Svatojakubská cesta
Poprvé jsem o ní slyšel od spřáteleného kolegy z práce, cestou na oběd. Jeho popis ve mně vyvolal nádhernou představu nekonečné procházky po sluncem zalité pláži podél Atlantiku. O pár let později s tím přišel další kamarád, jaký to byl jedinečný zážitek a nakonec jsem dostal k narozeninám knížku Poutník od Paola Coelha, která ji popisuje. Pak už byla jen otázka času, abych si ty tři indicie v hlavě pospojoval a pochopil, že mám jít taky.
Svatojakubská cesta vede z místa rodiště do Santiaga de Compostela v severozápadním Španělsku, kde jsou v překrásné katedrále z přelomu 11. a 12. století uloženy údajné ostatky svatého Jakuba. Podstatná část poutníku vyráží až z hranic Francie a Španělska, kde se rozsáhlá síť evropských tras spojuje v Camino Francé a Camino del Norte. První z nich, Francouzská trasa je nejvíce frekventovaná, vede přes Pyreneje, vnitrozemím přes řadu měst a památek a má okolo 850 km. Severní, pobřežní trasa lemuje oceán, vede hodně přírodou a lesy, je o trochu delší a hlavně klidnější.
Vybral jsem si, mému srdci bližší, Severní cestu, sbalil si skutečně jen to nejnutnější a s obřím 17 kilovým baťohem jsem pak za celou dobu potkal jen jednoho Ira, který táhnul víc krámů než já. Na druhou stranu, měl jsem s sebou i praktické věci. Například houpací síť se hodila co chvíli. Na cestu, kterou většina poutníků ujde za měsíc, jsem měl přes 7 týdnů a nebylo se tedy kam hnát. Ostatně, bylo to velké štěstí, nejsem žádný velký chodec a prodloužením odpoledních procházek se psem Fidem v rámci příprav, jsem kondici příliš nenabral. Předháněli mě i důchodci. Zvlášť se mi vryly do paměti dvě Němky vyzbrojené miniaturními baťůžky, sportovním oděvem a trekingovými holemi, které mě přímo předběhly. Nejdřív jsem slyšel jen dusot a klapání holí a pak už je viděl jen zezadu. Nechápu, jak mohl Mácha v pochybné obuvi, případně bos, ušlápnout na svých poutích přes 50 km za den. Sám jsem byl rád za polovinu.
Vůbec ohledně bot, které jsou pro poutníka bezesporu tím nejdůležitějším artiklem, se vedou rozsáhlé diskuze. Jeden tábor je zastánce lehkých sportovních tenisek či sandálů a druhý těžkých kotníkových pohorek. V tomto směru doporučuji předejít strádání, opatřit si oboje a podle počasí a terénu střídat. Dále považuji za vhodné vybavit se tištěným průvodcem, ve kterém bývají uspořádané veškeré potřebné informace podle denních etap. I zde jsem zaznamenal vášnivé debaty mezi vlastníky žlutého průvodce, obsahujícího víc informací, a červeného průvodce, který má lepší mapy, zakončené zpravidla zdárným spojením obou informačních zdrojů.
Svatojakubská cesta je od roku 1993 na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Na území Španělska je pro poutníky vybudováno kompletní zázemí zahrnující podrobné značení cest, poutní ubytovny, informační centra, převážení zavazadel a další vymoženosti, takže jít může skutečně každý. Například jedna noc v albergu (ubytovně) stojí 5 – 10 EUR a poutnické menu, zpravidla formou „sněz kolik můžeš“ 8 – 10 EUR. Bezproblémové je i pití, téměř na každém rohu je nějaká studánka či malá kašna s pitnou vodou.
Den poutníka začíná brzo ráno. Ubytovna se zavírá většinou před osmou a je dobré ji předtím opustit. Snídani někdy udělá hospitalero (správce), jindy musí člověk sám, kuchyně bývá k dispozici. Záhy jsme tedy na poutní stezce. Někdo chodí sám, někdo ve skupinkách a je úplně jedno, jak vlastně vyrazil, na co je zvyklý, nebo co měl v úmyslu. Vůbec mi přišlo, že většina plánů brala za své a byla nahrazena lepšími, které vznikly spontánně, tak nějak za pochodu, případně ve spojení s těmi, se kterými jsme byli na stejné vlně.
Ráno a dopoledne se jde nejlíp, není ještě takové vedro a cesta dobře ubíhá. Obchod a pekárna se nachází v každé větší vesnici a pro lepší orientaci je v této souvislosti praktické využít základní španělskou frázi „donde es Supermercao“. Kouzlo spočívá v tom, že se můžeme kdykoli zastavit, odpočinout si, zazpívat si, vykoupat se, najíst se, zdřímnout si, podle toho, co se kdy zrovna hodí. Na to dostat se do další ubytovny máme celý den, delší etapy lze případně půlnout. Navečer se pak dotrmácíme do albergu, prokážeme se credencialem (průkazem poutníka), obdržíme do něj razítko a počínáme si již téměř jako doma. V případě, že ubytovna nemá prádelnu, vypereme si v ruce například mýdlem s jelenem, popřípadě necháme věci alespoň vyvětrat venku na šňůře. Zhasíná se v deset a obecně se doporučuje usnout co nejrychleji. Nocuje se obvykle ve společných ložnicích se spoustou lůžek a nejeden poutník chrápe. Kolem půlnoci se pak rozjíždí chrápací koncert na plné obrátky, drahocené vteřiny ticha jsou čím dál vzácnější, až chroptění neustává vůbec. Dobrým řešením, které jsem viděl často aplikovat, mohou být špunty do uší.
A tak to jde den za dnem. Čas, který během prvních dnů v překvapení přibrzdil, se začne znovu rozbíhat, domovem se stane cesta. Sem tam přijde nějaká vzácná chvíle a poodhalí nitky, spřádající realitu kolem nás. Vypadá pokaždé jinak, jednou má formu večeře, ke které vás ostatní poutníci přizvou jako na zavolanou, podruhé písničky v místě, kde bydlí láska, jindy potůčku přes cestu, podchodem pod dálnicí s úžasnou ozvěnou, trsem čtyřlístku, nebo setkáním s někým na koho právě myslíte uprostřed pustiny. To, jak se v takových chvílích člověk cítí a co vidí je pravděpodobně důvodem, proč se většina lidí vydává znovu a znovu na cestu.
Je krásné vidět, jak to na světě chodí.