Z pohledu chodce - v situaci 2+0 jdu přes první pruh a pokud už v druhém pruhu nestojí další auto, tak tam opatrně nakukuju, jestli jako už můžu.
V situaci 1+1, kdy mě pustí bližší auto, jdu do půlky pruhu a hypnotizuju řidiče v protisměru, jestli teda mě vidí a zastaví. Jsou situace, kdy nezastaví, takže holt čekám v tom bližším pruhu, než dostanu přednost.
Jsou to situace, kdy jdu sám, s dítětem nebo rodičem-seniorem. Ty druhé dvě skupiny by ale ani v jednom případě do toho nejbližšího pruhu ani nevstoupily, dokud ten druhý pruh taky nestojí, prostě nechtějí být na cestě, když by náhodou museli během přecházení zastavit..
Ještě horší je situace 2+0, kdy ale přecházíte zleva, takže vlastně ten bližší pruh je ten "rychlejší" (i když v obci to má být jedno), tam někdy čekám docela dlouho i já, ne tak to dítě nebo senior..
Moje máma-senior to pak řeší tak, že si stoupne několik metrů od přechodu a rozhodne se přejít až v žádném směru nic nejede, protože nevěří tomu, že ji někdo nezajede. Klidně několik desítek sekund. Pak jí někdo zastaví a musí na ni i blikat nebo mávat (už i jeden troubil), aby jako konečně překonala strach a šla. O 150 metrů dál je semaforový přechod, který máma běžně využívá, ale někdo asi hodně přemýšlel a na víkendy je semafor vypnutý..