CICHLASOMA: schválně, jestli se trefím: jde o Hausera nebo Senfta.
AI podceňovat nelze, nedávno jsem slyšel o úspěších kvantového počítače, co do objemu operací je to jiná liga. Problém však musí být v "sestavení tréninkového korpusu" a určení cíle operace. Například šachy jej mají jasně daný, tam je množina kombinací uzavřená. Ovšem v literatuře se otevírá s každým novým slovem ve větě, verši apod., nemá-li jít pouze o nápodobu. Autor-člověk má ten korpus složený ze vší jazykové zkušenosti, od chvíle, kdy začal vnímat. Jak by se dal přenést do algoritmu, jak by ho vůbec bylo lze v úplnosti vystopovat, to si neumím vůbec představit… A to jen, pokud bychom přistoupili na podmínku, že se na vzniku textu podílí čistě jazyková zkušenost, což je neobhajitelné.
Umím si ale mlhavě představit AI interface jako nějakou mentální posilu člověka, pokud by byla od počátku napojena na jeho zkušenostní korpus, nejen jazykový. Ostatně editory jsou již dnes takovým nástrojem na primitivní úrovni, nejsou to jen psací stroje.
Mě totiž nesmírně zajímá, proč nelze většinu textů napsat napoprvé, v čem spočívá to trvání. Pokud AI dokáže vidět zkratky na předem vytčené cestě, které člověk díky nepozornosti, nešikovnosti atp. nevidí hned, pak může ušetřit kus práce. Ovšem stanovit cíl textu, objev nového tvaru, čistě z "imanentního vývoje literatury", z pohybů v jazyce samotném, jak říkají strukturalisté, to se mi pro AI nezdá možné. Mimojazykový přesah je pro vznik textu – možná paradoxně, možná logicky – rozhodující.