PIZI: citace :"V čem je rozdíl mezi cílem a smyslem života? V čem se ty pojmy liší, že se ptáte takto?"

Co říkáte v minulých příspěvcích, tak bych s tím celkem souhlasil. Víte, já bych to dokreslil-zpřesnil o něco : Cíl, je vždy meta. Cíl je přání, idea. ( součtem je to radost ).Takže v životě může mít člověk mnoho cílů. Když jeden cíl dosáhne, splní, docílí, tak si zvolí, vysní další cíl.
Pak : smyslem života je "děj" tedy, cesta k cíli ( jednou je hladká bezrozporná, jindy je trnitá, zlá...atd. ) Ceska k cíli naplňuje ony pocity, ony představy...naplňuje duši i mysl. Cesta k cíli je smyslem života a cílem života je ...je komplexně řečeno "RADOST", pocit radosti, pocit uspokojení. Jenže....(!) né každý má stehnou cestu a pak stejnou radost. Někdo prožije život v radovánkách, karty, chlast, nevěra, nemakačenko, šmelinaření, atd. ( pro společnost je takovej zátěží ); ale on sám má z toho pocit radosti, uspokojení On dojde na konec života a prohlásí : jóóó, to byl báááječný život ( a přitom kam vkročil tam škodil ). A jiný člověk, např. vědec, se dře snaží pracuje od vidím do nevidím, vychovává rodinu, miluje manželku, pomáhá kde se dá a přesto dojde na konec života a nemá dobrý pocit radosti, či štěstí, protože si myslí, že nezvládl toho víc, že víc chtěl a nestačil.
Takže : cílem je sice radost, ale bohužel se k ní každý dopracuje jiným putováním po světě, jinou cestou, ač tato cesta je vpodstatě smyslem a náplní života.

Izolaci člověka v sobě samém vidím jako velmi variabilnní záležitost.. Mám za to, že jde o filozifii daného člověka a o jeho styl života, co rozhoduje o správnosti či nesprávnosti této cesty.

Potkal jsem osůbky, které z pohledu běžných IN lidí byly vesměs izolované od okolního běžného životního dění, jaké dnes společnost nabízí, ale byly z toho vysloveně šťastné. Samozřejmě je tu na snadě otázka, zda by tito lidé nemohli být ještě šťastnější, kdyby si vyvolili jinou cestu, nicméně tento postup si určili sami a považují ho za ideální. Nikdy bych se neodvážil někomu takovému říci, že směr, kterým se ubírá, není dobrý, už jednosuše proto, že navzdory veřejnému mínění, jim věřím.

Ovšem z pohledu člověka, který si sám takovouto otázku položí jde už o něco více. Sám si čas od času říkám, zda je dobré znát všechny ty lidi, které znám, zda je dobře se v sobotu večer rozhodovat, s kým že to vlastně půjdu na terásku na pivko, jestli bych se skutečně měl bavit s přáteli o věcech které mě/je vesměs ani moc nezajímají, zda se s někým radit o koupi trička-bot-telefonu-čehokoliv. Proč nejít do práce sám? Proč si místo do hospody nezajít sám do čajovny? Proč neudělat cokoliv naprosto nezávisle na komkoliv jiném? Je na snadě, že považuji za dobré čas od času si říci: ano, proč ne..! Protože čas na přemítání o nejnesmyslnějších věcech, které naše mysli generují, aniž by bylo možno je byť vůbec prezentovat někomu jinému, si prostě aktivně žijící člověk nenajde. Nenajde příležitost, aby se někdy oblékl tak bláznivě, jak by chtěl, aby se někdo nezeptal: co to máš sakra na sobě? Nenajde náladu na provedení něčeho, na co ví, že má, jelikož by to vyžadovalo příliš mnoho trpělivosti/snahy/prostředků/času/podnětů. A to podle mně není dobře.

Když použiji metaforu, představil bych si sociální život, jako běžný pokoj v bytě 1+1 velmi akčního člověka. Všechno tu je. Je, kde si sednout, kam si dát oblečení, kde se najíst, kde spát, kde pracovat, kde se válet. Nicméně všechno se vyvýjí, všechno se mění a všechno prochází časem. Židle se rozbíjejí a kupují se nové. Stoly začínají vrzat. Postel se proleží. Oblečení se ušpiní a zůstává zmuchlané ležet v rohu na zemi. Zdi šednou. ... Navíc do pokoje chodí lidé - a cosi přinášejí i odnášejí. Jednou za čas je však třeba se zastavit a dát vše dohromady.

Je dobré se načas zatáhnout, izolovat se a uvědomit si, kdo je vlastně špinavý a kdo čistý. Kde to v práci vrže. Zda má současný partner v hlavě i víc, než jenom myšlenky na postel. A jestli si místo těch šílených lyží, nekoupit třeba snowboard. ... Navíc myšlenek cizích lidí se ke každému časem dostane tolik, že má něco do sebe se na ně alespoň na chvíli vykašlat.

Jednou za čas se vyplatí uklidit si pokoj. Člověk si pak i třeba lépe uvědomí sám sebe.