OMI: já myslim že ve finále můžeš bejt docela rád že tě do toho tenkrát nemontovali, jen by ses zbytečně stresoval a měl bys zbytečně strach, nakonec se ukázalo že je dobře žes o tom nevěděl, jak bys asi tenkrát chápal co se děje?
Mí rodiče měli podobnej problém když mi bylo 10... tenkrát se projevilo že má otec milenku a že s ní chce bejt. Nějak čas to trvalo, máma se z toho sesypala, nakonec otec zvolil zůstat s ní a já sem dodnes ráda že sem o tom v těch deseti nevěděla, protože tenkrát by mě to děsně ničilo... a asi bych k tátovi celou pubertu nedokázala najít důvěru a jak se znam, dost možná bych ho tim tak udolávala až bych se sama postarala o jejich rozchod ještě dřív než nakonec přišel. Dneska už ne, ale já bývala strašný díte a strašnej puberťák. Děsnej moralista, antiautoritářskej bojovník za lidský práva a spravedlnost, bohužel v očích většiny tenkrát spíš je drzej hyperaktivní grázlík...

Mně kdysi poslali na tábor. Na neurčito. Když jsem se po měsíci vrátil, děsně jsem na to v dobrým vzpomínal a líbilo se mi tam. Když jsem se po pár letech dozvěděl, že se rozváděli a že jim to úřad zamítl (tenkrát na to byla u soudu komise soudružek, které jste museli přesvědčit, že mančelství neplní společenskou úlohu), ztratil jsem jakýkoliv respekt k rodičům. Když mne neberou do tak důležitý věci, která se mne týká, nemaj mi co kecat do věcí, který se jich (z mýho tehdejšího pohledu) netýkaj.

JUASINHA: Nechci tě strašit, ale já jsem se na potenciální rozchod svých rodičů dívala uplně stejně jako ty teď. Ty jseš o dva roky mladší než já a představ si: táta mámu opustil loni, letos se rozvedli. Takže člověk fakt nikdy neví co se může stát. Mí rodiče mi vždycky připadali jako ideální pár a od nějakejch svejch 15ti jsem jim i záviděla jejich život. To jak jsou spolu, jak se nehádají, jak se pořád vodí za ruce, jak maj společný známý,aktivity... nastavili mi zrcadlo a neustále sem měla pocit že jsem špatná, protože podobnej vztah se mi samotnej nepodařilo navázat. Jenže zároveň s postupujícím věkem sem čim dál tim víc chodila na koncerty svýho táty a pořád mi nějak nedocházelo jak tenhle punker může bejt s mojí mámou. Ne snad proto,že by moje máma byla špatná ženská, ale proto, že mi ten monogamní poklidnej vztah prostě k němu neseděl. Tenkrát jsem si uvědomila, že si to asi řeší po svym, že si asi s nějakejma úletama neláme hlavu ale že doma je za hodnýho manžílka. Jenže pak se nám pan otec zamiloval. Druhá míza mu uplně zatemnila mozek. Najednou tvrdil že máti vnímá už jen jako sestru... no, to je holt těžký když se člověku v 47letech do života přichomítne o 14 let mladší kost. Soudnej člověk by si měl uvědomit že si v první řadě nesmí dovolit se zamilovat, protože to je cit kterej z člověka dělá magory schopný pošlapat si celej svuj život a vše zničit. Je jasný, že v 25 let trvajícím manželství už tenhle cit trochu vyhasnul, ale to, že ho ve mě vyvolá někdo novej neznamená, že to manželství stojí za hovno...

JUASINHA: různá rodinná tajemství asi v rodinách jsou, někde více, jinde méně... některá se dozvíme, až přijde čas, některá nikdy. ale snad to tak má být. proto jsou to tajemství. ;-)

mezi dospělými partnery (manželi) asi panuje představa, že když jsou jejich děti už dost velké (třeba nad 18, co já vím), tak už se jich rozvod příliš nedotkne... ale asi to není zdalek tak. sama osobní zkušenost nemám, ale můj švagr zažil rozvod svých rodičů, když mu bylo asi 30 a strašně dlouho to nemohl svému otci odpustit, že matku opustil. i když přiznával, že jim všem dělala celá léta ze života očistec.

já osobně teda "obdivuju"každého,kdo je schopen překousnout odchod jednoho z rodičů od rodiny...vím,že časem ta počáteční nenávist a nepochopení asi přejde,ale nedovedu si představit,že by jeden z mých rodičů opustil toho druhého(myslím tím kvůli někomu jinému!!!!!)Jasný,když rodiče mají špatné manželství,tak asi není co řešit,ale jestliže tam není problém a jednoho z nich by chytla druhá míza,tak by to pro mě byla hrozná zrada...ale je to běžná součást života,takže můžu být jedině ráda,že naši jsou furt spolu,i když kdo ví jaká skrývají tajemství:))

