Včera kolem jedenácté jsem se v ne příliš dobrém psychickém rozpoložení vracela prázdou ulicí domů, když jsem uviděla pána, jak si chytá psa na vodítko a rozhlíží se po ulici. Já jsem měla psa na vodítku a tak jsem pokračovala směrem k druhému psovodovi. Když jsem od něj byla na cca 10 kroků, vyběhl za autem nasraný dobrman, bez vodítka, vyceněnými zuby a hrdelním štěkotem. Ve zkratu jsem si stoupla pred Rendyho a strachy se nemohla hnout. Dobran nás oběhl a pokračoval někam dál v cestě. Druhý psovod mi s úsměvem ve tváři říkla: "To ona jen tak straší!". Krve by se ve mně nedořezal.
Tomu chlapovi bych dnes nejraději nakopala prdel a i přes to, že dnešek je zas normální den, situaci bych v danou chvíli vyhodnotila stejně. Psů se nebojím (miluji je) ale mnohem víc mám ráda sebe a své zdraví. Je pravda, že jsem v první řadě bránila psa, ale nebít tam Rendyho, vylezla bych na první lampu...
Pokud někdo nepřijde s nějakým efektivnějším řešeím (povinné zkoušky...), jsem na 100% pro vodění psů na vodítku!