MOTYLEK: Opakuji: "Nejtěžší na tom je naučit se, aby ti to opravdu BYLO jedno." Jinými slovy - otázka zní: Proč ti vadí, že to dělají? Tipla bych, že proto, že ti pořád záleží na tom, aby to, co děláš, schvalovali. Až to budeš brát tak, že když se shodnete, je to fajn, a když ne, je ti to jedno, tak tě přestane trápit, že ti do věcí kecají a budeš to prostě ignorovat. Člověk nemůže změnit druhé, ale může změnit svůj přístup. A když se ti něco, co někdo jiný dělá, nelíbí, můžeš mu to říct, ale jak s tím naloží, už neovlivníš.

INUSHKA: A jak třeba rodičům vysvětlit, že když mám už vlastní finance, mohu si za to pořídit, co chci? Stále mají tendenci mi kecat do toho, co si mám nebo nemám koupit (nebo spíš, že to, co jsem si koupila, jsem si kupovat neměla).

MOTYLEK: Dá, nenechat si to líbit. Ona totiž spousta dospělých dětí má tendenci se do té pozice nechat vmanipulovat. Prostě ten model chování přijmout a když se k nim rodiče chovají jako k dětem, tak se naoplátku jako ty děti začít taky chovat. Tedy místo rozumné dospělé diskuse případně jasného stanovení hranic se začít hádat, urážet, brečet, vztekat, že "jsem přece dospělá, tak se tak ke mě chovejte".
Pak následují takové ty typické rozhovory typu "Jak sis mohla koupit zelenou sedačku, vždyť je příšerná", kdy ono dítě začne svou volbu obhajovat a bránit a přesvědčovat maminku, že byla správná a že by ji měla schválit, místo aby řeklo "Mně se líbí a jestli tobě ne, je to tvůj problém a mě to nezajímá." Tohle je totiž podvědomá snaha být tím "hodným dítětem", které maminku poslouchá a potřebuje její schválení na všechno, co dělá. V okamžiku, kdy se z téhle škatulky dospělý člověk vymaní a dá najevo, že už poslouchá jen sám sebe, přestanou se k němu rodiče chovat jako k malému dítěti, protože už k tomu nemají prostor.

U nás se to taky rovná už pár let a teď to konečně začíná být jakž takž srovnané.