vyjádření, tedy vlivem okolí. časem se z toho stal můj občasný koníček. někdy prostě sleduji určité skupiny obyvatel a chvíli poslouchám, jakou mají omezenou zásobu slov a o čem se baví. (byly doby, kdy mě to děsilo, dneska se na to dívám jak na přelet vrabců.) a během let jsem postupně nabyl přesvědčení, že jedinci, kteří si vystačí s málem - nepotřebují moc slov a výrazů, svět je "hm no tó tamto chápeš že jo, takže todlecto pak takhle a je to" - tak že u těch jazyk napřed odráží omezenost vidění světa (jasně, když nerozlišuješ moc věcí, barev, tónů, nuancí odstínů, tak - logicky - nepotřebuješ moc bohatý jazyk) a pak, sekundárně, opět logicky, dál udržuje a formuje myšlení na úzkokolejné cestě životem a realitou. ale primárně bych řekl, že je ta fáze "odráží myšlení a duševno nositele", pak teprv ta fáze "jakým autem jedeš, na takovej tvar volantu si postupně zvykneš a budeš ruce podvědomě dávat takhle daleko od sebe"...

jinak jsem nechtěl říct, že by mi snad osud vlastního jazyka, když bude upadat a klesat a bude se mluvit stále primitivněji, snad byl zcela lhostejný. jen případné zanikání malých věcí vidím jako součást chodu vesmíru a kdyby k tomu docházelo, nebudu proklínat potomky a vnuky, že hanebně zradili a dopustili ztrátu něčeho, co jejich dědové a pradědové s národním horoucím zápalem tak ctili... prostě proto, že takové věci v běhu času světa nastávají a ani naše hrdá kultura, ta naše, v tom našem jazyce, není posvátnou výjimkou...

FIN: určitě, myšlenkám na fatálni (ne)potřebnost malých literatur se nelze vyhnout. přiznám se, že i mně je zánik lužické srbštiny docela lhostejný. :) – obvykle však dospívám ke zjištění, že jazyk natolik ovliňuje způsob myšlení, označování, metaforiku nebo vyjadřování, řadu různých nuancí, že nahradit ten menší větším bez ztráty nelze. ani naopak. 2 příklady za všechny: Holan je v angličtině v podstatě nemožný. Holub v ní naopak vzlétá (tzn. teoreticky přeložený zpět do češtiny začíná cosi ztrácet).

jazykově by se asi nic moc nepřihodilo, kdyby češtinu nahradila např. polština, ale mám za to, že české vnímání literatury, a jistě též lužicko-srbské, je pořád natolik zvláštní, že by textu jen v polském jazyce při tomto vnímání něco chybělo. takže teď si protiřečím, já vím, a na cizím trhu to nejspíš také nepůjde. :)