Napadá mě při tom otázka,jestli mají(měli) vaši rodiče před vámi rodinná tajemství)potraty,nevěry, různé tragédie...)mně totiž doma nikdo nic neřiká a všechno tohle se dozvídám úplně náhodně...a fakt mě to štve...nedávno jsem se třeba dozvěděla,že táta má někde nevlastní sestru,kterou nikdy neviděl a nic o ní neví(děda měl milenku/ky)...úplně jsem měla chuť zavolat do pošty pro tebe:-)))),protože mě to fakt zajímá...ale asi jsem jediná....a nebo jí zná a jen se o tom nemluví....
mi připdají hrozně zajímavá tahle rodinná tajemství:))

ale to ze se radou budes ridit, nic nezarucuje.... mam podobnounevl. matku s niz sem nikdy nezila a ktera vynalozi hodne sily aby mi tropila drobne ci vetsi potize a zadny akt vstricnosti tomu nezabranil.... halt pokud chce nenavidet, nenavidet bude

MIKATCHOU: zivot je plny kompromisu a nikdy nikdo nesliboval, ze to bude vzdy fer..... Zeli ti ukazala jaky smer by mohl zabrat, pokud opravdu chces veci rozpohybovat kladnym smerem. Samozrejme muzes i nadale sedet, tvrdit ze proti ni nic nemas a cekat jestli nezahrmi nebo tak neco */*

MIKATCHOU: ale ona se s tím nevyrovná pokud nedostane od tebe impulz....

já tě nenutím, jen jsem napsala, jak bych to řešila já....

tak to je totální kravina tohle... ona se s tim všim předevšim musí psychicky vyrovnat, já nepůjdu přece za ženskou která mojí mámě málem zničila život s bonboniérou a kytkou.. to je totálně úchylný. Jediný co chci je aby dostala odvahu a přestala se přede mnou schovávat...

ZELINKA: jo.. to není blbej nápad... naopak...

MIKATCHOU: kup kytku a bombošku, počkej až taťka nebude doma a dojdi za jeho novou partnerkou na kafe..... třeba netuší, že už jsi to vzala a že se na ni nezlobíš....

MIKATCHOU: tak to je blbý...ale i tomu bych dala čas... táta časem pochopí, neboj....

ale on to ví že mě to mrzí, zkoušela jsem to párkrát... třeba sem navrhovala ať spolu zas někdy jedem na lyže... nechtěl. Protože jeho nová ženská měla něco s nohou. A já přitom ani nechtěla abychom jeli ve třech... v tý době totiž ještě nebyla vytažená válečná sekera. A neni v podstatě doteď. Spoustu věcí co bysme mohli dělat společně nemůžem, protože jeho nová paní se mě prostě bojí. Má sice důvod, rozvrátila naší rodinu a já jí svýho času nenáviděla, ale už sme se párkrát viděly a já jí dala najevo že je vše v pohodě, že jí beru. Ale má ze mě furt dál stíhy. A táta jí upřednostňuje za každých okolností...

MIKATCHOU: já bych mu zkusila napsat dopis. Klasický na papíře, případně tam namalovala nějaký obrázek. Ale musíš hledat sama, musíš ty najít způsob, jak dál. Ale hlavně to zkoušet... a moc nenaléhat... věřím, že jestli to opravdu myslíš upřímně, že nastane postupná změna

MIKATCHOU: měla bys mu říct, co pro tebe znamená.... jeho to utčitě potěší, tobě se uleví a určitě najdete společnou řeč...otcové jsou hrdí a pyšní na své dcery .... a na jejich věku (dcer i otců) přitom nezáleží... :-)

MIKATCHOU: dej tomu čas.. trpělivost...

mysli na něj s láskou a uč s čekat, trpělivosti... ten pravý čas přijde

MIKATCHOU: omlouvám se, jen tím urychluji případný pomalý vývoj... vidím, že to nebylo na místě... nejsem ještě dokonalá

MIKATCHOU: Takňák chybí to přivinutí na hruď a tlukot otcovského srdce? O deset, dvacet let dřív? Jme se se k tomu sebezpytem (auto-psychoanalyzou) k tomu po čase dobral, co mu furt vyčítám, že mi za celý dětství dluží.

POA: volíš trošku moc ostrý slova na to že mě vůbec neznáš a nevíš jak to máme. Já sem už dávno samostatná, žiju v jinym městě než otec, chodim do práce, dycky sem se dokázala uživit,i během studií. Nejde mi o žádné vození za ručičku, to sem nikdy nepotřebovala. Otec mi nevybíral ani střední ani vysokou školu, za celou dobu sem za ním ani jednou nešla pro pomoc nebo pro radu (kromě občasného zkonzultování nějakýho osobního problému jako kámoš s kámošem), s výběrem práce mi taky nepomáhal, sem samostatná už docela dlouho. Jde mi jen o rodinné vztahy, chápeš?

POA: Možná rpoto, že tě má pořád. Já třebas fotra moc neužil a taky mu to pořád v koutku duše vyčítám, ikdyž vím svoje. Ale že si to umím správně pojmenovat neznamená, že to neprožívám.