MARINNE: Na druhé straně podle mého názoru ani dospělé děti nemohou , pokud bydlí s rodiči, sklouznout do extrému "já si budu dělat co chci a vy si trhněte nohou". Pokud spolu lidi bydlí, tak si musí nějaká pravidla respektovat, jinak to bude furt vytvářet nějaké třecí plochy. A pokud se ta pravidla nevytvořila tak nějak "samo sebou", tak by se na nich měli dokázat nějak dohodnout (v případě
CORNELA: mi třeba není jasné, co se rozumí "děláním vln", co tedy jejím rodičům vadí a co si vlastně naopak ona přestavuje pod tím, že rodiče "budou v klidu").
Jen jako příklad... Já třeba v případě, že bydlím s nějakým, ke komu mám nějaký vztah (tj. není to cizí spolubydlící, ale rodič, dítě, manžel, přítel...), tak považuji za přirozené, že pokud někam jdu, řeknu zhruba kam a kdy si počítám s návratem. Pokud se vracím jinak (dřív/později), volám. To samé očekávám i od spolubydlících (t.č. manžel a pubertální syn) a držela jsem tuhle zásadu i teď, kdy jsem byla pár dnů se svými rodiči na chalupě (je mi 50+ a už dávno jsem na rodičích nezávislá jak finančně, tak pokud jde o bydlení ;-).